„Atome, nebojsa, my druzja“, Ukrajina 2013
Cesta přes Bělorusko do Černobylu a další jaderné elektrárny – Sčolkyno na Krymu. Okolo Krymu do Moldávie, vinařství Crikovo a Zakarpatií. Jsem rád, že jsme tuto cestu loni uskutečnili, na dlouhou dobu se tam nepodíváme.
Plánování cesty zase spadlo na mě, nikomu se do toho nechce a tak sedím nad mapami a google ehrt. K tomu nám ještě pomáhá navigace Navitel, je to ruská společnost a tuto oblast opravdu dobře znají. Nakonec konsultuji plán s Mírou a dohadujeme základní obrysy trasy. Černobyl jsem chtěl vidět už dlouho, zajímalo mě místo, kde lidská zpupnost a ignorantství sovětského systému způsobila největší atomovou havárii v dějinách a jak se s tím příroda a lidé vyrovnávají. No a na Ukralině mají ještě jednu raritní atomovou elektrárnu Ščolkino na Krymu, je to podle Guinessovy knihy rekordů nejdražší atom elektrárna na světě. Až tam budem, povím proč. První bod cesty bylo zakoupení jízdenek na autovlak do Košic.
Na Hlavák jdeme všichni, tj. já ( BMW R 1100 GS + Marina jako baťůžek), Mirek Škoda čili Škoďák ( Honda Varadero), Honza Hájek z Yuki ( BMW R 1200 GS) a Zdeněk Luxemburg ( BMW R 1200 GSA). Jednak se takhle vidíme všichni poprvé pohromadě a musíme to zaplatit. Objednávka musí být 2 měsíce dopředu, jinak by jsme taky mohli mít smolíka. Scéna u přepážky byla humorná, když na úředníka mluví 4 hlavy najednou, tak z toho je úplně rozhozenej. No, nakonec jsme si porozuměli a mašinka vytiskla 4 lístky. Cena 52 Euro za motočlověka a 12 za lůžko. To by jsme měli. A já doma sedám k mapám a vymýšlím cestu a domlouvám prohlídku Černobylské elektrárny. Rozesílám maily a faxy a odpovědi nechodí. Jak se blíží termín odjezdu, jsem stále více nervózní. Naštěstí ke mně na dílnu přišli moji ukrajinští zákazníci pro něco na Yamahu a říkám jim svůj problém. Chlapci se smíchem prohýbali a když se dořehnili, pravili mi velkou pravdu. Na Ukrajině musíš všude chodit osobně, nebo v nejhorším telefonovat. Když se dochechtali, vzali svoje telefony a volali na všechny světový stany, no tedy spíš na východ. Po hodině měli alespoň základ. Prvně musím mít povolení vstupu do Zakázané zóny a teprve potom můžu jednat s elektrárnou. A já to dělal opačně. Jenže najít správnou kancelář na ministerstvu pro zvláštní události není psina, zvláště při proslavené vstřícnosti státních úředníku. Když jsem to tak poslouchal, byl jsem zase před rokem 89 v ČSSR. „ Já tohle nedělám, to musíte k Vasilovi! A mohl by jste mě tam prosím přepojit? „ Ne“ prásk! Vytočit znovu a druhá prosba. „ Tak von si nedá pokoj, volej přes ústřednu“ Prásk! No, jak u blbejch na dvorečku. No a takhle se bavili celé odpoledne. Za týden jsme měli povolení do zóny. A týden do odjezdu. Tak honem volat na ředitelství elektrárny. A zase stejná ochota a postupy. Po dalších dvou odpoledních jsme konečně ve správné kanceláři u správné paní. A musím zafaxovat jmenný seznam účastníků, osobní údaje, čísla pasů, a seznam otázek a témat, která nás budou zajímat. Nakonec jsme potřebovali zjistit emailovou adresu do centrály. Ta dáma z ředitelství mluvila tak rychle, že ani rodilí Ukrajinci to nabyli schopni na počtvrté chytit. Paní praštila telefonem, že ji končí pracovní doba a hotovu, zavolejte zítra, prásk!. A kluci museli odjet, protože se vraceli domů. Tak si tam ráno musíš zavolat sám, to dáš. A byli v prachu. Ráno po důkladné psychicko-jazykové přípravě volám na Ukrajinu sám. No nedal jsem to, ale povedlo si mi jí vnutit svoji mailovku, že mi napíše a já budu mít konečně jejich adresu a je den na vyřízení. No, povedlo se to. K tomu jsem ještě musel dohodnout taxikáře, který nás doveze z Kyjeva do Černobylu a hotel ve městě. Hotel vyřizovala jiná paní z vedení elektrárny a z prvního návrhu cen jsem měl pocit, že si o nás myslí, že jsme vládní delegace. Na poněkolikátý pokus se mi jí povedlo vysvětlit, v jakých cenových relacích se pohybuje český motocyklista. No, snad to všechno klapne.
Je pátek 28.6.2013 a my se v odpoledne sjíždíme v Průhonicích a jedeme krátkou seznamovací etapu do Ostravy. Mydlíme to po dálnici, aby kilometry ubývali. V Ostravě jsem domluvil přespání u kamaráda, co má také motocyklovou firmu a na zahradě veliký altán s ohništěm. Jako na potvoru se krejou termíny závodů jeho synků a naší cestou. My letíme na Ostravu a oni jedou do Sosnové. Tak se potkáme někdy jindy. Dojezd do města je v pohodě, jedeme svižně 150 – 170 a tak to rychle uběhlo. Klíč je na smluveném místě, ubytováváme se a jdem do vnitrozemí. Škoda, že je Stodolní tak daleko, berem zavděk místí putykou a po dobré večeři a tuně chytrých keců jdem do spacáků. Ráno se motáme po místních šoustkách na Polsko, ani nevím kde se nám povedlo překročit hranice, díky Schengene. Cíl dneška je Brest, máme tam zabukovaný přespání a to velmi levně. Polsko, díky fotbalovému mistrovství udělalo obrovský pokrok v kvalitě silniční sítě. Proti stavu, když jsme jeli v 2005 na Sibiř to je neuvěřitelné. Do Varšavy jedem po nové dálnici, krásně to ubíhá. Tak si můžem dovolit zajet se podívat co centra. No, taková výhra to nebyla, stalinská gotiky a nové budovy. Alespoň jsme protáhly nohy, dokoupili něco zásob, pokecali s domorodci a pokračovali v krasojízdě. Po cestě bez nějakých výjimečných událostí dojíždíme na Běloruské hranice, a trefujeme se do střídání směn v 18,00 Tak alespoň předjíždíme celou kolonu vícekolových vozidel až na hraniční most. Za těch 8 let, nic nového. Jak se otevře závora, dostaneme u 1. budky bumážku a postupujem do vnitrozemí pro obligátních 5 razítek a ještě musíme udělat běloruské povinné ručení. To celoevropské Lukašenkovi boys neuznávají. Tak se tam plácáme standartní 2 hodinky. Konečně jsme orazítkováni odzhora dolu, kdyby mohli, dají nám štempla i na prdel. Ale prošli jsme bez ztráty květinky a úplatků a jsme v Bělorusku. Teď jen najít ten domluvený hostel. Moc se nám to nedaří, jsme na místě ale žádný vývěsní štít v dohledu, jen samé novostavby. Musíme vyhledat pomoc místňáků a byli jsme před tou správnou budovou, jen musíme vjet do vnitřku bloku. Celý hostel je byt 4+1 a v pokojích jsou bidla jako na vojně, jen trochu modernější a elegantnější. Koupelna funguje, co víc si na cestě přát. Po zkulturnění se jsem projít do centra a vyměnit něco místní měny. Je už tma, po 22 hod, ale na ulicích je docela živo, v parcích posedávají lide, debatují, mladí se houfují u zdrojů muziky a trochu trsají, trochu pochlastávají, ale všechno v poklidu a pohodě. Rozhodně se tady cítím bezpečněji než u nás na vsi. I ty ulice jsou uklizené, policejní stát má pro cestovatele své výhody. Místní mám říkají, že Lukašenko je v pohodě, staví se domy, silnice, lidi mají práci a nejezdí už dělat na západ, jako v devadesátých. Nám masmédia říkají něco úplně jiného. Prostě, si to musí každý ozkoušet na vlastní ucha a pak ho nic jen tak neobalamutí. Chceme dát nějakou místí dobrotu, ale na to je už pozdě. Tak když podojíme bankomat pomalu jdem dom a na kutě. Bydlíme s nějakou výpravou místních studentek a tak je boj o koupelnu. Prohráváme docela rádi, ráno to budeme mít jen pro sebe, děvčátka vstávají brzo. A taky jo, jen se lehce míjíme, my se po snídaní vymotáme z Brestu a napojujeme se na dálnici jdoucí až do Moskvy. Ale to není v tento moment nic pro nás a po 50 kilácích odbočujeme doprava na státovku na Gomel. Naviel nás vede naprosto jistě. Mohli jsme jet přímo z Polska do Ukrajiny a na Kijev. Ale moji Ukrajinci mi radili, ať jedem tudy, je to kvalitnější silnice. Cesty jsou souběžné, odděluje je pouze hraniční pohoří. A taky jsme chtěli vidět to Bělorusko na vlastní oka. Zpočátku ta cesta byla velmi slušná asfaltka, ale to jí vydrželo tak asi 100 km, pak jsme drncali po letité betonce, co čekala na rekonstrukci. Střídalo se to tak půl na půl, opravené a původní. Někdy to byl docela tankodrom. Jak asi musí vypadat ta Ukrajinská silnice! Po poledni nám žaludky velí stát a nakrmit se. Zastavujeme u malé zákušnije, jsme jediní hosti a děvčata si nás považují. Tady moc často inostránci nebývají. Jídlo roste za barákem, některé se tam ještě pase, fakt bio bio i bez certifikátu. Přijde nás přivítat i místní skupinka toulavých psíku, no jasně že něco z nás vysomrovali. Tak do sedel, po prvním prásknutí heftem smečka uctivě vyklízí bojiště a jedem na Gomel. Cesta je trochu jednotvárná, rovina, les vpravo, les vlevo. Občas pole, no lány. Zatavujeme kdesi mezi pastvinami kvůli bagáži a pro místní pastevce to je, jako by tam přistálo UFO. Dojíždí k nám místní biker s Dněprem se sajdou a celou rodinou. Obdivujeme techniku, my jsme pro ně jako kosmonauti, a my zase nemůžem pochopit ,jak to drží pohromadě a ještě ke všemu se to pohybuje vlastní silou. Před Gomelem musíme odbočit doprava na jih, na hranice. Moc se nám to nepovedlo a zajíždíme si na kraj města. Otáčíme se přes 4 pruhy a dvojitou čáru na dohled od policejního auta, mají jiné starosti než bandu otrapů. Naštěstí. Dolu mažem po 4 proudové rychlostní komunikaci. Je to hlavní tah z Moskvy na Krym a je to na kvalitě asfaltu znát. Než se nadějeme, a nabereme levný benzín, dojíždíme obří kolonu vozidel, hranice. Po bikersku to valíme dopředu, to by bylo na půl dne. I tak jak se vecpeme do celního prostoru, musíme držet krok ve frontě, celníci nás mají nadohled a tady se už moc neblbne. Jede to hodně ztuha, trvá asi hodinu, než se dostaneme na řadu. Sice už mají počítače, ale vše se zadává ručně a že těch údajů chtějí znát! Nepruděj, ale trvá to. Za 2 a půl hoďky jsme konečně na Ukrajině. Jedem do Kijeva, do hotelu. Ale kde nemám adresu. Zoufale prohledávám poznámky a dochází mi, že kontakt je v posledním mailu v počítači doma. No to je malér. Díky bohu nacházím telefon na taxikáře, co nás poveze do Černobylu. Neděle večer není optimální čas na volání. Dlouho to vyzvání a mě obcházejí mrákoty. Zvedl to , uf. A v pohodě. Ví o nás, volali mu z elektrárny, posílá SMS s adresou. Jedem na Kijev vzdálený 150 km. Slunce je už nízko, bude to naknap. Ještě volám na hotel, aby nám nezavřeli recepci, že jsme trochu zpoždění ale jistě dorazíme. Musíme spěchat, ale na silnici dálničního typu, a hlavní trasy z Ruska to je trochu riskantní. Jedu tak 120 – 130 a čekám na příležitost. Netrvá to dlouho, převálcuje nás nějaké nové SUV, značka samí jedničky. To je můj člověk. Maže 150 160 a my za ním. Takové auto se policie zde určitě neodváží zastavit a tak mu děláme čestnou stráž. 30 km před Kijevem odbočuje a nechává nás na pospas všem. Je pozdě, stmívá se a tak to risknu a nepolevuji v tempu. Motáme se po Kijevě už za regulérní tmy, no nic moc, provoz jako hrom a udržet konvoj 4 motocyklů je docela fuška. Po desáté konečně slézáme z motocyklů před naším hotelem. Jsme jetý, nikam se nám nechce, jen kontaktuji taxikáře a domlouváme čas na ráno na odvoz do Černobylu.
Ráno pro nás přijíždí taxik, no mikrobus M-B Vito a řidič Vasil si ho předělal na VIP salónní verzi. |Kontrola seznamu účastníků podle povolení ministerstva pro zvláštní události, doklady a na závěr „ máte všichni pasy?“ jasně, taštička na doklady je na krku, můžeme jet. Je to z Kijeva docela daleko, 110 km, musíme objíždět výběžek Běloruska. Kecáme s Vasilem, je mu mezi 35 a 40 a při výbuchu byl v Pripjati jako školák v 5-té třídě. Pro něho to byla velká sranda, v poledne do školy přijeli autobusy a odvezli je kamsi daleko na JZD. Říkal, že to bylo něco jako naše škola v přírodě. Jen rodiče museli být na mrtvici, když ve třídě našli jen jmenný seznam žáků a adresu, kde jsou. Říkal, že rodiče se za nimi dostali až po 1,5 měsíci. Kovbojský léto, jak to nazýval. Jsme v půli cesty a volají z elektrárny, chtějí ještě pro kontrolu čísla našich pasů. Vyndám taštičku na doklady a zírám jako opařený, pas nikde. Zpocenej až na zádech, pak si vzpomínám, jak jsem plašil na hranicích s kontaktem na hotel, tak jsem pas místo do taštičky dal jen do tankruksaku k mapám a už jsem pak na to zapomněl. Zkouším to, zda by nestačila kopie pasu, tu mám sebou. Nestačila! Tak výborně, otočka a zpět na hotel a znovu a lépe. Alespoň je více čau se dovědět něco opravdového o havárii a pohledu místního kluka a jak se žije v současnosti. Konečně jsme u první kontroly u 1. pásma zóny. Jmenný seznam, pasy, rentgenologické kontrola auta a teprve pak můžem dál. To samé se opakuje u kontrolního bodu u 2. a 1. zóny. Jsme u vstupního objektu Černobylské jaderné elektrárny. Vedle sebe máme stavbu nového sarkofágu, kousek do sebe stojí nechvalně proslavený 4. blok s původním sarkofágem, který viditelně koroduje – čili rezatí. Vstupujeme do budovy, kde hned pod hrdou cedulí Černobylske AES poklidně pochrupává psisko neurčité rasy. Stylové přivítání. V patře se konečně potkávám s TUO paní, co tak strašně drmolila tu mailivou adresu a co jsem s ní vyjednával. V reálu docela příjemná ženská. V prohlídkové místnosti jsme cca 150 m od 4. Bloku a Vasil ukazuje dosimetr, je na něm 0,64 mR. Jak se přibližuje k oknu, trochu hodnoty stoupají. Vysvětlují nám na velikém rozkládacím modelu bloku, co se jak stalo a kde je jaká úroveň radiace. Hned po havárii tam vrtulníky sputili automatické sondy, co kupodivu, stále vysílají hodnoty zamoření. V zřícené reaktorové hale je až 4000 mR, a třeba o dvě místnosti vedle by se dalo klidně přežít, je tam stejně jako u nás. Po ukončení provozu posledního 2. bloku v roce 2000 se zařízení deaktivuje a rozebírá. Ocelové konstrukce se dekontaminují a jdou do šrotu, zařízení primárního okruhu je tak zamořené, že se musí zakopat hluboko do země a tam zůstane. Je z tak vysoce kvalitní nerezové oceli, že ho zkoušeli všemi možnými způsoby dekontaminovat, nakonec s pláčem to muselo pod zem. Za takhle kvalitní nerez by byli velké peníze, ale měli smůlu. Také stále zdůrazňují, jak je to drahé, to rozebírání a kolik je to stojí ze státního rozpočtu. Že by měli všichni Ukrajinci o hodně vyšší platy, pokud by tu sanaci nemuseli platit celou. Elektrárna vznikla za SSSR, havárie byla za SSSR, první část následků katastrofy ještě platilo SSSR, ale po 95-tém a rozpadu SSSR to všechno nechali na Ukrajině a k ničemu dalšímu se už nechtějí znát. Nový sarkofág se staví s mezinárodní pomocí. Ten starý má už životnost několikrát za sebou. Měl sloužit pouze 5 let, stavělo se to na zdemolované reaktorové hale. Jak asi dopadli technici, co dělali zaměření pro zadávací technickou dokumentaci se můžeme domyslet. Vybíralo se z 12 projektů a stavělo se pěkně fofrem. A to vše nad místem, kde se jádro reaktoru propalovalo do hloubky v neřízené reakci. Ten nový staví konsorcium firem, které vedou Italové. Až bude hotová první půlka, posune se po betonových kolejích nad reaktor a bude se dostavovat druhá půlka. Mezi staveništěm a 4 blokem je už postavená protiradiační stěna a za ní se potom budou rozebírat a dekontaminovat zařízení bloku. Co se udělá s roztavenou reaktorovou nádobou neví nikdo na světě.
Po prohlídce jdeme do závodní jídelny na oběd. Je jasný, že takovou příležitost jsme si nemohli nezaplatit. Jsme trochu pozdě a tak už jsme zde sami, ale porce jsou veliké a jídlo je dobré z několika chodů. Po jídle se odvalíme do taxi a jedem okolo elektrárny do mrtvého města Prypjať. Jedeme lesem, potkáváme cisternu, která kropí silnici – neustále se dekontaminuje území. Některé stromy, zvláště ty staré a vysoké jsou suché. Ty uhynuli po ozáření, někde bylo silnější, někde slabší. Stavíme u poutače s nápisem Prypjať. Nezbytné foto a jedem po hlavní 4 proudové silnici do centra města. Dá se už použít pouze jeden pruh, zbytek je zarostlí vegetací. Jak rychle si příroda bere vše co udělala civilizace zpět. Vystupujeme a jsem za průvodcem na centrální náměstí. Ukazuje nám dozimetr a na něm 0,64 mR. Prypjať měla štěstí, že ji trochu odclonil jiný blok elektrárny a nedostala tak velkou dávku ozáření. Ruské vedení se město snažilo zachránit, protože si nebyli vědomy rozsahu katastrofy. A tak se umývali silnice a domy, shrnula se zemina do hloubky 30 cm ve městě a okolí a odvezla se zahrnout na skládku. Stálo to obrovské úsilí a peníze a pak to všechno přišlo vniveč. Jedem po náměstí, kde mezi bloky betonu již rostou stromky, okolo prázdných hotelů, obchodů s prázdnými výlohami. Míjíme autodrom s autíčky, z nichž se odloupává lak, okolo kolotoče u kterého leží dětská botička. To je hodně silný moment! Obcházíme známé ruské kolo, kde zlověstné ticho ruší jen šumění listů. Povídám si s průvodcem a ptá se mi, proč jsem na seznamu témat měl bod, že chci vidět rozebírání 5. a 6. bloku. Že to není běžná dotaz. No, jsem technik a do 4 . bloku se nedostanem a tak techniku bych viděl na 5 a 6. které jsou stejné. To ho hodně zaujalo, potvrzuje moji teorii, ale na jeden den je tam příliš vysoká úroveň radiace. Jsem mu sympatický a vypráví, že byl jako odborný poradce při likvidaci Fukušimi a porovnává Japonský a Ruský přístup v řešení stejného problému. Rusové zřídili výbor na likvidaci havárie a ten byl nad ministerstvy. Když potřebovali 150 autobusů, zadali příkaz na ministerstvo dopravy a druhý den je měli. Potřebovali 100 lékařů, ministerstvo zdravotnictví je dodalo. Japonsko má systém silných místních samospráv a tak je vše strašně zdlouhavé, protože obce a města se musí shodnout, že požadavek vládního výboru je pro ně výhodný. Když se ho ptali na jeho názor, říkal, že to je jasný, okolo reaktoru musíte shrnout zeminu do okruhu 30 km a pak začít dekontaminovat. Jenže to by museli s tím souhlasit všechny dotčené obce a tak se to hned nedělalo. A tak podobně. No a jak jsme tak klábosili, procházíme okol školy, říkal že je jedna z 5 škol ve městě, zrovna tohle je ta nejstarší, a jeden pavilon spadl před pár lety a ten co okolo něj jdeme je zřícený z letošní zimy. Mrknu přes rameno za sebe a z teamu nevidím nikoho. No jasně, to budou všichni ve škole. Dělám jakoby nic. Po chvilce se průvodce zastaví, otočí se a nikde nikdo. „Tak honem zpátky, ti budou určitě v budově, kdyby to spadlo, byl by malér!“ a klušem ke vchodu. Honem všechny vyhnat ze školy, vynadat jim a jdem dál. Ale unikátní fotky máme! Prázdné třídy, jak je žáci opustili, na lavicích učebnice, loupající se tabule s nadpisy učiva, no síla. Jdeme dál zarostlýma ulicemi a míjíme budovu nemocnice, to je nejvíce zamořená budova v Pripjati, tak se nesmí chodit. Ve sklepích jsou oděvy záchranářů a hasičů z první vlny a ty jsou extrémně zamořené. A radiace proniká do budovy. Dozimetr si také nespokojeně pobroukává. Honem pryč. Okruhem docházíme k taxi. Měli by jsme odjet, ale mě se nechce. Tak přemlouvám průvodce, že bych chtěl udělat fotky ze střechy nejvyššího paneláku. Moc se mu do toho nechce, ale jsem hodně přesvědčivej, že nakonec se dohaduje s řidičem a jedem. Vysedáme u 16-ti patrového bloku. Srovnat velitelský čas a máme na akci 30 minut. „ Makejte, já tam s váma nejdu, je to 16 pater a výtah nejezdí!“ Jasně šéfe! A vyrážíme k prvnímu vchodu. Cesta po schodech taky není úplně jednoduchá, občas se brodíme kusy nábytku, dveří vypadlých z pantů, jedno patro je zataraseno piánem. Ale pak prolezem posledním průchodem a jsme nahoře. Obcházíme střechu a máme město pod sebou a na dohled se tyčí elektrárna s reaktorovými věžemi. Těch 16 pater zato stálo! Cestou dolu ještě prozkoumáváme na patrech jednotlivé byty, když už jsme zde sami. Je to fakt síla, vybavení, nábytek tu chátrá, jak ho obyvatelé ve spěchu opustili. Scházíme se u taxi a jedeme do hotelu. Cestou máme ještě 3 radiační kontroly. První je trochu napínavá, nevíme, co by se stalo, kdyby se na nás dostal radiační prach a my pípali. Dobře to dopadlo, nejsme zamoření, kontrolují se i auta a naše je ok. Jedem do Kyjeva a slunce se už kloní k západu. Loučíme se s taxikářem. Na recepci si platíme ještě jednu noc. Takhle pozdě nemá cenu někam jezdit. Jdem do ulic nakoupit něco proviantu a pití. Kousek pod hotelem je vodní nádrž, kde děláme piknik a vstřebáváme zážitky. Byli opravdu silné a jsme rádi, že jsme to viděli na vlastní oči.
Ráno vyrážíme za dalším bodem naší cesty, základnou raketového vojska v Pervomajsku. Jedeme po hlavním tahu Rusko – Krym. Silnice je slušná, jen poněkud popraskaná věkem, ale zatím bez děr. Od Kyjeva je zpočátku 4 proudová a tak mažem, co to dá. Krajina nic moc, to znamená typická ukrajinská placka. Po nějaké době mi začíná docházet palivo a pumpy nikde. Jedeme stále po 4 proudovce, oddělené středovým svodidlem. Když už míjím druhou pumpu v protisměru a ručička palivoměru je někde hluboko dole, vidím, že to budu muset řešit radikálně. Po ukrajinsku. U benzinek si lidi už přerušili svodidla přesně na průjezd jednoho auta. Podle stop na silnici se nedostatek pump v jednom směru řeší průjezdem svodidly do protisměru. V naší části Evropy by tě za to pověsili za koule do průvanu, ale tady jsme blízko Asii a tak se to vše bere jinak. Provoz je minimální, tak dám blinkr a prosmeknu se skrz svodidla a hurá přes dva pruhy ke zdroji benzínu. Doplníme stav paliva a druhou dírou ve svodidlech se za pumpou a skrz 4 pruhy vracíme na původní pozici. Odbočka na základnu před Pervomajskem je opravdu nenápadně značená a tak si ji jako navigátor musím dobře pohlídat. Trochu se motáme polema, ale nakonec projíždíme ochrannými prvky na základnu, kde se na nás na slunci blejskají různé rakety na vnější výstavce. Domlouváme si prohlídku s bývalým kapitánem, který zde sloužil. To je dobrá zpráva, mít výklad od pamětníka. Než přijde náš čas, prohlídne si vnitřní exposice a rakety venku. Přibatolují se k nám vojenské štěňata v bíle zimní kamufláži. Drbat se, drobotino nebude, protože psíci jsou tak šíleně zablešení, že to vypadá, jako by je někdo posypal mákem. Konečně je zde náš průvodce a noříme se do podzemí. Jdeme poměrně dlouho podzemní chodbou, až se dostaneme do prostůrku s masivními pancéřovými dveřmi. Před nimi je stanoviště s telefonem a číselníkem. Pokud někdo chtěl dolu, musel zavolat na velitelství, nacvakl kód a teprve potom se dveře odblokovali. Po otevření koukáme, že jsou 20 čísel tlusté. Natlačíme se do malého prostoru před dalšími dveřmi stejné konstrukce. Ty první se zavřou, procedura se opakuje a po ní se otevřou druhé pancéřové dveře. Měli odolat jadernému výbuchu. Krátkou spojovanou se dostáváme do sila s velitelským modulem. Je to stejné silo jako ty pro balistické rakety, jen je v něm umístěn velitelský modul na obrovských hydraulických vzpěrách. Na dotaz, proč tak komplikované zavěšení se dovídám, že kdyby vybuchla americká jaderná raketa zde, vyvolalo by to obrovské zemětřesení. Pokud by nebyl velitelská sekce uložená pružně, osádka by ty otřesy nepřežila. Prostě by se dole umlátili o stěny. Lezeme do strojního výtahu a jedem do hloubky, okolo sekcí s dieselagregáty, elektronikou a zásobami kyslíku a proviantu až úplně dolu. Operační místnost je až na samém spodku modulu, níž je jen ubikace všech 4 členů směny. Směny se střídali po týdnu a sloužili zde jen důstojníci. Svrbí mě na jazyku otázka, na jaké hodnosti už nemuseli umejvat hajzly, od kapitána, nebo majora?? Kouknu na bývalého kapitána a raději otázku spolknu. Sestupujeme na pracoviště obsluhy a překvapuje mě, jak je ta místnůstka malinká, nabitá pulty a tlačítky. Kapitán nahodí systém a usedám do křesla operátora. Sedadlo je anatomické a vybavené čtyřbodovými pásy, jako v závodním autě. Je to proto, aby operátor přežil otřesy při přímém zásahu. Světýlka blikají, dostáváme výklad a nakonec si mohu odpálit raketu na Ameriku. Teď by měl náš svět 25 minut života, než by přiletěli odvetné střeli z USA. Pak už by asi nebylo nic… . Vyjíždíme nahoru a podzemníma chodbama jdeme k vstupnímu nenápadnému objektu. Prohlížíme si jedno raketové silo, které je s otevřeným poklopem zasypané jen do půlky hloubky a člověk má představu, jak to vypadá ve skutečnosti. To víko váží 120 tun, je vyplněné grafitem, a otevře se za 8 sekund. Těch sil bylo v okolí 100!! A to je pouze tato 43. armáda. V každém silu raketa s 10 samonaváděcími hlavicemi! O kus dál stojí obří dopravník na převoz raket k silům. Kapitán říkal, že za těch 25 minut by dokázali vypustit z jednoho sila 2 až 3 rakety. Ta třetí by se už asi odpalovala automaticky. Protože obsluha by nežila po dopadu amerických střel. Takže jen tato jedna 43. armády ba vypustla na cíle v USA 2000 jaderných hlavic !!! To by asi vymazalo Ameriku z mapy. A to samé množství hlavic by velmi pravděpodobně přiletělo zpoza oceánu. Tolik ničivé energie by asi zeměkoule nepřežila. Když jsem si tohle uvědomil při pohledu na mapu základny, mrazilo mi po zádech! Na vnější stojánce stojí největší obluda, mezikontinentální raketa S- 18 Satan. To byla raketa také s 10 hlavicemi + nějaké množství klamných cílů, ale která se dokázala pohybovat na orbitální dráze. Takže by doletěla do USA nikoliv přes severní pól, ale z druhé strany přes jižní pól. Bylo to sice zakázané mezinárodními smlouvami, ale kdo by se jimi ve válce zabýval, že. Hlavně, že by to Američani vůbec nečekali. No, řeknu vám velebnosti, pěknej hnus… .
Časový plán je neúprosný, musíme pokračovat na Krym.Naklepu trasu do Navitelu a jedem. Napojujeme se na hlavní trasu na jih a už se práší za kočárem. Po průjezdu Pervomajskem se napojujeme na E 58 a poměrně fádní krajinou směřujeme na Mykolajev. Cestu nám zpestřuje objížďka jedné funkční atomové elektrárny. Je to taková předzvěst dalšího cíle, nejdražší atomové elektrárny světa – Krymské jaderné elektrárny Ščolkino. Ale k ní to máme ještě hodný kus ukrajinského asfaltu. Průmyslovým Mykolajevem se prosmekneme ještě než začne podvečerní špička a směřujeme na Cherson. Za Chersonem odbočíme vpravo na E97 a další průjezdní bod je město Armjansk, což je jedna velká zbrojovka. Také mají na návrší u výpadovky pomník raketometu Kaťuša, Němci zvaného Stalinovy varhany. Slunce těsně nad horizontem nám oznamuje, že do Armjansku dnes asi nedojedeme, a začíná obligátní storka zvaná „kam složit hlavu“. Souběžně s naší silnicí vede zavodňovací kanál, to by bylo dobré pro hygienu, i souběžné stromořadí má plusové body. Jen chybí mostky přes kanál a nějaká slušnější přístupová cesta, než ty stezky pro rybáře. A už začínám mít nerv, že dojedem až do města a to bude špatně. Jedu téměř s hlavou vlevo vbok, když tu se objeví křižovatka a u ní zblejsknu koutkem oka mostek přes kanál a jako bonus tam je i zakušnija. Chvilku trvá, než najdu prostůrek pro zastavení naší kolony, rychlá porada a vracíme se zpět. Jedu ke kanálu, ale prostor nic moc, voda má slušný proud, koupání s rizikem, že se najednou ocitneme s mejdlem v ruce v Černém moři… . Ale u zájezdního hostince jsou velké zastřešené stoly, tady by se ani stan nemusel stavět, to je pozitivní. Slejzáme ze strojů a jsem vyjednávat do hospody.
Uvnitř je pouze mladý pár jako obsluha a jeden ochránik. Začínáme, jestli mají něco k jídlu, prý to není problém a už sesuneme dovnitř. Ptáme se na možnost přespat venku pod altánkama. To by taky prý šlo. Po jídle a debatě, jak se kde žije nám ukazují, že v podkroví jsou prázdné místnosti, kde by jsme mohli zůstat pod střechou. Moc se nám to líbí a volají majiteli někam do města. Dostáváme souhlas a máme střechu nad hlavou i s koupelnou a teplou vodou. Ráno ještě dostaneme snídani a maximálně spokojeni odjíždíme směr Krym. Po pár kilometrech potkáváme nový poutač, který nám říká, že právě míjíme hranici autonomní oblasti Krym. Tak zastavit a povinné foto. No a jsme tady, magický Krym. Jsem v krymu… ha ha ha. No jedem dál, žádný luxus se nekoná, je to typické postsovětská krajina a zástavba. Po místních šoustkách jedem dál a najednou – moře. Pro nás, suchozemce to je vždy zvláštní okamžik. Zastavujeme se na oběd s trochou výhledem na to magické množství slané vody. Podél pobřeží směřujeme dál na východ, dokud nás prudká bouřka nedonutí zastavit pod střechou u pumpy. Padají fakt provazy vody, ani auta se neodvažují jet. Za půl hoďky je po všem a ve zdejším vedru louže rychle vysychají. Jedem dál a krajina pustne, vesničky se zmenšují, a jsou zanedbanější. Odbočujeme z hlavní na starou betonku, evidentně již téměř nepoužívanou. Byla stavěná jako obslužná pro stavbu atomelektrárny Sčolkino, tak podle toho vypadá. Musíme dávat bacha, protože některé bloky betonky jsou klidně o 20 centimetrů propadlé, občas potkáváme díry, že by se v nich schoval Kamaz…, občas se musí do protisměru, protože v našem pruhu prostě beton již někam zmizel do nenávratna. Vegetace okolo silnice je pěkně divoká, hustá, do metru to je neprostupná divočina. Jedem jako v tunelu. A nikde ani živáčka či nějaké známky lidské činnosti. Dokonale pusté místo. Jedem dlouho a nic. Zastavujeme a děláme navigační poradu, můj orientační instinkt dostává pěkně na frak. Teoreticky by jsme podle kilometráže už tam měli být. A ono nic, jen pustina. Dělám suveréna a velím vpřed. Rychle nasazuji přilbu, aby ostatní neviděli ty otazníky v mých očích. Pak na obzoru vidím nějakou siluetu, no spíš ji tuším. Ale také velmi dobře vidím temné mraky, co se houfují přesně v tom směru. Snad to stihneme…. . No, nestihli jsme to. Mraky úplně zčernali a položili se na vyprahlou zem. Nás pohltili vzápětí a pak někdo vypustil přehradu a vylil ji na nás. Dohlednost 50 metrů, takový provazy vody jsem ještě nikde nezažil! Během sekundy se silnice proměnila v řeku, vegetace vedla vodu jako zelená hráz, nemělo se to množství kapaliny kam se ztratit a tak se valila silnicí, nevidím ráfky kol, vody je skoro ke kotoučům. Zastavit nemělo smysl, schovat se není kam, tak jedem pomalu někam do temnoty. Jsem podělanej strachy, když si vzpomenu, jaký ďuzny, co jsme míjeli. Hladina nové řeky všechno schovala, jedem úplně poslepu, přes plexi se valí taková vodní clona, že jedu fakt jen po intuici. Nesmím sebou praštit, nejde o mě, ale mám za sebou milovanou ženu a s tou se přece o silnici nepráská. Trvalo to tak 15 minut, ale mě to připadalo jako věčnost. Viditelnost se malinko vylepšila, potkáváme nějaký odbočky, kam vedou fakt není jasný, jedem přímo. Cesta se malinko zvadá, hladina se snižuje a najednou na návrší staré stavení a u něj aut, tady budou lidé. Zastavuji a vrátného se ptám kde je tady nějaká elektrárna. Kouká na mě jako na marťana, no přeci támhle, mávne rukou. Otočím se, mraky se mezitím zvedly a kousek od nás strojí obrovský komplex elektrárny. Děkuji a jsem si jistý, že před pár minutami tam nic takového nebylo, to tam musel někdo posadit, co jsem se ptal. No, Krym…. . Pomalu se rozbahněnými cestičkami dojíždíme až k hlavní budově atomového reaktoru. Jsme tady!! Slejzáme, odstrojujeme se a jdeme na průzkum. Vstupní portál je impozantní, obrovský, a rozbitý. Jak tak čučíme, kudy kam, vletí na nás ochranka a ženou nás pryč. Sakra, jedu sem takovou dálku a takovou buřinou, tak se tak rychle nedám. Začínáme vyjednávat, vášně se zklidňují a dohodneme se na 150 Kč v přepočtu, že nás provedou. Byli to dobře investované peníze, jak se posléze ukázalo.
Za naším průvodcem prolejzáme chodby ponořené do tmy. Cestu nám osvětluje jen slabá baterka našeho průvodce. Stoupáme mnoho pater po schodišti, zavěšeném v prostoru, z obou stran černá díra šachty, zábradlí samozřejmě žádné. Přecházíme z jedné chodby do další, díry na sebe nenavazují a přeskakujeme metrovou trhlinu nad propastí. Tady bych sám být nechtěl. Konečně jsme skoro nahoře a vcházíme do prostoru primárního okruhu jaderného reaktoru. Betonové stěny jsou obloženy ocelovými pláty. Jakmile by sem bylo zavezeno palivo, už by tyhle prostory nikdo neviděl, tady by vládla pronikavá radiace. A jsme konečně v srdci zařízení, v místě uložení jaderného reaktoru. Zbyla po něm jen obrovské kruhová díra plná velikých svorníků, které ho držely. O kus vedle leží obrovské nerezové čerpadlo na chladicí vodu. Ještě ho nestačili rozřezat a odvést do šrotu. Má to tady nepopsatelnou amosféru , temnou, rezatou apokaliptickou. Jedem dál a končíme na střeše nad reaktorem. Je odtud parádní výhled na mořskou hladinu a kanál který měl přivádět vodu na chlazení. Krásně je vidět připravené pozemky na další 3 bloky, které se již nestavěli. Celkem tady mělo být instalováno 4x 100 MWh výkonu. Na druhé straně, co stojí ty naše malinké motocykly, je vidět nedokončená strojovna turbosoustrojí se základnama parních turbín a el. generátorů, které již nikdo nenainstaluje. Pomalu sestupujeme atomovým bludištěm primárního okruhu do spodních pater elektrárny. Bizardní divadlo technického zmaru. A najednou je tu světlo vstupního otvoru a nás oslepuje denní světlo. Kupodivu to Martinu tak nebralo, jako nás!! Vyčasilo se, a sluncem zalitou pustou krajinou jedem na jižní pobřeží Krymu a míříme na Jaltu a Sevastopol. Jedeme po místních silničkách, které se krásně vinou podle rozeklaného pobřeží. Od moře se často stoupá na vrcholky hor. Jediná pruda jsou průjezdy pobřežních vesniček. Průjezdní komunikace se v centru mění na tržiště a sotva se protahujeme a to hodně zdržuje. Koukáme na pláže, turismus je tady ještě v plenkách a tak se autama stojí skoro až v moři. Divoký východ, ale místní to berou jako samozřejmost. Blížíme se k Jaltě a tu si nechceme nechat ujít a tak se noříme do hustého městského provozu. Sjíždíme k moři a chceme se podívat na nábřeží. Je poledene a slunce se do nás pořádně opírá. Doprava se ucpává tak, že ani my na motocyklech se nedokážeme prodrat dopředu. Když po půl hodině ujedeme 200 metrů, tak to v nás vybublá a celá Jalta nám může být ukradená. Otáčíme se a jedem do Balaklavy. Kupodivu, nahoru z města je cesta docela volná za 10 minut jsme opět na hlavní a jedeme k ponorkové základně.
Projíždíme okolo pobřeží klikatou silničkou a objevuje se před námi známé Vlaštovčí hnízdo. Zámeček na ostrohu je půvabná stavba, ale množství turistů a vstupné nás odrazuje od bližší návštěvy. Parkujeme na nejbližší ulici, která je ještě neplacená a fotíme a okukujeme cvrkot. Dokonce se z protějšího útesu dá spustit po lanu až na nádvoří přes mořskou úžinu. Pro turisty skvělá atrakce, my však jedeme dál na Balaklavu. Tato základna ponorkového loďstva je ukrytá v hlubokém zálivu, kde je prokopán tunel pod pobřežním masivem. Ponorka vjela chráněným zálivem do podzemí. Zde byla opravena a vystrojena na další plavbu a druhým zálivem nepozorovaně vyjela na moře na další misi. Pro dokonalé maskování vchodu je nad vjezdem vybudována veliká plošina, na které stojí dva domy. Že v nich nikdo, krom vojska nebydlel , je jasné. Ale začátkem padesátých let ještě nebyli letadle typu U-2 a o vesmírných satelitech se jen vojákům zdálo v divokých snech a tak to maskování bylo dostačující. Když parkujeme motocykly u vchodu, musíme se vyhýbat technikům, kteří právě přivážejí vojenský proudový námořní letoun sovětské provenience. Škoda, že s tím tak spěchají, tohle éro neznám a rád bych si ho prohlédl pořádně. Kupujeme vstupenky a nastupujeme do loďky s průvodcem a jedem do nitra tunelu. Jsou zde doky, výstrojní stanice, muniční sklady s torpédy, vybavenými atomovými hlavicemi. Všechno použitelné vybavení si Rudá armáda při odsunu odvezla a tak to Ukrajinci vybavují exponáty znovu. Byl to obrovský komplex, kde mohlo přežít po atomovém útoku v isolaci několik měsíců přes 3000 lidí, jak vojáku, tak i civilistů důležitých pro chod kolonie. Obsluhovali se tady malé a střední velikosti ponorek s diesel-elektrickým pohonem. Největší atomové ponorky měli základy u Kamčatky a Archangelsku trochu dál od civilizace. Člun nás vysadil přímo u našich strojů u pokladny. Auta musí parkovat na odstavném parkovišti poměrně dost daleko. Okukujeme přístav, protiletadlový kanón, a jiné pamětihodnosti. Tak, a jedem na Sevastopol. Vyjíždíme od Balaklavy do kopce a u benzínky musím zastavit, neb mužstvu a ženstvu kručí tak v žaludcích, že to přeřve i zvuk výfuků našich invazních korábů. Dáváme pozdní oběd, tankujem a už už vyjíždíme. Na poslední chvíli ještě si Martina mění brýle a míříme na základnu Černomořského loďstva. Asi po kilometru se nájezdem napojujeme na příjezd k městu, když tu mě dojíždí 1200 GS a její pilot na mě řve, že mi hoří zadní kolo. Rychle odbočuji k nákupnímu středisku a fakt se z gumy kouří jako z bramboračky. Na druhý pohled vidím, že to nevypadá dobře. Martině při výměně brýlí vypadlo nepozorovaně pouzdro na brýle z kufru a potvora se šprajclo mezi rameno kývačky a bok pneu. A vzhledem k tomu, že bylo od drahého výrobce, brejle přežily, ale bok pneu je prodřený až na kord. Domu 3500 km, a nevím, co s tím. Tenhle rozměr se tady bude blbě schánět. Mezitím, co takhle mudruji, přichází první buřina. Zatlačíme stroje i nás pod převis střechy nákupáku, a čekáme až ta čína přejde. Jen trochu oschne silnice a chceme vyrazit, potkávají se nad námi další dvě buřiny až blesky lítaj na všechny strany. Pomalu se ten nečas posunuje nad město a moc nechvátá pryč. Prostě, tohle město nám není souzený. Dáváme rychlou poradu, a rozhodujeme, že jedem fofrem pryč, direkt do Oděsy.
Cesta do města byla v pohodě, jen jsem si říkal, jak v tom velikém lidském mraveništi najdeme to slavné schodiště. No, jednoduše, moc se neptat a jet k moři. Přesně to takhle fungovalo. Když už jsem zastavil, že se zeptám, koukám, co to je předemnou a oni tam leží schody. Tak honem někam na chodník odložit motocykly a jdeme si to schodiště projít a vyfotit si ho. Nahoře je stará opravená čtvrť s děvčaty v šatech z carské doby. Sluší jim to, jen jim musí být pěkně vedro, my se potíme v tričku. Dokonce jsme našli v jedné boční uličce stát i Volhu 21 zvanou Carevna. To se už ani v Rusku běžně nevidí. Tak zase hurá nasednout a prodíráme se hustým provozem na výpadovku směr Moldávie. Jedeme podle moře, vidíme ho však jen sporadicky. Pak odbočíme k hraničnímu přechodu a čím jsme blíž, tím je silnice zbědovanější. Posledních pár kilometrů kličkujeme mezi dírama, že by se v nich schoval mamut, Ukrajinskej! A jsme na hranicích, malých a ospalých. Jaké překvapení, mají tady skener na pasy a za 20 minut jsme v Moldávii. Neuvěřitelné.
A jsme v nejchudší zemi cesty a Evropy. Je to vidět na kvalitě silnice a to jedem po hlavním tahu na Kišiněv a také na složení autoparku. Většinou auta z doby reálného socializmu v různém stavu rozkladu. Jedem zemědělským krajem a tak tomu auta odpovídají, a je jich na silnici málo. Jak tak jedem, kouknu do zrcátka, co ta moje motohousata, jestli se mi nezatoulali. Jo, jsou všichni a v dáli vidím světla nějakého vozu. Jsou hodně daleko od sebe a tak koukám, co to bude za stroj. Blíží se to a je to nějaké masivní. A jede to pěkným fofrem, než se naděju, míjí nás RollsRoyce, poslední model s Kišiněvskou SPZ. A hned proti nám jede Moskič 403, tak 1960, trochu jako ementál a uvnitř 5 lidí a za volantem pop a roztrhaným kulichu. No to mě podrž. Luxus a bída na 50 metrech. Slunce se kloní významně k horizontu a to znamená rychle najít plac na spaní. Zastavuji kolonu a dáváme poradu. Hned vedle je odbočka do polí podle větrolamu a za 100 metrů na konci toho pole je další větrolam. Tam by jsme byli od silnice neviditelní. Jedem to zkusit. Musíme přebrodit stružku s bahnitým okolím, no dá se to. Ale BMW se Zdeňkem bylo moc rychlý, kolej mu ukradla přední kolo a už se válí v blátě. My se chechtáme, Zdeňa procvičuje slovník spisovné češtiny, ale nějak ho to dojalo a že prej na to pěče a najde si hotel a bleskem mizí v dáli. Rozumný mi to nepřijde ale s tím se už nedá nic dělat. Rozbahněnou polňačkou jedem na pole za větrolamem. Místo nic moc, ale alespoň nejsme vidět. Koukáme kam postavíme stany, je to trochu vlhké. Jak tak o tom mudruju, mrknu na obzor a vidím kumulonimbus jako hovado. To znamená buřinu a spoustu vody. V kombinaci s mokrým polem a cestou sem by jsme se taky zítra na asfalt nemuseli dostat bez ztráty důstojnosti. Přednáším svoje meterologické úvahy plénu a raději se bahýnkem vracíme zpět, na druhé straně áleje je jakási čerpací vodohospodářská stanice s travnatým pláckem a malým náspem k silnici. Není ti ideál, ale k asfaltu kousek. Vztyčíme stany, naplníme kručící žaludky po čaji je ten mrcha kumulonimbus nad náma a už se ždíme. Padáme do stanů a za zvuku pleskajících kapek si blahořečím, jak se mi ta meteorologie hodila. Fajn se usíná, když mě ráno nečeká 100 metrů bahnivou lázní.
Ráno je azuro, jen louže vzpomínají na noční bouřku. Jedem někam na snídani a najít trucujícího Zdeňka. Obé se povedlo a upalujeme ke Kišiněvu. Metropole nás vítá výstavním sídlištěm a reklamou na BMW. Cestou míjíme bleší trh, bylo by se zajímavé tam podívat, ale vinařství Cricovo je větší lákadlo. Je to nějakých 30 km za metropolí a nedá se to přehlédnout i kdyby mi to nehlásil Navitel. Odbočku protíná veliký oblouk s reklamou. Projíždíme tím betonovým monolitem a jsme jako u vytržení. To je stát ve státě. Pěkný asfalt, opravené, barevné domky a vinice okolo. Přijíždíme k hlavním budovám vinařství, kde parkují nová auta, a jsem sondovat, jak dovnitř. Celé vinařství je ve štolách po těžbě vápence, ze kterého je postavený celý Kišiněv a přilehlé okolí. Celkem 130 km štol, vinaři si toho vzali asi třetinu. Jdu do přijímací kanceláře a první na co se ptají, kde máme objednávku a že je jinak plno. Zkouším to přez novinářský průkaz, ale to v těchto krajinách nic neznamená. Tak argumentujeme dlouhou cestou v sedle motocyklů a to je již jiná. Na to slečna reaguje pozitivněji. Hledá skulinu a v další výpravě by jsme se vešli. No sláva, musíme sice 2 hodiny počkat, ale to už je v pohodě. Venku je sluníčko, ptáci řvou, mraky jezdí po nebi nepřiměřenou rychlostí a kytky urputně voní. Tak co. Děláme líný oběd a pak hurá do podzemí. Přijíždí traktůrek a výletními vozíčky a my spolu se skupinou Moldavanů nasedáme. Při rozlehlosti podzemí to jinak s exkurzema ani nejde. Jít pěšky, tak by jsme si ušoupali nožičky. Projíždíme kilometry chodeb s uskladněným vínem. Skoro polovinu produkce je šumivé víno, dělané tradiční metodou zrání v lahvích. Ty jsou ve speciálních stojanech zátkou dolu, aby se usazoval sediment z kvasinek. Ten se po určité době odstříkne a zrání pokračuje. A někde v tom procesu se musí s lahví 3x zašejkovat a otočit. To je tady ženská práce. Ptal jsem se, kolik lahví je denní norma. 3000 kusů! Po takové směně by se mi ty ruce kvrdlali ještě po půlnoci v posteli a nikdy bych se už ničeho nenapil! Strašná představa. Ale jedem dál, veškerá vína jsou zde archivní, zraji v sudech dole několik až mnoho let. Na konci prohlídky je možnost si něco koupit, Moldavané kupovali 5 let staré víno za 7 € ! a to prý to víno uvidí slunce poprvé od sklizně, jak připomínal pán v prodejně. Ale ještě jsme v podzemí a jedem do archivního muzea a k hodovním sálům. V archivu, ve výklencích je archiv vím a koňaků z celé Evropy. Obrovské sklady. Je zde archiv všeho, co ze 2. světové Rusové svezli z Evropy a i to co se vyměnilo z jinými archivy po světě. Tak tu na nás tady dýchlo kouzlo domova v podobě lahve Becherovky z roku 1902. A ještě něco vevnitř lahve bylo. Po archivu nám ukazují sály, které si můžete pronajmout na oslavy. Nádhera, mramor, leštěné dřevo, vitráže a to vše 60 metrů pod zemí. Každý sál je jiný, s jinou tématikou výzdoby. Oči přecházejí. Moldavská část výpravy zůstává v jednou ze sálů a my vzcházíme z podzemí ke svým motocyklům a jedem k hranicím Ukrajiny. Je už podvečer a na hranicích je ospalá atmosféra a tak jsme za chvíli na Zakarpatí. Kus ještě popojedeme ale sluníčko se na nás kouká hodně zešikma a tak v prvním větším městě bereme hotel na výpadovce, typický zájezdní. Je čistý, tak dobrá. A jako bonus slušně vařily, bylo to i s baštou. Ráno jedem Zakarpatím ke Slovensku po hlavních silnicích. No, to je špatný název, tankodrom je přesnější. Je to díra na díru, od revoluce sem Ukrajina nedala ani hřivnu. Jó, je to od Kyjeva sakra daleko, průmysl žádný a tak to tak vypadá. Ale hory úžasné. Ale o tom už bylo popsáno hodně papíru. Kupodivu jsme se nikde nepotkali s policajtama a projeli jsme to bez jediné pokuty. Odpoledne jsme na Slovensku. Jen ty hranice byli utrpení, jeli jsme přechodem za Užhorodem. Chyba. Měli jsme to vzít některým z malých přechodů.
Na Ukrajinské straně to byla trivka, během chvíle odjíždíme do meziprostoru. To nás naladilo do positivna. Před Slovenskou celnicí toho taky moc nestojí, vypadá to na první pohled dobře. Na první pohled. Na druhý je to už slabota. Za hodinu jsme se posunuli pouze o 20 aut. Pruhy EU a mimo EU jsou každýmu šumafuk. Po 2 hodinách se i my dostáváme na řadu. To jsme ale museli vyslat Martinu, jako nejkrásnější z naší výpravy, aby ukecala vstupního policajta, abychom mohli předjet něco aut. Bojíme se, abychom nezmeškali vlak v Košicích. Dokázala to!! Proces se strašně táhne, pracně Slováci zjišťují, kolik máme benzínu v nádržích, důkladná kontrola kufrů a narážíme na problém cigaret. Míra, jako pořádný kuřák, nám každém u nacpal karton, abychom se vešli do limitu. Možná by to prošlo, ale na přímou otázku se Zdeněk prořekl, že má ten karton, vždyť to je do bezcelního limitu. A prý, že už dávno to neplatí, jen 2 krabičky. Tak se chvíli hádáme se starším celníkem, no nakonec jsme kapitulovali a z vzrušené debaty vyšším hlasem se dostáváme do věcné roviny, omlouváme se a nakonec nám nechává i něco málo nad limit. Tiše a důrazně nám ten celník domlouvá, jak reagovat na případnou následnou kontrolu v těsném příhraničí, abychom ho nepotopili a cigára nám zůstali. Jak se slušnost vyplatila se přesvědčujeme vzápětí. Jsme už skoro hotovi a najíždí další skupina, kde je i parta na velkých endurech. Jsou čekáním patřičně nabuzený, a když dojde na kontrolu kufrů, mají také každý karton. A nastává velká hádka, jsou hodně drsní a arogantní a tak jim to celníci dávají sežrat a že se cigára zabaví. A to jako že né a demonstrativně trhají krabičky na kusy a házejí je do koše. Chasníci to jsou pořádný, ale trhat krabičky je překvapujícně pěkná dřina, pot se z nich jen leje. Nedají celňákům celý sni jednu cigaretu. „Vy svi., našima cigaretkama si teda nezakouříte!!“ Dobrá scéna.
Jedem východním Slovenskem a cesta vesele ubíhá. Než se nadějeme, jsme na okraji Košic. Máme kupodivu dobrý čas, do odjezdu vlaku je reserva a tak bereme útokem benzínku se sprchou. Na etapy málem ucpeme odpad, ale jsme vymydlení do růžova a jedem do civilizace – na nádraží. Přijíždíme na nákladovou kolej a již zde jsou nějaká auta a po chvíli přijíždí i jedna parta motocyklů. Zaměstnanci drah začínají provádět přednakládkovou proceduru, natáčí vozidla na kameru ( kvůli pojišťovně), dělají ještě detailní popis a tu se vykytuje problém. Nějak drahám nesedí VIN našich motocyklů. Ano, máme v ruce platné jízdenky, to nikdo nepopírá, ale nějak to nepasuje k motocyklům. Když se v tom udělá jasno, máme sice platné jízdenky, ale na pondělí a dnes je neděle. Nastává mírné zděšení, Martina v pondělí odjíždí na kontrakt do Anglie a kluci musí být v práci. Zvorali jsme to v Praze na nádraží, když jsme kupovali ty jízdenky. Nevšimly jsme si, že to pán špatně pochopil a vystavil jízdenky o den později. ( Jsem hrozně rád, že jsme u toho byli všichni pohromadě a nejsem blbej pouze já!). Nastává další kolo jednání, zda by nás nenaložili dnes, když to je placené. Místo na plošině i v kupé by bylo, to zaměstnanci potvrzují. Volá se až na vedení společnosti, ale někdy kolem 16-té hod se zavírá seznam vozidel a tím i pojištění. A už to nejde aktualizovat, je přeci jen neděle podvečer. Takže já, Míra a Honza zůstaneme o den déle na Slovensku, pro Martinu mažu koupit jízdenku a pojede s tímto vlakem, aby stihla spoj do Albionu, Zdeněk jede po ose na noc, nemůže ztratit pondělí v práci. Jedu na osobní pokladnu, jízdenku pro Martinu mám, průvodčí ji dohodnul kupé s jednou sympatickou paní, chlapci odjíždí směr Čechy, vlak se taky dává do pohybu a my jedem najít kemp na přečkání noci. Na okraji Košic nám navigace jeden kemp nabídla, je to krásná socialistické retro, ale se slivovicí v žaludu je život tak krásný….. . Ráno, no tedy dopoledne, abych nekecal, jedem na vlastivědnou vyjížďku do kopců za město. Je krásný slunečný den a tak si to opravdu užíváme. Pod horským hřebenem odstavujeme motocykly a jeden lesem nahoru pěšky. Odměnou jsou krásné výhledy mezi skalními věžemi a cestou dolu obdivujeme hnízdo nějakého velkého dravce na jedné věži, kde krmí mladé. Po pohodové vyjížďce bez problémů vagónujeme motocykly a vlak nás nocí veze domů do Prahy.
Byl to zajímavý výlet, pokud tedy vás zajímá technika a atomový průšvihy určité části lidstva. Jinak je Ukrajina placka, Zakarpatí je krásný, Krym by stál za samostatnou výpravu. Ale to je dnes trochu problematický, po invazi zelených mužíčků…….. . Měli jsme bohužel omezený čas 10 dnů na cestu a chtěl jsem toho hodně vidět, když už jsme tam. Byl to sprint, to se trochu nepovedlo, skoro 500 km na den je moc, teď to už vím. I díky navigaci Navitel jsme to dali. Ale i tak, díky Ukrajino a díky za setkání s tvými přátelskými lidmi.
