Některé cesty se plánují dlouho a pomalu, jiné spontánně a rychle. Tak to bylo i s touto cestou. Od cesty na Sibiř uplynulo 5 let plných závodění a cestovatelský bacil se přihlásil k životu. Chodíme občas do Tureckého bistra na roh Opletalky a Politických vězňů, kde mají kromě vynikajícího jídla také na zdi namalovanou mapu Turecka s nejznámějšími památkami. Martinu nadchnul Istanbul a že tam tedy pojedem. Přitakal jsem a pomalu argumentoval, že by tedy bylo dobré se podívat i na východ země, do Kurdistánu. Pomalý tlak se neminu účinkem a tak to bylo odsouhlaseno. Později jsme viděli v ČT dokument o Arménii a ty hory Martinu tak nadchly, že se plán cesty rozšířil o Arménii. A do tím pádem se musí taky do Gruzie, protože hranice mezi Tureckem a Arménií jsou uzavřené. No, a když jsem začal psát itinerář cesty, končili jsme v Arménii až na jihu země u kláštera Tatev. Koukám na mapu a jasně mi vychází, že nejlepší návrat by byl přes Irán, než projíždět zpět celou Arménii a Gruzii do Turecka. Zjišťuju podmínky pro udělování víz do Iránu a máme to tak akorát. No a tím pádem se plán cesty tak nějak naplánoval sám od sebe.

Jedeme dva motocykly, já na Báwu R 1100 GS ve dvou s Martinou a Martin ( Špageťák) na KTM 950 sám, protože čekají přírůstek do rodiny. Domluvil jsem se s Mitaskou, že jim uděláme srovnávací test pneumatik a tak na KTM obouváme E 07 a já si na těžké Bávo nasazuji nové E 10, která již mají zesílenou konstrukci na velké endura a správný rozměr 150/70- 17 vzadu. Rusko jsem ještě jel na 140/80-17 v kombinaci E-07 a E-09 a bylo to naprosto luxusní. Odjezd jsme stanovili na sobotu 4.9.2010. já jsem dodal, že musíme být v Istanbulu za dva dny, je to nějakých 1900 kiláků. Tak jsme odjížděli k nelibosti části výpravy v 6.30. Počasí nám nepřeje a předpověď pro střední Evropu není nic moc. Za Prahou vjíždíme do deště a jen se to zhoršuje. Báwo si trochu vynechává a to mi taky nálady nepřidá. Brzo se rozeběhne pravidelně a mě ubyde jedna starost. Před Brnem přestává pršet, ale mraky se stále courají po zemi a to není nic povzbudivého. Za Brnem se znovu objevuje závada na stroji a vynechávání se zhoršuje. Sotva se doplížím do Hustopečí. Tam je alespoň pumpa se střechou a taky vím ,že tam je prodejna Yamahy, kdyby bylo nejhůř. Sotva jsme dojeli pod střechu, začalo opět lejt. Diagnostikuju problém, nejde palivové čerpadlo, což je u vstřikovaného motoru dost podstatné. Hodná paní pumpařka nam půjčuje kanystry a tak můžu odpustit benzín a vyndat poškozené čerpadlo. Protrhlo se sítko a šupinky ucpaly mechaniku a spálil se motůrek. Z kufru vyndám náhradní ( na velké cesta ho vozím vždy i se vstřikama ) a po dvou hodinách mažem dál. Byla to první a taky poslední závada, co jsme na cestě měli. Prší opravdu statečně, před Bratislavou leje tak intenzivně, že auta zastavují a jedeme jen my na motocyklech. Fakt pěknej hnus fialovej, ( konečně Martina pochopila, co tohle rčení znamená). Na poslední slovenské pumpě tankujeme a dáváme první cestovatelskou polívku. Přijíždějí dva borci na Harlejích odněkud z Jihlavy, jedou někam k moři, jen ještě nevědí, ke kterému. Špačkujeme chvíli společně na počasí, kluci to nakoupnou a mizí v dáli. My ještě chvíli relaxujeme v teple jídelny a to se ukázalo jako chyba. Jen co sedneme na stroje, slejvák nás dohnal a tak si tu průtrž dáváme ještě jednou. Letíme po dálnicích nejkratší cestou na Istambul. I v tom dešti se dá udržovat slušné tempo, jen je to strašná nuda. Máme půjčené helmy Arai a komunikátorama Cardo. Od Yshopu, děkuju Martine. Že jsou super na komunikaci mezi spolujezdceem a pilotem a i dalším strojem až na 1,6 km jsme si v tom slejváku záhy ověřily. Je to fajn, když se při předjíždění kamiónů v clonách vody můžu ujistit, že druhý stroj je kolama na silnici a někde mimo můj dohled pokračuje správným směrem. Špageťák měl více času na studium návodu a si vezl zásobu hudby a mluveného slova a tak si zkracoval nudné dálniční úseky poštěním muziky přes WiFi z telefonu. Tenhle Izraelský vynález má i vestavěné rádio a tak jsem ladil místní stanice. Za Budapeští přestává lejt a taky se příjemně otepluje. Je znát, že se posouváme na jih a můžem vystoupit z nepromoků. A taky si říkám, že vyndám navigaci a pojedeme podle elektronických map. Navigaci mám, nabíječku taky a už vidím chybičku, doma zůstala základna. Bez ní nemohu nabíjet. A je po vtákách. Není velké či malé cesty, aby se něco nezapomělo. Tohle je ale dost průšvih. Přesně vidím zpětně okamžik před odjezdem, kdy jsem instaloval do navigace hlasy a mapy. A zcela řízeně jsem ve stresu uložil po naprogramování základnu do skříně. Po telefonu volám do Čech o pomoc. V Istambulu budem schánět chybějící díl. Mám rád klasické papírové mapy, baví mě je před cestou studovat a nyní se to moc hodilo. Pojedeme jako za stara, kdy ještě nebyla žádná navigace, GSM, Google Earth a podobný vychytávky. Jsou fajna a je krásný koukat se na netu na fotky a snímky budoucí cesty, hodně to pomůže. Ale každý cestovatel musí umět číst mapu. A mít v hlavě trasu cesty, aby včas mohl odhalit, když si elektronika začne z jezdce dělat blázny. A těch příkladů zná každý čtenář ze svého života spoustu, viďte!! Arménie, Gruzie ani Irán není zatím zdigitalizovaný a mapy pro navigace nejsou, tam se prostě na oko jet musí. Takže zasunuji mapu pod slídu tankruksaku a vyjíždíme. Stejně do Istambulu je navigace jednoduchá vzhledem k tomu, že mažem po dálnicích, jen průjezd Bělěhradem a Sofií je poněkud náročnější. Ale nic, co by se dalo nějak výrazně zkonit. Jedem docela svižně, tak na hranici toho, abychom nedostali pokutu za rychlost. Po přejezdu Srbských hranic dálnice mizí, jedeme rozestavěným úsekem, kde je zákaz předjíždění. Provoz je naštěstí malý, tak ten zákaz docela statečně porušujem. Máme zpoždění oproti plánu, museli jsme opravovat Báwo. Před Hustopečema začalo škytat a sotva jsem se dokodrcal na Husopčskou pumpu, kde jsme věděl, že je zastřešený prostor. Rozebírat stroj v deští fakt fujtajbl. Při dojetźdu na pumpu motor zdechl a nejevil náznaky spolupráce. Poslechem mezi kapkami deště jsem zjistil, že nevrčí palivová pumpa vstřikování. Hodná paní pumpařka nám půjčila kanystry, aby jsme mohli vypustit benzín a vyndat čerpadlo. Diagnóza se potvrdila, čerpadlo se zadřelo šupinkama za nádrže potom, co prasklo sítko. Sáhnul jsem do pravého kufru, vyndal rezervní čerpadlo a za nějaký čas je vše namontováno. Jenže stále nic. Slyším, jak čerpadlo cukne, ale nerozebehne se. Zatímco přemýšlím, jak v sobotu odpoledne seženu nánradní díl, neustále mechanicky zapínám a vypínám spínač a po 10 minutách se pumpa rozeběhla. Ležela od cesty na Sibiř ve skladu a benzín vyschnul a zalepil motor. Sláva, spadnul mi kámen ze srdce a jedem dál s dvouhodinovým zpožděním. Díky této příhodě, naštěstí jediné závadě na celé cestě, musíme jet i po setmění a tak v Nove Sadu zajedeme do města a hledáme nocleh. Spíme v resturaci na předměstí, kde mají i hostinské pokoje za 20 E. Dole v resturaci dáváme skvělé místní jídla a posloucháme cikánkskou kapelu, která hraje na oslavě jednoho z místních starších. Byli všichni úžasně spontální a takový živočišní, prostě Balkán, jak má být. Dobré bylo i obložení stěn, které bylo celé od podlahy ke stropu pokryto lahvemi a různým alkoholem a všechny byli plné, žádné atrapy. Prostě jsme padli na správný podnik.

Průjezd Bělehradem vede centrem, je neděle dopoledne a tak se to docelá dá. Za městem najíždíme na dálnici a honíme cestovní plán. U Niše končí srbská část dálniční sítě a cesta se prořezává horama uzounkým údoĺím říčky. Je tak úzké, že se tam vejde jen ta říčka, železnice a cesta se již musela vystřílet do skály a projíždí množstvím tunýlků. Nádhera, tady se musíme na chvíli zastavit a fotit. Srbsko –  Bulharskou hranici projedeme, že ani nevíme, jak. Inu, neděle poledne. Silnice se už trochu bulharšťuje, jdeme pomaleji.Sofii objíždíme, obchvat je tak dlouhý, že si nejsem jistý, zda jsme nazbloudili. Je taky pěkně rozbitý ale zase nemáme moc problémy dodržovat rychlost. Za městem se dostáváme na dálnici a jede se veseleji. Netrvá to moc dlouho a  jsme opět na dvouproudovce ke hranicím Turecka. Je to velká bídy, díry, kamióny na klasika. Před hranicema tankujeme s posledními slunečními paprsky do plna levný benzín. Přes 10-ti kilometrovou frontu kamiónů se proplétáme levým pruhem v protisměru až na hraniční čáru. Bulharská celnice je klasická , balkánská, ale jsme odbaveni korektně a celkem i rychle. Proplétáme se na Tureckou stranu a nestačíme zírat. Obrovský nový areál, samý mramor, prostor, čisto, nestačíme zírat. A ohromné Turecké vlajky a první mešita přímo na hranicích. Odbavení je korektní jen troch pomalé ale je 23 hod a tak se nikdo nepřetrhne. Jediný, kdo si nevšiml zcivilizování celnice jsou toulaví psi. Polehávají mezi auty a celníky a čekají odkoho něco vyloudí na zub. Z nás to rozhodně nebuse, sami máme málo! Máme konečně všechny razítka a mizíme do turecké dálniční tmy. Na první pumpě se zázemím zastavujeme a radíme se co dál. Jsme už docela dost jetý, ale plán byl dva dny do Istambulu. V restauraci si dáváme první turecké čaje, něco malého sladkého na zub a rozhoduje se, že plán splníme. Normálně se v noci nejezdí, ale tady byla třípruhová dálnice až do Istambulu a minimální provoz. Po třetím čaji jsme dokonale probuzení a vyrážíme k 200km vzdálenému cíli. Jedeme celkem svižně 130-kou a v prostředním pruhu. Jsme přeci jen na balkáně a jeden nikdy neví, co místní boys napadne. Blížíme se k městu a kontroluju stav benzínu. Před vjezdem do města chci natankovat, ať máme klid. Ovšem, chybička se vloudila. Dosud byli pumpy poměrně časté a tak jsem si myslel, že to nebude problém. Jenže 60 km před Istambulem není ani jedna!! Vjíždíme do města, pohybujeme se po čtyřproudovkách, je po jedené v noci a pumpa nikde. Podle palivoměru bych už teoreticky neměl jet, ale asi to jede na benzínový výpary. Jsem už hodně nervózní, noc, cizí město, nevíte, kde jste a dochází palivo. Prostě se rozhodnu na prvním sjezdu vjet do zástavby a tam se musíme nějak doptat. Jenže jak napotvoru sjezd nikde a kilometry naskakujou. Koneřně sjíždím na blind, silnice je stále čtyřproudová a klikatí se pod dalšíma dálnicema, motá se  to nahoru – dolu. Končně se objevují budovy a v pravém pruhu občas jede náklaďák. To je dobré znamení, si myslím. Ale jen chvíli. Proud náklaďálů se zhusťuje, jedeme v podstatě po nějaké době v nekončící koloně. A nevíme kam! Na obzoru se zjevují siluety budov. Sláva! Jenže jak jedeme blíž, silnice se rozšířuje na 3 pruhy plné aut, od dodávek po kamiony. Po pár kilometrch jsou před náma vstupní budky do jakéhosi obřího skladového břicha Istambulu. Vidím, že je vše špatně, ale nejde nikde zastavit a proud aut nás žene dovnitř. Řidiči evidentně pobaveně na nás hledí, kde jsme se tam vzali. Máme kliku, těsně před vážní budkou v našem pruhu je malinký plácek akorát na naše dva stroje. Zastavujeme a slejzáme, jdem se zeptat kde jsme a pátrat po benzínu. Bokem je budova centrály, míříme tam a zkoušíme se domluvit. Ochranka ale nemluví anglicky, jsou nesmírně milý, někam volají až přidje jeden mladík co trochu rozumí. Pochopil, co potřebujeme, všichni se horečně radí. Je jasné, že dál benzínka není a mohutně gastikulují, jak by jsme měli jet. Naše vykulené obličje jasně říkají, že moc nechápeme. Další porada ochranky a mají řešení. Startují teréňáka s majákema, zastavijí všech šest pruhů náklaďáků abychom se mohly otočtit do protisměru za zídkou, teréňák najíždí před nás a vyvádí nás pryč, do města. Za další 2 km nás dovádí na pumpu Shell s obsluhou. Ptají, zda ještě něco nepotřebujeme a pak odjíždějí a přáním dobré cesty, aníž by si řekli o jedinou liru!! Obsluha nám natankuje plnou a samozřejmě jsme pozvání  na čaj. Po těch nervech docela bodne. Jedeme se ubytovat do centra do, staré čtvrtí, ke Zlatému rohu. Špageťák tam před pár lety slušně a levně bydlel, tak to jedeme taky vyzkoušet. Zadáváma adresu do navigace a vyjíždíme svižně, nevíme jak dlouho vydrží baterie. I v noci je provouz hodně silný, jen s mapou by to byl záhul. Vjíždíme do spleti úzkých uliček které jsou v pořádném krpálu, je to jak v Sanfrancisku. Jsme podle navigace na místě a stojíme před 5-ti hvězdíčkovým hotelem s lůžkem za 60 E! Sakra, ten svět se rychle mění!! Je půt třetí ráno jsme už slušně utahaní a tak jedem hledat něco levnějšího. Pouštíme se do spleti jednosměrek a prudkých výjezdů. Martina hlásí, že jsme minuli nadějný hotel, ale najednou je celá čtvrť v ulicích a nedá se popojet ani o kousek. Jestli skončila motlitba, nebo spíš fotbal, to nevím, ale je to v tom vedru peklo. Zkoušíme projet po chodníku, ale jsem moc široký a KTM mi mizí. Ještě, že jsme na příjmu díky Cardu. Mohu Špagetáka zastavit po rádiu. Jsme už pořádně naštvaný, tak začínema používat i jednosměrky v protisměru, kupodivu Turci neprotestijí, jen se vyhnem a každý mizí svojím směrem. Jezdit motokros ve tři ráno s naloženým Bávem je fakt hustý, jsem splavený jak ohříbě. Konečně jsme u toho správného hotýlku a při ceně 20 E za osobu se snídaní ani nesmlouváme, parkujeme na chodníku přímo u vchodu a jdem hajat. Ráno, teda dopoledne jen tak tak stíháme snídani. I když je ke konci snídaně, jídla je stále hodně a výborného. Jsme nacpaní k prasknutí a jdem na turisticky profláknuté památky, máme na to jen jeden den. Pár ulic nahoru a jsme na hlavní tepně a mažem k Modré mešitě. Cestou okukujeme cvrkot na ulicích a má to tam úžasnou atmosféru. Je to naše první blízké setkání s orientem a moc se nám to líbí. Modrá mešita je impozantní, bohužel Aya Sofia má v pondělí zavíračku a tak máme smůlu. Rozdělujeme se, Špageťák už město dobře zná a tak si jdeme každý po svých památkách. My v centálním parku potkáváme výstavu o tom, co světu dal islám. Je zajímavé sledovat, jak do nějakého 15. století měl islám rozvinuté vědy, lékařstní, astrologii, stavitelství apod. U nás byl temný středověk a tady takový rozmach. Jen mi vrtá hlavou, kde se to zaseklo a nyní je islám tak bigotní. Couráme starým městem, ochutnáváme dobroty, okukujeme řemeslnické krámky. Prohlížíme si několik mešit, v jedné zůstáváme i přes bohoslužbu. Je vidět, že Istambul je už hodně kosmopolitní, a tak místní musliny nerušíme naší přítomností, dokonce mohu i nenápadně natáčet a fotit. Je to tady zvláštní zážitek, pro nás nevěřící katolíky. Jdeme po mostě plném rybářů na druhý břeh k věži Galata. Je z ní dokonalý výhled na Zlatý roh, Bosporský průliv a tak. Zpět to bereme skrz římský aquadukt a pozorujeme silniční provoz. Je to hustota, ale nevidíme nikde nehodu. Když jsou na silnici 3 pruhy, klidně se tam vejdou auta ve 4. pruzích, do toho skůtry, motocykly. A nestačil jsem zírat na policajty, jak se tím vším protahujou na Varaderech 1000 a Stromech ve dvou. To je řidičský koncert, tohle u nás dělají mesíci na 50- kových skůtrech ale v sóle !! Prostě, cvik dělá mistra. Stmívá se a tak se vracíme do naší čtvrti. Procházíme ulicemi s restauracemi pro turisty a nahaněči jsou silně otravní. Stačí sejít o jednu ulici po svahu dolu a jste v jiném světě. Světě místních obyvatel. Děti, teda kluci lítají ještě skoro o půlnoci po ulici, strýcové posedávají u svých krámků, a klábosí. Když o něco máte zájem, prodají to, ale k ničemu vás nikdo nenutí, prostě pohoda a taky jiné ceny. Doplňjeme si tedy zásoby a ráno vyrážíme k Černému moři. Ještě vydatná snídaně, tenhle hotel si budu pamatovat, a nakládáme. Jen se modlím, aby navigace měla ještě trochu proudu a vyvedla nás z města. Ranní špička je hustá. V tak drsném provozu není čas koukat do mapy. Baterka se ještě zmátořila, zadáváme cíl a pouštíme se do moře vozidel všeho druhu. Dostáváme se na dálnici a přejíždíme most přes Bospor. Je z něho úchvatný pohled na město. Na konci mostu jsou mýtné brány, ale nechtějí naše peníze, musíte mít předplacenou kartu. Tak chvíli blokujeme provoz jako správný vidláci, než nás obsluha posune před bránu a Špageťák jde koupit karty. Mám tak dost času sledovat jak to funguje. Konečně máme Istambul za zády a jedem po dálnici směrem na Ankaru. Po 200 km tankujem a dáváme malou pauzu. Přijíždí turecké BMW R 1150 GS a tak dáváme s řidičem pokec.  Jede se synem za rodinou na ramadán. Už chápeme, proč je tolik lidí na cestě, ramadán. Dálnice stoupá do hor, vjíždíme do mraků a začíná pršet. Na mlhu jsou místní připravení, zřejmě je to tady častý jev. U svodidel svítí oranžová světla, připadám si jak na letecké ranveji. Mlhou se prokousáváme až do 2 km dlouhého tunelu. Za ním je úplně jiné, naštěstí pro nás, lepší počasí. Za silného větru dojíždíme na rozcestí, dálnice pokračuje na Ankaru, my sjíždíme na normální silnici, taky 4 proudovou směrem na Samsun k Černomořskému pobřeží. Jedeme horama s úžasnými výhledy. Jen kdyby se nás nepokoušel sfouknout ze silnice boční vítr, bylo by to ještě lepší. Turci jsou momentálně ve fázi mohutné výstavby silnic. Hlavní trasy se přestavují na 4 proudové silnice. Zatím, až na vyjímky, jsou bez finálního asfaltového koberce. Takže se jezdí po zaválcovaných kamínkách, a mnohde se teprve komunikace staví. A tak to je i cestou na Samsun. Asfalt se střídá s kamínky a šotolinou. Nocujeme na políčku u silnice za vesnicí a jen nás trochu budí vřískání meuzina. Políčko je správně chaotické, na jednom placu rostou ovocné stromy, na tyčích rajčata a obří fazole, plevel a taky náš stan. Ráno pokračujeme k Černému moří a městu Samsun. Silnice se velmi mění, stavba v hornatém úseku ještě není hotova a tak projíždíme kamením mezi grejdry a obřími rypadly. Je vidět, jak na jaře vody z hor ničí pravidelně cestu, malé můstky byli strženy, nyní je už ale vše opraveno, jen značky upozorňující na díry zůstali. Chvíli to travlo, než jsem je začal ignorovat a nebrzdit. Jen jsem se modlil, aby je skutečně opravili všechny. Žaludek se hlásí o svá práva a tak u první pumpy s restauračkou zastavujeme na jídlo. Pumpa je malá, zato parkoviště  u restauračky velké, což mi ze zkušenosti říká, že se tady asi dobře vaří a zastavují se zde kamiony. Je hodně po obědě, ale i tak výdejní pult skýtá velkou možnost výběru. Tehnle způsob výběru je pro nás ideální, z klasického jídeláku by jsme si asi moc nevybrali. Tady si ukážu, co chci a už se mi to servíruje. Dávám něco s fazolkama, potom něco s cizrnou a na závěr sladkou tečku, medové turecké cukroví, sladké jako blázen. Vynikající bílí turecký chleba nám číšník neustále doplňuje. Jsme úžasně přežraný, spokojení a předem  jako mlsnej kocour. To vše za 15 lir. Jak trávíme a kocháme se výhledem na okolní hory, sjíždí se místní kluci na všech možných prskoletech, většinou čínské výroby, nechybí ani Iž Plenata 350 se sajdou, vylepšená pro lepší chlazení bočně namontovaným ventilátorem z nějakého dosloužilého kompu. Jedeme na Samsun a střídavě projíždíme stavbou silnice s povrchem uježděné hlíny, ještě že neprší, to by byl masakr. Před Samsunem houstne provoz a ve městě je klasická zácpa. Díky šíři našich kufrů se moc nedá kličkovat mezi auty, protože ve dvouproudovce se pohybují auta ve třech pruhách. A tam je fakt těsno. Dostáváme se na pobřeží moře a s ním přichází i asfalt. Podle Černomořského pobřeží je už silnice komplet dokončená a tak se jede veseleji. Jenom průjezdy městy a vesnic jsou pomalé, na silnici je strašný nával a do toho u chodníků zastavují maršrůtky, v drtivé většině Fordy Transity. V podstatě je celé pobřeží souvisle osídleno a neustále jedete podle stavení. 4 proudovka míří vždy centry a tam to podle toho vypadá. Ale cesta podle moře je pro nás suchozemce vždy osvěžující. V jednom z městeček zastavujeme, tankujem a v místním supermarketu kupujeme zeleninu a skvělý chleba a přímo na lavičce před obchodem, k pobavení místních, dáváme pozdní oběd. Je pěkné vedro, ještě že nám budova poskytuje stín. Po jídle jdu ještě dokoupit zásoby a mám spadeno, krom jiného, na nějaký místní sýr. Chvíli zírám do plného regálu a nemohu si z velké nabídky vybrat. A tu mi padne do oka sleva, z 12,50 na 6,90 ! No to je ono, je toho hodně a za málo peněz a už vím, že i levné potraviny jsou zde slušné. Radost z dobrého obchodu podtrhuje plastový kelímek, pro transport v kufru ideální záležitost. Chleba, něco zeleniny a už se hrnu k motocyklu a odjíždíme směr Sümela monastyr. Po pár desítkách kilometrů potkáváme na parkovišti v protisměru kolonu aut jednotného typu s čínskými vlajkami. Expedice okolo Černého moře na podporu prodeje nového modelu. Než se otočíme do protisměru a zastavujeme za vozidly, začínají se houfovat k odjezdu. Polepená auta průjezdními vlajkami navštívených států se děsně podobají Mazdě CX 7 ! Jen jméno a znak ukazují, že to Mazda není! Zdravíme se a jedna číňanka hovoří britsky. Než si stačíme dovědět co a jak, vedoucí vůz startuje a kolona se rozjíždí. Škoda, bylo by to zajímavé povídání. Jdu se osvěžit do moře, je fakt černé a teplé. Jen ta pláž je oblázková a taky černá. A špinsvá, koupání raději nechávám na jindy. Špageťák začíná být unavený, jde na něho cestovatelská chroba, čili sračka. Po pár desítkách kilometrů odbočujeme od moře do hor k monastyru. Špagaťákovi se přitěžuje, má toho plné brejle, do cíle dnes nedojedem. Se zapadajícím sluncem berem první kemp a stavíme stany. Do Špageťáka padají prášky a okamžitě usíná. My jsem okouknout kemp, jsme v něm skoro samy. Později přijížději němečtí manželé v obytňáku, družíme se a vyměňujeme si dojmy z krásné země. Dozvídáme se, že začíná ramadán a proto ten hukot na silnicích, všichni se vraceli k rodinám na svátky. Za tmy ještě dorážejí dva mladé turecké páry a taky stanují. Opékají masíčko a dělají nám chutě. Paří a hulákají dlouho do noci, inu ramadán ! Ráno se probouzíme do krásného rána, a připravujeme si snídaní na zastřešeném stole, které jsou vybavením kempu. Jsou zpola vystrčené nad horskou říčku, která bystře protéká kolem kempu. Vyndávám z kufru chleba a Ten sýr, ještě si chrochtám při pohledu na cedulku, kde stojí kolik je v tom procent tuku. To bude sýr jako řemen! Martina nese čaj z už se zakusujeme do jídla. Po prvním soustu vidím na výrazu její tváře, že něco není v pořádku. A sakra, ten super sýr je máslo! Ale kdo si to má v té cizí řeči přečíst! Tak máme půl kila másla, všíchni se řechtají, dokonce i chcíplej Špageťák se chlámá, že mu málem spadne stan. To má člověk za dobrotu. Nutno dodat, že to máslo bylo tak kvalitní, že ještě zbytek jsem dojedl doma po návratu a stále bylo fukční. Po veselé snídani vyrážíme do hor k Sümela monastyru. Chcíplá část výpravy raději ještě zůstává ve stanu a zotavuje se. Jedeme úzkou asfaltkou podle prudké horské říčky, zatáčka za zatáčkou. Míjíme několik sádek na ryby. Silnička stále stoupá a je pořád strmější. Míjíme parkoviště autobusů a mítnou bránu, kde nikdo není. Cestička se dál ještě zůžuje a je stále prudší, vine se po skalní stěně a v otočkách tečou potoky vody, k mé velké radosti zhusta po silničce, se vším tím štěrkem okolo. Pak se stane kouzlo a v jedné zatáčce se objeví Sümela monastyr v celé své kráse, nasvícený ranním sluncem. Na skoro kolmé skalní stěně je přilepaná stavba, která se tváří, jako by byla zavěšena v prostoru na skalami. Konečně dojíždíme na parkoviště, kde skoro nikdo není. Sestupejeme ze stroje a vydáváme se chodníčkem k monastyru. Potkáváme německý pár, který mám prozrazuje, že je zavřeno. Stejně po kilometru docházíme ke vstupnímu objektu, kde nám cedulka vysvětluje, že je první den po ramadánu a je dnes otevřeno až po 13 hod. Co se dá dělat, tak dlouho čekat nemůžeme, ale i vstupní část je úžasná. Akvakukt přivádí vodu do monastyru po stěně a pod ním je schodiště ke vstupní bráně. Budovy jsou za skalní stěnou a tak není odsud ani vidět. Teprve při návratu si areál prohlížíme vcelku z chodníčku, koupe se v ranním slunci jako diamant. Tak snad někdy příště. Serpentinami sjíždíme dolů do kempu. Úžasná cesta! Špageťák je už taky mezi živými a tak balíme a jedeme zpět k moři a na gruzínské hranice. Sluníčko vesele svítí na úplně prázdné silnice, celá pobřežní čtyřproudovka je jen naše. Městečka a vesnice jsou jako po vymření. Letíme mezi 130 a 150km , užíváme si to. Jen doufám, že policajti jsou taky po 1.dnu ramadánu unavení a odpočívají. Gruzínska hranice se rychle blíží a nám silně ubývá benzín v nádržích. V posledním větším městě před hraniční čárou zastavujeme na oběd a raději dotankujeme drahý benzín. Je to taková zásada, že před vjezdem do neznámé země se dotankuje, nikdo neví, jak dlouho se na hranicích zdržíme. A taky nemusí být hned po ruce pumpa, jistota je jistota. V Ardesen vjíždíme do centra, a hned vedle supermarketu je maličký parčík se stínem pod stromy. Je vedro tak 35° a stín se moc hodí. Nakupujeme něco zeleniny, ayran a chleba. Másla máme kupodivu dostatek. Místní nas pozorují z malých krámků a poslézu se jeden místní starší obchodník osmělí a jde si popovídat. Za chvíli odejde a přinese bombóny a čokoládu. Turci jsou velmi milý lidé a nesmírně pohostinní, když si k nim najdete cestu. Po jídle jedem na benzínku, sice se mi kroutí kapsa při pohledu na cenu paliva, 3,90 TL, to je nejdražší benzín na cestě, ale co se dá dělat. Na čáru to jen 24 km, tedy, co by kamenem dohodil. Projíždíme množstvím tunýlků pod skalisky na pobřeží. Bezprostřední blízkost hranice signalizují odstavené kamiony, později je jich plný levý pruh. Jedem dopředu a těsně před budovou celnice nás auta skříply, musíme disciplinovaně čekat. Naštěstí po čtvrt hodince se udělá skulina a my se protahujeme dovnitř. Na turecké straně to běží jako na drátkách, pohraničník, buch razidlo, celňák, buch razidlo a konečná kontrola a jsme u Gruzínů. K mému překvapení to je i zde bez potíží. U prvního okénka nám pohraničnice vyrobí digitálem podobiznu, pár dotazů, a jsme u celňáků. Na motocyklech toho na kontrolování moc není a tak buch berana popjíždíme dál. Martina jde pěšky a dává odpočinout zadku. Náhle se auta rozjedou a tak mažu za nimi a jen sleduji, jak mě Martina stíhá v poklusu. Zastavuji u pohraničníka, kouká do pasu a pak na klusající Martinu. Ptá se“ To je u vás normální, že žena běhá za mužem na mototcyklu?“. Jó, to je v Čechách národní zvyk a u vás to tak nefunguje? odpovídám dotazem. Celníci se chechtají, dotoho přifuní Martina a ptá se co se děje a smích je větší. Atmosféra se prolimila dostáváme pár rad a už jsme postrkováni z celnice ven. Dávám jedna a ujíždíme první gruzínské metry.

První co mě v Gruzii zaujme je nová nablejskaná Oktávka se znaky policie na dvěřích. Tenhle pozdrav domova potěší. Později se dovídám pointu. Po sesazení Ševarnadzeho v rámci změn nový premiér zrušil neskutečně zkorumpovanou polici a nabral nové mladé lidi, postavil nebo zrenovoval služebny a koupil nové Oktávky. A opravdu se polici zásadně změnila. Kdykoliv jsem potřeboval poradit a viděl jsem policii, jel jsem k nim a vždy ochotně pomohli. Několkrát se zastavili sami, když jsme koukali do mapy a poradili. Na postsovětskou republiku něco neuvěřitelného. Ani doma takový servis od „Pomáhat a chránit“ nedostáváme!!

Kousek od hranic se setkáváme s realitou postsovětských republik. Je už podvečer a kravky se vraci z pastvy domů. Samozřejmě tou nejsnažší cestou a to je po hlavní mezinárodní silnici. Martina je z toho trochu na větvi, tohle vidí poprvé v životě. Ještě , že jsou krávy vychované a jdou po kraji silnice, tedy většinou! Obšas trochu kličkujeme, zvěř má hmotnostní převahu. Po pár kolimetrech je první Gruzínská památka, pevnost Gonio. U vstupu narazíme na problém s penězi, nemáme ještě vyměněné Gruzínské lari a tak platíme vstup zbytky tureckých lir a nakonec dojde i na eura. Pevnost je už jen obvodová zeď, z budov se toho moc nedochovalo. Ale rekonstruují ji a to je sympatické. Zahrady jsou malebné a stojí za zastávku. Pokračujeme do Batumi, kde se trochu zamotáváme. Dopravní značení není zrovna dokonalé, místní to znaj po paměti a ostatní , jako my, si musí poradit. Dostáváme se do bočních ulic, takový polotrh a Martina je znovu v šoku. Asfalt rychle mizí a díry mají rozměry pasti na mamuty. Mezi tím musíme kličkovat, kontrolovat auta, osli a krávy, povozy a podobná přibližovadla. A taky navigovat. Nakonec kapituluji a procvičuju ruštinu. Za několik bloků jsme zase na nové krásné silnici a jedem na Puti. U ulramoderní benzínky tankujem. Fungují bez problémů na karty, jen na každý typ karet mají jiné čtecí zařízení a kasa vypadá jako výpočetní středisko. Následují klasické dotazy, odkud, kam a jak stroje. Nicméně dostáváme od místních tip na koupání v letovisku Kobuleti. Tak tam jedem. Cesta vede po pobřeží a je docela slušná. Zajímavé je sledovat místní vozový park. BMW, Mercedesy, Audi chudinky trpí na místních silnicích. Ze sovětských značek už toho moc nepotkáte. Motory, většinou diesely trpí nedostatkem odborné péče a kvalitou paliva. Je to poznat po čuchu velmi výrazně. O podvozcích ani nemluvě. Je fakt s podivem, co tyto poměrně technická auta vydrží. Kobuleti bylo vyhlášeným letoviskem za sovětských časů, ale tato doba dávno minula. Chátrání je veliké, nikdo neinvestuje, turismus se zhrouti. Bočními uličkami dojedeme až skoro na pláž, která dělá Černému moři čest, je fakt černá a kamínková. Zato moře je nazelenalé a úžasné. Užíváme si ho plnými doušky a plaveme ve vlnkách. Po oschnutí vyrážíme do našeho dnešního cíle, Puti. Po pár kilometrech opravují hlavní trasu a musíme objížďkou po souběžné místní ulici. Tady má Martina další civilizeční šok. Gruntovka je samá díra, dobře by na ní bylo tanku T 72. Auta kličkují, kde je mezi lavóry trochu sjízdného místa, pruh nepruh, protisměr neprotisměr. Silnější vítězí, je tedy jasné v jaké posici jsme na motocyklech byli my ! Přežili jsme bez ztráty kytičky a mažem na Puti. Do města vjíždíme se západem slunce a hledáme, kam hlavu složit. Město je placaté a rozložité, jen kemp, nebo hotýlek nikde. Stále jedu , mohu si hlavu vykroutit a stále nic. Najednou pochopím, že vjíždíme na centrální náměstí, tak zastavuji u banky, mají funkční bankomat. Potřebujeme načerpat Lari na cestu, neb nemáme ani vorla. Banku zrovna ochranka zavírá, ( je 20,30 místního času !! ) a zrovna vychází klasický bankéř. Ptám se na ubytování. Zvedne mobil a chvíli volá, pak praví „ 100 dolarů na noc“ Tak mu vysvětlím odkud a kam ještě jedem a že nevlastníme ropný vrt. „ Póňal, podoždi, pazvaňju“ a zase chvilku volá. 200 Lari za pokoj, chorošo? Aby né, říkam si v duchu. Pak se ještě chvilku zamyslí a povídá, je to daleko, pojeďte za mnou. Jedeme zpět přes celé město cca 10 km do malého hotelu mezi borovicemi na předměstí. Děkujeme za pomoc a povídá na rozloučenou památnou větu, „ Když budete mít u nás problém s ubytováním, zaklepejte na jakékoliv dveře a nikdo vás na ulici nenechá“ Dává nám ještě vizitku a mizí ve tmě. Jdem se ubytovat a přichází další převkapení. Děžurnaja ví, že máme domluven pokoj za 200 Lari, ukazuje mám čistý pokoj s koupelnou a ještě nabízí to samé, jen s koupelnou na chodbě za 100 Lari. Ten kousek si do sprchy dojdem za poloviční cenu. Už vidím, jak by podobná situlace dopadla u nás. Po očistě jdem do vedlejšího komplexu na večeři. Vejdem do prázdné restaurace a zaseknem se hned za dveřma. Velká hala s půlpatrem, akvárium, stoly a židle pokryté bílým damaškem, no luxus nevídaný! Kouknem na sebe a chceme zdrhnout, tohle není na naše peněženky. Tak že alespoň kouknem na jídelák a pak se uvidí. Jsme usazeni a ceny jsou směšné. Objenáváme si báječnou baštu a opravdu přecpáni odcházíme s útratou 140 Lari tj. asi 140 CZK !! Opravdu jiný kraj. Ráno, po skvělé snídani, míříme na Tbilisi. Cestou máme několik monastýrů, které chceme zhlédnout. Silnice je překvapivě dobrá, provoz minimální, jen musíme dávat pozor na domácí havěť. Ta přechází silnici zcela neřízeně. Vysvětlujte něco kachnám. Je nádherný den, sluníčko se jen směje a u silnice kupujeme ovoce a zeleninu. V poledne jsme v Kutaisi, kde je chrámový komplex Gelati. Ve městě doplňujeme zásoby a kupuji si místní limonádu krásně brčálově zelené barvy. Zkouším vždy na cestách místní nápoje, je to docela zajímavé. Byl jsem označen za kaskadéra s chemickým žaludkem, ale výsledek byl docela pitelný a i ostatní si dali vzoreček. Trefit se z města na malou okresku ke chrámům byl taky dobrý adrenalin, na několik pokusů se to povedlo. Chrámový komplex je pod patronací ministerstva kultůry Gruzie opravován a zvelebován. Významné jsou fresky v hlavní kapli, pravoslaví zde je takové zdobné, malované. Chrám byl centrem vzdělanosti někdy od pátého století. Jedná se o docela rozlehlý areál, kde mniší žijí a také se podílí na stavebních prácech. Cesta do Gelati je samá serpentina a to si řádně užíváme. Dojíždíme ještě k jednomu malému monastyru, nádherně umístěnému na vysokém ostrohu nad ohybem řeky. Je to malý komplex, ale zato útulný a všude dozrávají granátová jablka. Motocykly máme na parkovišti u železniční zastávky a hlídají nám je prodejci náboženských předmětů. Je to kousek cesty pěšky a po návratu dáváme oběd z našich zásob mezi místními. Pozorujeme pasoucí se kravky, jak se krmí přímo na kolejišti železnice. Podle lesklých kolejí je trať evidentně v provozu. Jak to řeší mašinfíra mi není jasné, krvaka není sprintér a vlak taky jen tak nezabrzdíš. Souboj kráva versus vlak jsme neviděli a tak se proplétáme Kutaisi a pokračujeme na Tbilisi. Chtěli jsme se podívat do Gori, do muzea Stalina. Ale před Gori se silně zahustí provoz, dostali jsme se do rozestavěné dálnice a Špadeťák se nám vzdáli a v tom hustém provozu trvalo 20 km, než jsme se zase potkali a Gori zůstalo někde vzadu. No, to se nepovedlo a tak jedeme dál na Tbilisi. Kousek před metropolí je podle mapy kostel Shio Mghvime ve vesnici Mukhrani. Kupodivu se nám povede i podle mapy dobře sjet z dálnice. Totiž mapa co máme, má názvy míst psány trochu foneticky a tak to nesouhlasí s cedulema u silnic. Někdy je to docela peklo se v tom vyznat. Večer se již nachyluje a to znamená návrat stáda krav domů. Prodíráme se několika stády a jen doufám, že se nějaké dobytče nesplaší a nesrazí nás pod kopyty stád. Jsou to pořádné kusy hovězího! Jedem kravím tempem, celých 8 km/h ! Konečně jsme ve vesnici, a hradby kostela se nedají minout, jak jsou vysoké. Zastavujeme na plácku před vchodem a rozplácneme se o zamčené dvěře. Aha, je už 8 hod večer. Jdu se zeptat opodál sedících babek, v kolik se ráno otvírá. V 7 ráno, odpovídají, dumám kde tedy, přespíme a oni jestli to nechceme vidět teď, hned. A to se dá?, ptám se. No jasně, a posílají malou Irinu pro další domorodkyni, co má klíče. A opravdu, po chvilce přichází paní s klíči, odemyká a dělá nám soukrommou prohlídku tohoto opevněného kostela. Jde s námi veškeré ženstvo, od 3 let do 80. Martinu cvičí v angličtině, celkem se domlouvají. Vycházíme ven, zámek zacvakl a ptám se, kde by se dal postavit stan na přenocování. Paní jen odvětí, „ pojďte za mnou“ a vydá se do uličky. Nasedáme a vydáváme se za ní. Po pár desítkách metrech, místo na louku, jak jsem čekal, končíme u nich na dvoře. Budete u nás konstatuje tak samozřejmě, že nejde odmítnout. Patrový domek má nahoru veĺké schodiště a tam bydlí děti a babička. Ty jsou přemístěni do přízemí a celé horní patro je vyčleněno pro nás. Domek je chudý, prostě zařízený ale vše je čisté a upravené v rámci možností. Vybalujeme a dcera je vyslána na nákup. Kam mi není jasné, když je po deváté večer. Je místní a tak to zná a za chvíli se vrací s plnou taškou a pomáhá paní domu v kuchyni. Sezmamujeme se s obyvateli dvorku, drobným zvířectvem a fenkou se stádem štěňat. Ta na nás nějakou dobu vrčí, ale pak absolvuje rychlokurz češtiny a dokonce přivede z pozabedny i potomstvo. Krom jiného jsou na dvorku ještě dvoje dvěře. Z jedněch bučí kravka, jako že by také ráda večeři a za druhými se skrývá toaleta. Tady zažívá Martina další kulturní šok. Hajzlík je klasicky turecký, tady v lepší podobě. Což znamená, že základová deska je betonová a je v ní malá funkční díra. A protože se rodina dost činila, latrína je poněkud přeplněná. A aby si potřebu konající nepotřísnili spodní část oděvu, jsou po stranách na nainstalovány dvě cihly. Rychlé a praktické a po trše cviku docela v pohodě. Tedy pro místí akrobaty. V levém rohu svítí do přítmí hajzlíku hromada použitého papíru (do toaletního má hodně daleko) a topí se s ním kamnech. Našim ekologům by zvlhlo oko! Zde je to praktická mutnost.Na záchod Martina odkráčela s úsměvam na líci a vracela se úprkema s děsem v očích a kolíčkem na nose. Prý už nikdy více a i kdyby se jí měl bok protrhnout , tak už tam nevkročí. Jak řekla, tak udělala. Ráno vstávala první, všechny nás zbuzerovala že už jedem a prý, že sprintem, k první pumpě. Když se mi jí v děsné rychlosti povedlo minout, tak mě málem zavraždila. Ale to poněkud předbíhám. Zatím sedíme se stařenkou a dětmi v parádním pokoji, koukáme na americky seriál dabovaný do ruštiny a překládaný do gruzínštiny. Nehynoucí kulturní zážitek! Z kuchyně se line libá vůně a to znamená, že bude bašta brzo hotova. Paní domu nás zve ke stolu. Ještě děláme osobní hygienu, což obnáší umytí se s hrnečkam vody donesené od pumpy na ulici. Tekoucí voda je nedosažitelný luxus. Stůl v kuchyni přímo přetéká! Jak se jim to podařilo za tak krátkou dobu vytvořit, nechápu. Samé dobroty. Sedíme s pánem domu, manželka a děti slušně čekají vedle, až co zbude. Některé tradice jsou docela sympatické. Jídlo je fakt lahoda, jen si zapamatovat ty názvy v gruzínštině. Na závěr dostáváme červené vino od pána domu, které roste na konstrukci nad schodištěm. Měníme na znamení přátelství víno za naší slivovici a jdeme na kutě. Rodina se sestěhoala do jediné ložnice v přízemí a my máme oba horní pokoje pro sebe. Zařízení je jednoduché, ale velmi čisté. Povlečení nám donese paní domu nově vyprané, jako doma od maminky a králíčka Azurita. Spíme jako v peřinách. Ráno ještě musíme zůstat na snídani, jinak to prostě nejde. To by je sousedi pomluvili, host v domě je tady hodně považován. Už u nich bydleli Poláci s teréními vozy a teď my. Ve vsi získají hodně na vážnosti. Před odjezdem se ptáme, co dlužíme. Prý že nic, jsme přeci hosti u Gruzínců. Marně jim vykládáme, že takhle by to nešlo. Nechtějí si nic vzít. Až teprve, když jim vnutíme 20 dolarů pro děti, nechají se ukecat. Po čaji se tekutiny posouvají dolu k výpusti a tak Martina velí, na první pumpě stavíme, jasný! Najíždíme na dálnici na Tbilisi a před městem se zhoršuje počasí. Na sjezdu z dálnice začíná pršet a v jedné zatáčce ni Bávo ujíždí oběma kolama současně, naštěstí se to hned chytne. Ale vyděsilo mě to, zas tak velký náklon jsem neměl. Dumám, co to bylo za jev, zda se to bude opakovat a tak podobně a lehce míjím pumpu. Teprve bušení do helmy a nelidský řev mě vrací do reality. Minul jsem záchod a Martina to nese velmi nelibě. Další dvě pumpa jsou malé a tak až ve městě mohu zastavit. Tak rychle ještě Martina Báwo neopustla. Příroda si žádá své. Ale to, že jsem nezastavil mi ještě do dneška neodpustila. Slušně se rozpršelo, tak z prohlídky města moc nebude. Jedeme na hlavní chrám. Je vidět na návrší z hlavní tepny. Jakmile zabočím do vedlejších uliček, strácím směr. A k tomu leje. Na jedné křižovatce chvíli váhám, kudy odbočit. Vedle mě přibrzďuje auto a posunkem naznačuje směr. Přesně věděl, kam chci. Parkujeme před vchodem do monumentálního komplexu, sídla Gruzínského patriarchy. Kostelní komplex je postaven teprve nedávno, v roce 1995 a je to samý mramor. V bráně sundáváme mokré rukavice a helmy a domlouváme se s ochrankou, že to můžem nechat u nich. Jsme širokánským schodištěm k hlavnímu chrámu a přidávají se k nám kluci, tak kolem 12 – 14 let. Jeden z nich má kněžské roucho z kterého koukají džíny a umí velmi dobře anglicky, na místní podmínky, ale hlavně se nebojí mluvit. Rychle si nás osvojují a vedou nás ho hlavní lodě chrámu, kde probíhá hlavní mše. Provází nás chrámovou lodí a ukazují každou ikonu a vysvětlují na co ta ikona je. Každá má svůj význam, jedna aby jste byl zdraví, druhá aby se vás držely peníze a tak podobně. Musíme každou políbit a oprít si o ni čelo, to aby to fungovalo. Před každým obrazen je sklo a děžurnaja obchází chrám a čistí ikony, ale stejně naše milovnice sterilní čistoty Martina s líbáním fixluje. Kluci si nás hlídají a jak se přiblíží jiná skupinka mlaďochů, už je ženou pryč – to jsou naši cizinci! Hlaholí docela nahlas, čekám, že je někdo okřikne. Ale je to tady asi normální. Když už se známe s každou ikonou, musí jít ten s komží zvonit na ukončení mše. Je totiž místní zvoník a obsluhuje asi 10 zvonů, které zvoní melodii na konec mše. Všichni kněží udělají špalír a patriarcha odchází z chrámu. My jdeme za ním a nasedáme na zmoklé stroje. Jedeme se podívat ještě do starého města na chrám Metech, někdy z 6-tého století. Také zde probíhá bohoslužba, ale díky stáří a malému prostoru to má úplně jinou atmosféru. Za kostelem je vyhlídka na město, ale díky hnusnému počasí toho moc nevidíme. Další náš cíl je chrámová oblast David Gareja, která je kousek od Rustavi. To je panelákové město, něco jako naše Jižní město a slouží jako noclehárna pro Tbilisi. Podle mapy je oblast klášterů David Gareja tak 5 km od města, na pomezí Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Na konci města se ptám na cestu chodce domorodce, ale ten mi neumí poradit. Zastavuje teréní auto a koukají s námi do mapy. Ukazuju nakreslenou polačku k chrámům. Vysvětlují nám, že když prší, tak ani s motocyklem našich kvalit tam neprojedem a musíme to vzít oklikou zpět přes Tbilisi. A že sakra prší. Ještě nám ukazují okresku okolo Tbilisi, abychom se vyhnuli zácpám. Provoz je sice malý, ale kvalita silnice tomu odpovídá. Najedem 60 km, než se dostanem k odbočce do planin. Najíždíme za lijáku a větru na úzkou okresku s kupodivu pěkným povrchem. Po 10 km se asfalt zhoršuje, projíždíme liduprázdnou krajinou, skrz opuštěné vesnice. Prší a prší a k tomu na planinách funí vítr silou vichřice a stále stoupáme a lezeme do mraků. Kapky bodají do očí, nikde nikdo, už to chci vzdát, když déšť pomalu ustává. Také mizí asfaltka, šplháme po šotolině do oblak. Krajina má úžasnou atmosféru, takové děsivé prázdno, už se nedivím, že tady bylo tolik klášterů. Dojíždíme na konec silnice a za hřebenem je první klášter. Je z polovina zasekaný ve skále. Bydlí zde pár mnichů, jsou tady hodně poustevnický. Hlavní svatyně je úplně dole, vyrubaná ve skále, úžasné a nikde žádný turisti, dokonce ani místní. Další klášter je za hřebenem asi půl hodky chůze. Je pět, mokro a nechce se mi jet v takovém nečase a kvalitě silnice potmě. Tak to musíme k naší lítosti vzdát. Cesta zpět je už veselejší, když neprší. Vracíme se do Rustaví, je mokro, zalesnění nikde, tady se stan stavět nedá, musíme pod střechu. Na začátku města stojí policie v Oktávii, jedu k nim a ptám se na hotel. Je prý v městě jediný, tak nás k němu navigují. Po příjezdu nás ale čeká šok. Hotel se za provozu modernizuje a mají plno. Stojíme se Špageťákem v recepci a nevíme co dál. Vysvětluji recepční naši situlaci a prý máme počkat, zda se něco neuvolní. Mě se nechce opustit recepci bez boje a tak stále komunikuju a kecám a kecám. Recepční se radí s příchozím údržbářem a říkají, že by nocleh měli, ale jestli se nám to bude líbit. Budu spát i na chodbě, hlavně, když bude trochu tepla a sucho. Jedem se na to podívat. V patrech, která se rekonstruují, nám otevírají pokoj, tedy apartmán, ve výstavbě. Ale postele jsou, okna zavřená a v koupelně je záchod, vana a teče voda, co by si unavený cestovatel z mokrého Báwa více přál. A prý jestli dáme 100 Kč? Bez diskuse, proč nám to nenabídli dřív, sakra. Jdem k motocyklům pro Martinu, chlubím se ubytováním. Kupodivu, mé nadšení nesdílela. Vaříme si, sušíme se a spíme jako Budulínci. Ráno je modré nebe, tedy skoro, a mažem směr Arménie. Jedeme po výpadovce na Azerbajdžán, po kvalitním asfaltu. Pak po několika kilometrech to musíme seknout okreskou a projet na další výpadovku, na Arménii. Když jsem odbočil, ostatní členové výpravy si mysleli, že si chci dát motokros. Nikoliv, to jen téměř zmizel asfalt a jedeme mezi malými krátery. Ještě že neprší a cesta je jen vlhká. To by jsme si s našimi těžkými stroji mákly. Kličkujeme statečně, když se potkáváme se smečkami toulavých psů, většinou jim ujedem, ale jeden byl fakt velkej kavkazan a rozeběhl se po mě zuřivě. Přidávám plyn, už vidím že ho minem ale vzadu jedoucí Špagetám to má nahnutý. Konečně jsme v jakénsi městečku, tankujem a napojujem se na hlavní, na Arménii. Na hranice je to podle mapy je tak asi tak 15 km. Jedem slušným provozem a dojedeme do jedno městečka, které končí kruhovým objezdem s pěti silniceni, z toho 3 vypadají jako hlavní. Zastavujeme a ptám se na cestu na hranice. Ukazuje na jednu z cest a tak se tam vydáváme. Po nějaké době, když už by jsme podle mě měli být na čáře, se provoz zmenšuje, silnice zůžuje a jedeme skoro v mracích. Evidentně je něco špatně, ale nemáme jinou možnost a jedeme dál. Proti nám vjíždí ze zatáčky kamion, to je dobré znamení, si myslím. Po nějaké době míjíme staříka, jak s lopatou opravuje krajnici, a ptám se na hranice. Prý že jedem dobře, jen chvíli mu trvá, než do dohromady, kolik km to je na hranice. Asi 9. Ujedem dalších 15 km a nic. Kolem by měli být třítisícovky, podle mapy. Bohužel jsou v mracích, vidíme tak 100 metrů před sebe, to je fakt škoda, moc jsem se na tenhle úsek těšil. Náhle se mraky zvedají projíždíme vesnicí a po několika kilometrech pustinou koukám jako jelen, na cestě stojí BMW, Varadera, celkem pět kusů, jsou to Slovinci. To je tedy překvápko, pro obě strany. Jeden má podrobnou mapu, jdu sondovat, kde jsme se to ocitli. Milý domorodec nás poslal na jiný přechod, Dag Muganlo. Zajeli jsme si asi 60 km. Hlavně, že jsme se našli. Jdem si se Slovinci koupit Arménské víza, za 10 dolarů. Zajímavé je, že transitní je o dost dražší. Po 20 ti minutách jsme v Arménii. Jedeme po lepší cestě, a musíme kousek do vnitrozemí a pak se spojkou vrátit na původně plánovanou trasu, protože kousek od hraničního přechodu Bagratashen jsou první památky. Při studiu mapy vidím, že by jsme nemuseli až tak daleko, ale jde to zkrátit spojkou. Na mapě je kreslená červeně, to by mělo být dobré. Tak odbočujeme na celkem kvalitní asfaltku a vesele mažem dál. Jsme v horách a osídlení je řidší. Druhá vesnice je 10 km daleko a silnice v ní končí. Kousek se vracíme a místní kluci a námi závodí a k jejich radosti, vítězí. Mezi domky ukazují odbočku, kterou jsme přejeli. Kousek za vsí je asfalt silně na ústupu, i aut pořádně ubylo. Jedeme pustinou skoro sami a je z toho docela slušný ofroudek. Ovšem krajina je úchvatná, pohybujeme se po okraji ohromného údolí, vyrytého věky říčkou. Scenérie jako ve Grand canyonu. U jedné vyhlídky dáváme oběd z vlastních zásob, nikde ani živáčka, jen vedle cesty stojí kamenná stéla s úžasně vypracovanými reliéfy. Jsou to takzvaná „kečkary“. Jedeme dál a kdyby se mapa a kilometrovník na tachometru nerozcházeli více než o polovinu, tak bych si to docela užíval. Už před 60 km jme měli být na hlavní a zatím je okolo jen pustina. Po dalších 10 km začínám pochybovat o svých navigačních schopnostech a mám chuť se vrátit. Ostatní jsou v pohodě, blahoslavení chudí duchem, slovy klasika. V ten moment dojíždíme na hranu tak 400 metrů hlubokého kaňonu, kde kdesi dole spíš tuším než vidím silnice, železnici a řeku, která ten kaňon vytvořila. Jen mi není jasné, jak se dostaneme dolu. Pouštím se dál a už to vidím, silnice je zasekaná do stěny a v spoustě serpentin se vine po skále dolu. Občas je to zpestřeno vodopádkem přes cestu, občas nějakým závalem a někdy se prohrnujem místním zvířectvem. Výhledy skvělé, ale ty si užívala jen Martina. Jsme, díky bohu, bez ztráty květinky na hlavní a upalujeme k městu Allaverdi. A prvnímu klášteru Arménské církve a muzeu A.I. Mikojana. Výhledy ze silnice proplétající se s železnicí a řekou na horské velikány nad námi jsou fascinující. Jsme ve městě, orientuji mapu a vidím, že staré město je dole u řeky a po vyčerpání místa se staví na plošině nad řekou. Tam je i klášter, který byl kdysi před 13 stoletími osamocen, osídlení ho postupně pohltilo. Jsme na místě. Arménské kláštery jsou fantastické svou jednoduchou, strohou krásou. Jsou celé z černého lávového tufu. Kamenné bloky jsou tak přesně opracovány, že se nepoužíval žádny spojovací materiál a do mezer by se nezasunula čepel nože. I střecha je z kamenných bloků. Uvnitř není žádná figurální výzdoba, malby nebo sochy. Jen u vchodů jsou portály vytesány do důmyslných vzorů. Jediné světlo přichází zhora, úzkým paprskem, malými nezasklenými okýnky v centrální věžičce. Tady chodíme po náhrobních deskách dávno zemřelých, které jsou po celé podlaze všech lodí chrámu. Je to docela zvláštní pocit. Místo má nesmírnou atmosféru. Prolézáme to docela dlouho a pořádně si to užíváme. Jedem ještě nalést to muzeum A.I.Mikojana ze slavné konstrukční kanceláře MiG. Podle Lonely planet tam má stát první ruský proudový stíhač. Na to se fakt těším, jako malej kluk na hračku. Kupodivu to je jen kousek od sebe. Je to umístěno ve škole, kde malej Mikojan absolvoval školní docházku. Díky Gruzínskému ……a arménské zkratce jsme přijeli pozdě a škola je již zavřená i s muzeem. Nedá mi to a když už jsme ujeli takovou cestu, přelézám plot a nakukuji do oken. Moc toho nevidím, ale mám alespoň dobrý pocit, že více se udělat nedá. Letadlo pod monumentálním památníkem je bohužel jen MiG 21 spárka, kterejch jsem už viděl a prolezl valník. Tak jsem se těšil na raritní rouru, že jsem pekelně naprdnutej. Nedá se nich dělat, musíme dál, čas nás popohání vpřed. Vracíme se stejnou cestou, ale hluboké údolí je tak úžasné, že to vůbec nevadí. Pod námi řeka, nad námi dvouapůltisícovkové vrcholy. Jeden na Vanadzor. Před městem chcem zakempovat, ale nemůžeme najít alespoň trochu schovaný plácek pro dva stany. Hory se zvedají do 3000 metrů a jediný trochu slušný místo jsem hrdě minul s tím, že určitě potkáme lepší, dál od silnice. No, další už nebylo. Stmívá se a projíždíme průmyslové město Vanadzor. To už je skoro tma a nálada v teamu na bodu mrazu. Jsme 10 km za městem a stále nic. Je fakt tma. Stojíme na křižovatce a v dáli jsou vidět světla vesnice. Špagetám jede na průzkum, dlouho se nevrací a tak bloumám okolo. Za křižovatkou vidím rozestavěnou benzínku. Sonduju to na místě, obvodový zdi stojí a jedna místnost už má panely na střeše. Dokonce je na podlaze rozhrnutý štěrk a je jemný. Když si lehnem mimo škvíry ve střeše, tak by to šlo. Motocykly se dají schovat za budovu a tak nebudou ze silnice vidět a my budem v klidu. KTM se vrací a hlásí, že cesta do vsi je samý šutr a výmol a místo taky žádná sláva. V noci s naloženým Bávem, ve dvou, do toho nejdu, a tak vítězí hotel Benzina. Jen si musíme na noc zahradit vchodový otvor prohazovací sítí, okolo se motají smečky toulavých psů. Nerad bych je měl ráno nastěhovaný ve spacáku. Martina trochu bublá, ale nakonec slastně usíná, zabalená do péřáku jako mumuie. Ráno vychází sluníčko, vaříme v okně hotelu snídani a při odjezdu se potkáváme s dělníky, co jdou stavět pumpu. Povídáme si, jak jde život a je to příjemný ráno. Vracíne se do Vanadzoru, měníme peníze na Arménské dramy a míříme na jezero Sevan. V Dilizhamu tankujeme a povídáme si s místními, jako obvykle jsou všichni hrozně příjemní jak se dozví, že jsme také Slované. Jedeme velikým údolím, okolo jsou zase třítísícovky, bohužel zahalený do mlhy. Stoupáme stále nahoru, v Semjonovce to jsou serpentiny jak na Grossglockneru, musím řadit na dvojku, náklaďáky supí na plný jedna s oblakem kouře od vejfuku. Náhle se vhoupneme do slunečního svitu, projeli jsme mlhu a kocháme se okolními horskými velikány. Průsmyk projíždíme dlouhým tunelem, je to nezapomenutelný zážitek. Ještě chvíli stoupáme a pak už jsme v dostatečný výšce a upalujeme v jezeru Sevan po 4proudovce. Jsme u malého poloostrova, kde stojí Sevan monastýr. Ač jsme pořádně vysoko, slunce dělá své a je pěkně teplo. Jdem k monastyru postaveném v roce 305 n.l. Arménie přijala křesťanství v roce 301 n.l. a toto je jeden z prvních monastyrů, co byl postaven. Postupně se komplex rozšiřoval, ale plynoucí staletí, komunisti a zemětřesení dokonali zkázu. Zachovali se dva kostelíky, jeden opravdu původní, je to vidět, jak jsou černé kamenné bloky poskládány na sebe bez použití malty a druhý je už opraven po velikém zemětřesení v 80-tých letech. Trefujeme se do probíhající mše a je to asi největší duchovní zážitek cesty. Celá liturgie je zpívaná mnichy, kterých je skoro více než věřících. Tmavý stísněný vnitřní prostor monastyru je osvětlen jediným paprskem světla, dopadajícím dolu jedním malinkým okénkem vysoko v centrální věžičce. Mohutný chór zpívá tak úžasně, že stojíme nehnutě půl hodiny a necháváme se prostupovat tóny. Musíme se utrhnout a opouštíme to krásné místo. Dole v přístavu se musíme se vrhnout do vln jezera, i když voda ještě nebyla úplně teplá. Přírodní koupelna je vždy na cestách vítaná a musí se využít. Plavem si asi hodinku a zvykáme si na teplotu vody. Něco málo pojíme a sedáme do sedel směrem na Jerevan. Jedem po pěkné dálnici stále z kopce, máme pořádnou výškovou převahu nad hlavním městem. Po klidné jízdě se objevuje hlavní město Arménie a my musíme najít likérku Ararat. Tak raději zastavuji u první firmy na okraji Jerevanu a ptám se na cestu. Dva členové ostrahy přestávájí střežit a snaží se nám to vysvětlit. Po půl hodině jsem pochopil, že to je přesně na druhém konci města. Je pondělí odpoledne a vrháme se do městského provozu. Nebylo to tak strašné, ale na druhé straně Jerevanu se raději ptám znovu. Posílají nás do města a po pár kilometrech už vidíme velikou budovu s jednoznačným nápisem: Yerevan brandy company. Nacházíme hlavní vchod a je kupodivu zavřeno. Koukám ještě jednou do kalendáře, je opravdu pondělí, tak co se děje? Jdu k vrátným a dožaduji se vehementně někoho z tiskového, Mám už z domova předjednanou exkurzi a tak mávám zuřivě novinářským průkazem. Jsme přeci v postsovětské zemi a průkazka tady měla vždy velkou váhu. Vrátní opravdu zrychlili činnost, ale je sice opravdu pondělí, nicméně je svátek. A továrna „ něrabótajet, vje otdychájut“ a jsme v loji. Nicméně novinář je novinář a tak z „otdycha“ vytahují po telefonu šéfku tiskového a máme se ozvat ráno, že pro nás zkusí něco udělat. Ještě z ochranky vytáhneme info, kde by se dalo slušně a levně ubytovat. A není to ani daleko. Hotel je nad řekou, pronajímáme si za 800.- apartmán rozměru tak 3+1 s přijímací halou, nejluxusnější bydlení na cestě. Jdeme na prohlídku města pěšky, bydlíme opravdu v centru. První zastávka je u budovy opery. Gigantická stavba s monumentálním průčelím, škoda jen, že již nejsou peníze nebo chuť to pořádně udržovat. Obcházíme to dokola a v parku vedle je několik psích výběhů. Jdu se mrknout, kdo tam bydlí a z boudy vyleze několik kavkazanů. Potom z posledního výběhu vyjde obluda pes z začne dělat takovej rámus, že v mžiku přiklušou dva uniformovaný maníci se samopalama AK 47 a tváří se výhružně. Couvám nenadálé přesile a komunikuju. Po chvíli povídání změknou, to když jsem jim prozradil, že jsem měl doma také velké psi – Neapolské mastiny. Dozvídám se, že ten drzej kavkazan váží 112 kilo a je to specialista na souboje. Loučíme se už v přátelském duchu a pokračujeme opodál k památníku genocidy. Je to velni působivá stavba z černého tufu, jednoduchá v architektuře, ale dýchá z ní těch 1,5 milionů zabitých Arménů z let 1915 až 1916. Po 1. válce Turci v rámci změny hranic světa vyvraždily Armény z území na které si dělaly nárok. Dodnes nejsou vztahy těchto dvou národů urovnány. Turecko se již omluvilo, ale Arméni trvají na tom, aby uznali, že to bylo genocida. A to je pro Ankaru zatím nepřijatelné. Proto jsou stále uzavřené hranice mezi těmito zeměmi. Obcházíme věčný oheň, prohlížíme si neuvěřitelně vypracované náhrobky z bílého mramoru, patřících místním hrdinům. Docházíme k mladému lesíku, u každého stromku je cedulka, kdo jej vysadil. Jdou to všechno vládní návštěvy, státníci a prezidenti. Jmenuje se to háj přátelství, a je to po památníku,a likérce Ararat, povinná část státních návštěv. Vedle stromků od Busche, Mitteránda a dalších potentátů jsme našli i stromek od našeho bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga. Scházíme z pahorku dolu do města a jdem si prohlédnout střed města. Jerevan je opravdu pěkné město, zvláště v podvečer, kdy už slunce tolik nepálí. Míjíme policejní stanici a tady už naše Škodovky neslouží, mají vozy korejské značky. Zato policejní brigadýrky mají rozměr přistávací plochy na vrtulníky, to překonává i ruské rozměry. Ve větru to musí vyžadovat velké umění, aby její nositel nepřišel o důstojnost a pokrývku hlavy.

V centru si prohlížíme jejich národní divadlo a od něj jdeme hlavní třídou na hlavní náměstí s obří plochou vody a s fontánou. Bohužel jsme přišli příliš pozdě a národní museum je již zavřené. Vracíme se zpět hlavní třídou a asi v půli cesty je komplex domů před dokončením, který kryje bílá ohrada. Srocuje se před ní narůstající dav a mladí vytahují barvy a kreslí na bílou plochu co je napadne. Jdem pro jistotu do nejbližšího obchodu a ptáme se proti čemu že se demonstruje. Prý proti ničemu, jen ta ohrada byla moc bílá, tak se mládež svolala a jako že ji přebarví. Barevná tady již opravdu byla, včetně některých účinkujících. Policie dohlížela, ale nezasahovala. Ještě jeden postřeh z centra, to je místo mladých. Téměř tu nepotkáte starší a staré lidi. Samý mladí a dobře oblečení, samé známé a drahé značky. Ve fejku by si nikdo nedovolil vyjít ani k popelnici. Vidíme dvě tváře Arménie. Mladou, dynamickou k západu hledící a tradiční kulturu, okolo metropole.

Restaurace v centru se nám nelíbily a tak jsme si našli jednu blízko hotelu a dali si lukulské hody na arménský způsob. Potom jsme se na pokoji potkali se slivovicí a bylo veselo. Ráno jsem byl jak praštěný palicí a ještě koukám, že zmizela desinfekce skoro na celý zbytek výpravy. Ach jo, to bude den!

Odjíždíme poněkud později. Jedem do Araratu domluvit se na prohlídku likérky. Dostáváme se na šéfku tiskového, ale máme smůlu, mají plný program a nemohou nás někam vmáčknout. Máme zavolat odpoledne. Tak měníme operativně plán a jedem se podívat do pár kilometrů vzdáleného Ečmiadzinu. Místní nám to překřtili na Arménský Vatikán. Je to veliký chrámový komplex, sídlo patriarchy Arménské pravoslavné církve. Využíváme výhod motocyklů a stroje parkujeme téměř před hlavní branou. Komplex je umístěn v pěkném parku. Navštěvujeme hlavní, neobvykle zdobený chrám. Vstupné je 1500 Dramů, tedy celých 75 Kč. Na stěnách množství ikon a také fresek, což jinde nevidíme. Ve vnitřní části chrámu je výstava liturgických předmětů, rouch, svatých knih a pokrývek hlavy kněží, které musí mít velký význam. Usuzuji tak podle zdobnosti těchto klobouků. Potom prohlížíme i ostatní sakrální stavby a je úžasné pozorovat, jak i nové kostelu zachovávají tradiční architektonickou linku postavenou na jednoduchosti a kontrastu světla dopadajícího pouze z hora a černého tufového kamene. Znaveni prohlídkou a včerejší slivovicí usedáme a posléze uleháme na lavičky v areálu. Sotva zamhouříme oka, už je u nás ochranka a to jako že né. Sedět ano,ale ležet ve vatikánu je zakázáno. Tak v sedě poklimbáváme a čekáme na čas, kdy máme volat na tiskové. Na poněkolikáté se konečně spojujeme s tiskovým a dovídáme se dobrou zprávu, že zítra ráno máme být v likérce a půjdeme na prohlídku. Bryskně měníme plán a sedláme motocykly a jedem na východ od Jerevanu do Garni. To bylo letní sídlo arménských králů a nejvzdálenější antický chrám od Říma. Projíždíme opět Jerevanem a okreskami jedem asi 50 km na východ až dorážíme k významné památce. Chrám s antickým sloupovím je postaven na hraně údolí nad říčkou a vítr proudící údolím ochlazoval v parných letních dnech komplex. Je to tady opravdu úchvatné. Ale čas nás tlačí a jedem do dalšího monastýru Gehgart, kousek odsud. Protože se již připozdívá, hledáme i místo na nocleh. Ale nic moc, stromy žádné, samá planina. Dojíždíme do konce údolí, všude okolo se tyčí skalní stěny. V jedné z nich je chrámový komplex. Většina chrámů je vytesána ve skále, jen kopule se světelnými průduchy jsou nad skálou. Několika svatyněmi protéká pramínek vyvěrající ze skály. V jedné skalní stěně jsou přírodní výklenky asi 5 cm hluboké a v nich spousta kamínků. Dovídáme se, že když se hodí kamínek a něco si přejeme a kmínek zůstane ve výklenku, přání se splní. No, není to sranda hodit tak, aby ten zpropadený šutr nevypadl zpátky. No, dalo to fušku, ale povedlo se to. Teď ještě aby kouzlo fungovalo. Vycházíme skoro s posledními mnichy a pod chrámem prodávají bábušky všechno možné k jídlu. Kupujeme na snídani obrovské kulaté koláče a něco na špejli, což babky nazývají arménské snickers. Dávají ochutnat a fakt je to hodně podobné a podléháme. Vracíme se na Jerevan a hledáme místo na spaní. Mám v pamětí ovocný sad jako jedninou možnost. S posledními paprsky slunce tam dojíždíme a nic lepšího stejně nikde není. Je to kousek od silnice a stromy to oddělují od civilizace. . Nacházíme piknikové místo, s přístřeškem, stoly a lavicemi. Sláva, nemusíme stavět stany. Bleskurychle zabavuji jedinou čalouněnou lavici. Mám pocit vítězství, ale jen do chvíle, kdy ulehnu. Je to sice čalouněné, ale taky nejužší sezení u stolu. Otočit se z boku na bok a nespadnout pod stůl je umění. V noci štěkali snad všichni psy, co v Arménii jsou. Zato ráno nás odměnilo pohledem na Atarat, osvícený ranními paprsky slunce a bez jediného mráčku. Než jsme se zbalili, byl vrcholek majestátní hry zase v mracích.

V 9,00 hod jsme podle plánu napáskovaní před vchodem do likérky Ararat. Ve vstupní hale zkoumáme různé tvary a stáří koňaků. Také se dovídáme, že Atarat je jedinou firmou na světě, která smí používat na pálenku z vinných hroznů název koňak a nikoliv brandy. To je právo , které mají pálenky z oblasti Cognag ve Francii. Někdy v roce 1912 poslali Arméni vzorky koňku do Francie na soutěž. A jejich kvalita byla tak vysoké, že dostali onu výjimku a ta trvá dodnes. Jen do států UE se musí používat název Armenskije brandy . Vodu si vozí ze vzdáleného pramenu v horách cisternami, hrozny se sbírají z vybraných vinic v Arménii a také z Náhorního Karabachu. Ten má svou vlajku v sále s přehlednou mapkou oblastí a deskou s přehledem produkce. Dělají 5 500 000 lahví koňaku za rok!!! Také proto, že jsou členy skupiny Pernod. Jako naše Becherovka. Jdeme halou dál a okolo jsou skleněné trubky – koňakovody. Ty vedou do obřích sudů, a po nějaké době se koňak stáčí do speciálních dubových sudů, kde mnoho let zraje. To se děje v další hale rozměrů menšího hangáru. Dubové sudy stojí ve stojanech v několika patrech. Na každém je letopočet a ryska, kam dosahuje hladina. Sudy mají odpar skrz dřevo a v celé hale to úžasně voní koňakem. Říkají tomu „ daň andělům“. Ročně to dělá  cca 5%. Proto také staré sudy mají tu rysku hladiny hodně dole. To se andělé poměli! Názorně vidím, proč jsou staré koňaky tak drahé. Procházíme uličkou, která se jmenuje po Charlese Aznavourovi. Jsou v umístěny zvláštní sudy s mosaznými destičkami, které hlásají jméno majitele. Všechny státní návštěvy prochází likérkou a dostanou sud koňaku se svojí jmenovkou. Vyzvednout si jej mohou kdykoliv. Zatím to prý nikdo neudělal. Od nás tu má soudek pan Schwantzenberg. Na konci ulice je skleněná vitrína se prvními sudy a lahvemi, datovanými do roku 1902. Potom přecházíme do podnikové restaurace na degustaci. Máme na stole tři sklenky dostáváme první vzorek, pětiletý. Je skvělý a dostáváme od naší průvodkyně povídání, jak má vypadat kvalitní koňak, jak se nalévá a tak podobně. Lehce zapít, trochu zajíst čokoládou a druhý vzorek je 15-tiletý, který má již jméno a to „Prázdničnyj“. Ten rozdíl v chuti je neuvěřitelný. No a na závěr jde na stůl 20-ti letý, zvaný „Nairy“ po arménské princezně. Zážitek je to opravdu královský. Po skončení oficiální prohlídce to beru smykem do podnikové prodejny a nakupuji několik lahví se zlatavým mokem. Nekupte „ Prázdničnyj“ čiže 15-tiletý za 850.-korun!! Jen mi v té euforii nějak nedošlo, že ještě jedeme do Iránu a tam je prohibice! Ale o tom až později. Dobře naladěni, lehce okoňakováni vycházíme do krásného slunného dne. Jedeme do města na snídani a pak sbohem pohostinný Jerevane.

Od Jerevanu na jih jedeme po kvalitních silnicích úrodnou rovinou mezi poli a zahradami. Po pravé ruce jsou nepropustné hranice s Tureckem a v oblacích se skovává Ararat. A aby se to s těmi Araraty nepletlo, tak u městečka Ararat končí dálnice a dál jedeme jen po normální silnici. Asfalt je stále dobrý a se sluncem v zádech cesta vesele ubíhá. Začínáme stoupat do hor a krajina dostává divočejší ráz a mizí lidská obydlí. Dlouho jedeme pustinou, překračujeme sedlo v 1800 metrech, kde je občerstvovací základna a hlavně pramen vody. Ten je v obležení řidiči náklaďáku, kteří doplňují chladiče vozů. Tak také stavíme a okoušíme místní ovoce. Je znát, že v kraji není žádný průmysl a živobytí je hodně tvrdé. Opouštíme pohostinné sedlo a jedeme dál na jih hornatou a pustou krajinou, okolní hory mají vrcholy ve výšce 3500 metrů. Sjíždíme k jednomu údolí a u říčky se krčí malá vesnička a nad ni na kopci malý evidentně starý kostelík. Odbočujeme a šíleným krpálem plným kamení se škrábeme ke kostelíku. Musím se pořádně postavit dio stuúaček a předklonit se na řidítka. I tak se přední kolo stále snaží odlepovat od cesty. Opocen na celém povrchu těla brzdíme před kostelíkem svatého Astavatsiana. Kolem se rozkládá jí hroby místních obyvatel. Kostelík je malý dokonce odemčený a tak nakukujeme dovnitř. Holé kamenné zdi bez jakékoliv výzdoby, jen u strašně vysokého stropu jsou malinké okénka. Na oltáři pár obrázků svatých a několik ručně psaných přáníček věřících. U této vysoké stavby mě fascinuje kvalitní práce dávných stavitelů, když se přes všechny zemětřesení dochoval od roku 1310 až do dneška. Procházíme se mezi hroby, které jsou nepravidelně poházené po celém vrcholku kopce okolo kostelíka. Někde jen náhrobní deska, jinde k ní ještě náhrobek, ale skoro u všech kuchyňské nádoby. A malinké lavičky. Tady se chodí k předkům piknikovat a trochu jídla se dává i duším zemřelých. Na druhé straně kostela narážím na 4 hroby, které sem jakoby nepatří. Veliké náhrobky z leštěné žuly, zastřešené, vzorně upravené s květinami. Před každým leží vojenská přilba. Při pohledu do tváři mladých mužů zobrazených na náhrobcích a téměř stejném datu jejich úmrtí mi to dochází. To jsou kluci z vesnice, co padly ve válce o Náhorní Karabach. Pro místí to jsou jejich hrdinové. A já vidím nesmyslnost všech válek v plné nahotě. Tady v horách, kde nic není, lidé sotva přežívají a ti kluci padly za ropu, zemní plyn a jiné suroviny zabalené do vlasteneckého hávu. Myšlenky letí domů. K mému tátovy, který umřel před čtyřmi lety. Taky voják, pilot. Ve zdejším kraji byl párkrát na leteckých manévrech. A nějak obloukem mi vnitřně dochází., že je definitivně pryč. Že už ho opravdu nikdy neuvidím. Rozumově jsem s tím byl vyrovnán  už dlouho a měj jsem ze to, že v pohodě. Tak teprve zde, 5000 km od domova jsem se s ním opravdu rozloučil. Mám trochu vlhké oči a potřebuji být chvíli sám. Tohle byl můj nejsilnější zážitek z celého dosavadního cestování. Díky za to. Nasedáme na stroje a tím šílených krpálem se vracíme na hlavní. Po pár kilometrech zastavujeme u malé občerstvovací stanice pro pocestné a dáváme pozdní oběd. Jednoduchý a skromný, přesně odpovídající krajině a lidem zde. Paní balí do chlebové placky listy zelného salátu a nakrájené vajíčko, vypadá to jako palačinka. A je to kupodivu velmi dobré, k tomu čaj. Jíme a povídáme si s paní o životě. Vzpomíná, jak za komsomolu, za mlada, byla jedou v Praze. Rozzářili se jí unavené oči, byl to pro ni největší zážitek v životě. Za socialismu se jim tady v horách žilo lehčeji. Srdečně se loučíme jako staří známí a jedeme směr klášter Tatev.

Projíždíme pustými horami, občas míjíme malé vesničky. Funí silný vichr a je pěkná kosa. Potkáváme cestáře, jak opravují asfaltový koberec. Dost mě to v té pustině překvapuje. Dojíždíme k benzínce, a u ní je odbočka na klášter Tatev. Cesta se postupně mění s nové asfaltky na starou asfaltku, pak na šotolinu a před v vesnicí vjíždíme do stavby sinice a to je offroud, jak má být. Kličkujeme mezi bugry a stavebními stroji. Podle reportáže v ČT tady byla normální úzká asfaltka. Dnes je zde obří staveniště, silnice se rozšiřuje, staví se lanovka. Dojíždíme na kraj ohromného údolý, dole někde v hloubce 400 metrů se vine říčka. A tam je můstek. A pak zase 400 metrů serpentinami po skalní stěně nahoru, kde stojí starobylý klášter. Cesta je samý šutr, je hotové pouze stavební rozšíření a navezen podkladový kámen. Plůtky nebo svodidla samozřejmě nejsou. Sjíždíme po skalní stěně dolů, můstek ještě docela ujde. Ale výjezd nahoru je s 560 kg těžkým Bávem je děsná fuška. V serpentinách je od zadních náprav Kamazů navršená asi 15 cm vysoká vrstva štěrku, kola do ní zapadají, spojka mě proklíná a začíná smrdět. Martina vzadu se drží jako klíště a ani nedutá. A když už toho mám plný kecky, potkáváme se v zatáčkách s naloženejma Kamazema. Občas musíme počkat, až bagr naloží náklaďák zeminou a my to můžeme mezi nima prokličkovat a pokračovat dál nahoru. Konečně dojíždíme k parkovišti u brány kláštera. Tatev je jedno z nejstarších míst, odkud se šířila vzdělanost. Má pro Arménce veliký duchovní význam. Proto ta obří stavba silnice a lanovky. Lanovka je nejdelší lanová dráha na světě bez podpěrného sloupu. Celý tento projekt má pomoci zdejšímu chudému horskému kraji, přivést sem turisty, připomínat národní paměť a také vytvořit pracovní místa. Jenže se někam vytratil duchovní rozměr tohoto údolí. V televizní reportáži točené před zahájením stavby mělo to údolí s klášterem nad propastí neopakovatelnou atmosféru. To byl hlavní důvod, proč jsme takovou dálku cestovali. Je to velké zklamání. To je daň za pokrok. Jdeme se prohlídnout starobylý klášter ze 4. století. Je to opravdu rozlehlý a monumentální komplex s udržovaným kostelem, hroby starých mnichů a několika pamětními sloupy. Klášter je obehnán hradbami proti návštěvám nezvaných hostí. Obcházíme komplex a v hradbách míjíme kamenný portál bez dveří, kde hned za prahem je propast. Kousek vedle je kanál středověké kanalizace, ovšem bez poklopu. Koukám dovnitř a stačí jedený chybný krok a kamennou rourou jste vržení do stejné propasti. Kdysi to tak asi nebylo, ale častá zemětřesení posunuli hranu propasti až k hradbám kláštera. Noční prohlídky bych tady asi ještě neorganizoval! Zvláštností těchto klášterů k´jsou vchodové dveře ve vstupním objektu a jednotlivých kostelů. Vnitřek je téměř bez ozdob, jen ty dveře jsou nádherně vyřezávané. Ve vstupní hale jsou opřeny zbytky dveří, starých několik století, vedle v kostele jsou vyřezávané dveře, evidentně nové. Je to jemná filigránské práce, a vzhledem k velikosti dveří se řezbář pořádně zapotil, než to dodělal. Potkáváme jen pár mnichů, zato nespočet zedníků. Šeří se a tak odjíždíme hledat místo na spaní. Cesta dolů je ještě vylepšena o obří stádo ovcí, jdoucích naším směrem. Nedají se nějakýma motorkářema rozhodit a jdou si svým poklidným tempem, neuhnou ani o milimetr a tak poskakuji na šutrech, které se vynořují z pod ovcí. Je to fakt výživný v serpentinách, kde stačí jediná chybička a letíme do propasti. Konečně jsme na můstku, kde nekompromisně rozháním ovce a mažu do kopce už lepším povrchem nahoru. Naproti klášteru zastavujeme u skalního výběžku, na kterém je postavena malá štíhlá kalpička se čtyřmi štíhlímy vysokými sloupy. Na nich sedí kamenná střecha ve tvaru jehlanu. Je to velmi subtilní stavba a místní podle ní poznávají přicházející zemětřesení. Střecha se na sloupech chvěje a podle toho už domorodci poznají blížící se zemětřes a poznají i sílu přírodního živlu. Už jim to tady funguje 13 století! Dojíždíme k pumpě na křižovatce na hlavní trase. Světla valem ubývá, je zima,asi 10°C a fouká pronikavý vitr. Dál do nejistoty se mi nikam nechce a tak jdu vyjednávat s čerpadlářek. Drsnost zdejšího kraje je vidět i na stavbě pumpy. Kamenná zeď do elka, od ní střecha až nad stojany. Pod střechou, chráněna zdí stojí i budka obsluhy. Mezí zdí a budkou je prostor, kde je stavební bordel, sudy s čímsi, lopaty apod. Jdu ke staršímu čerpadláři a ptám se ho, zda by jsme tady mohli přespat. Je na něm vidět udiv, když říká, že hotel ještě není postavený. Já na to, že hotel už je hotový a vedu ho dozadu, za budku. Ukazuji na skvěle chráněný prostor, kde nefouká a je pod střechou. Dost dlouho se nechá přesvědčovat, že to myslím vážně. Pak vyžene psa, uklidíme nejbližší harampádí a máme skvělé místo na madrace a spacáky. Jsme pozvaní na čaj a vrchol luxusu je v rohu malá místnůstka s čistým záchodem a tekoucí vodou. Pijeme čaj, povídáme o životě v horách a je nám teplo a sucho. Co si víc přát. Když jdeme zalést do spacáků, psisko na nás nespokojeně vrčí a leží na větru u stojanu a, sic nerado, ale přesto hlídá. Ráno je pěkná klendra, ale alespoň již svítí sluníčko. Než spácháme ranní hygienu přijíždí místní biker na Iž 350. Má to upravený na cestovní model, vysoký plexi, doma dělaný šusplechy a kufry z tašek. Jednoduchý a funkční. Vyrážíme směr Iránská hranice krásnýma horama, se sluncem je den hned veselejší. Jedeme horskými údolími a dojíždíme do městečka Kajaran, kde je obří povrchový důl, viditelný snad i z vesmíru. Dojíždíme kolonu, která se táhne za obřím důlním přepravníkem, který doprovází policejní auto. Nikdo si ho nedovolí předjet. Po chvíli vyšumím, tolik času nemáme, abychom se tady takhle ploužili. Podřadit, blinkr a už se hrnu před celou kolonu, jen očkem sleduju v zrcátku, co polismeni. Ale jejich hlavní úkol je doprovázet tu důlní obludu, protože zabere skoro celou šíři silnice. Hrneme se špinavým městem, všude prach a industriální stavby mezi paneláky. V provozu začínají převažovat Krazy a hodně jich na mě bliká a gestikuluje. Taky zdravím, než mi dojde, že jedeme už tím obřím dolem. Ta široká silnice vede do dolu a ta odbočka na hranici je tak malá, že jsem ji hladce minul. Vracíme se a odbočujeme konečně správným směrem. Už ve městě se silnice prudce zvedá a po  úbočí hor se škrábe někam k obloze. Sklon silnice je určitě 16 %, nechápu, jak tady jezdí v zimě nebo v prudkých deštích. Zato výhledy na okolní hory a prudce se zmenšující město jsou naprosto famózní. Doškrábeme se do sedla Meghri, ležícího ve výšce 2535 metrů. Okolní velikáni se vypínají až do 3800 metrů. Drsný, ale  nádherný kraj. Pak už sjíždíme nekončícími serpentinami dolů k městu Meghri na Iránské hranici.

Hory jsou za námi a vedle silnice se objevuje vysoký plot s řadou ostnatých drátů. Je nám jasné, že za plotem je již další náš cíl, Irán. No, přátelsky to rozhodně nevypadá. Jedeme podle plotu a hraniční řeky k přechodu. Už na Arménské straně je u příjezdu zavřená závora a to jsme teprve u vjezdu  do prostoru celnice. U závory čeká hodně lidí, nějaké dohady, ženské křičí. Nás pouštějí bez problému dál. U Arménů procházíme standardním hraničním kolečkem a jsme venku celkem rychle. Na posledním kontrolním bodě odevzdáváme nabyté doklady arogantnímu chlapíkovi se samopalem a ten jen vypustí koutkem úst „ stejně tam na druhá straně budete mít problémy“. No co, víza máme, klapeme jedna a přejíždíme hraniční most. Welcome to Iran! A stavíme u první vojenské kontroly u vjezdu do prostoru celnice. Stolek, na něm obří kniha, vedle křeslo a v něm důležitě se tvářící lampasák. S koloniální hůlkou. Jen kývne a už na nás vrhají vojáci a kontrolují obsah kufrů. V ten moment mi dojde, že vezem ten koňak do muslimské země. No, to jsem ale pako! Tvářím se ale suverénně jsem samý úsměv, a zapisuji nás do té obří knihy, protože se tady dobře domluvím rusky. Uf, první kontrolu máme úspěšně zasebou a jsme milostivě vpuštění do celního prostoru, zastavujeme před budovou celnice. S pasy a úsměvem od ucha k uchu vstupuji do budovy, první okýnko je klasicky pasovka. Chvíly čekáme ve frontě, občas někoho vyhodí za velkých dohadů a na sebevědomí to nepřidává. Konečne jsme na řadě my, evidentně neví co s našima pasama, rychlá konsultace s nějakým civilem a buch. První razítko máme. Posouváme se k dalšímu bodu naší cesty celnicí a to velkému rentgenu a celníkovi v civilu. Udiveně se ptá, kde máme zavazedla. Jinak všichni valí obří igelitové tašky, to jsme fakt za raritu. Vysvětluji, že všechno máme na motocyklech v přišroubovaných kufrech. Pokrčí udiveně rameny a bouchne nám kýžené razidlo a jsme v podstatě v Iránu. Rozhlížíme se ve velké hale a nacházíme směnárnu. Jdu raději měnit v oficiální instituci i když asi bude o něco horší kurs, ale bankovky by měli dát pravé. Za 50 Euro dostávám stoh bankovek 780 000 riálů. Bože, jsem skoro milionář!! Vyjdeme z budovy celnice druhou stranou a koukáme, kudy to obejít, abychom se dostali k motocyklům. Všude ploty, nikudy to obejít nejde. Jak se vracíme, přijdou k nám dva civilové,za pasem ale mají vysílačky. Kontrolují naše doklady, ptám se na průchod ke strojům. Na něco se pořád ptají moc to nedává smysl, jen pochopím, že jde o karnet. Na ambasádě v Praze mě na výslovný dotaz řekli, že není potřeba. No, evidentně neměli správné info! Seberou nám pasy, dovedou k motocyklům a ukáží na vedlejší budovu. Dojedeme  tam, předávají nás jiným úředníkům a musíme si udělat karnet. Rozlehlá hala s mnoha přepážkami a nás se ujímá jeden Iránec. Obchází přepážky a vrací se z info, že to bude stát 100 USD na motorku. No, co se dá dělat, souhlasíme. Náš člověk pobíhá mezi kancelářemi, v ruce se mu vrší lejstra a čas ubíhá. Hodina je fuč a nic se neděje. Mezitím k nám přišli Iránky od přepážek a vítají nás v zemi, a  že když jsme ti cizinci, tak kvůli nám tam zůstanou, aby ten karnet dodělali a pomohli nám.  Koukám na hodinky a nechápu. Jsou tři hodiny, tak co to divadlo. Jsme napruzení, sedíme zde již 2 hoďky a žádný posun. Teprve později se dovídáme, že na úřadech, tedy i na hranicích se pracuje jen do 15,00 hod. Taky nemají žádné počítače, vše se dělá klasicky, postaru, ručně. Po 3 hodinách je karnet hotový, odlehčujeme peněženkám o stovku tvrdé měny a za to dostáváme ohromný pakl papírů popsaných arabským písmem. Kdybych tam neviděl latinkou napsané BMW R1100GS, tak nám mohl klidně napsat pohádky 1000 a jedné noci a ani by jsme neprotestovali. Nasedáme konečně na stroje a jedem k poslední kontrole na výstupu z celnice. Tam je naštěstí vše v pořádku, jen nám odeberou polovinu stránek od karnetu, I tak jich zbývá požehnaně. Alespoň budu mít suvenýr, karnet v arabštině na BMW nikdo nemá, to se za tu stovku vyplatí….  se utěšuji. Odjíždíme od hranic a jedeme neuvěřitelně nádhernou krajinou, uzká kvalitní asfaltka, vedle teče řeka Aras a okolo vysoké rozeklané hory. To údolí je opravdu úzké, jen na tu silnici a řeku. Na druhém břehu, na Azerbajdžánské straně, je ještě místečko pro železnici. Neustále žasneme nad scenériemi, co nám Irán nabízí. Ještě že skoro nic nejezdí. To je nejhezčí část naší cesty. Za každou zatáčkou se otvírají nové, úžasné výhledy. Rozeklané hory, lesknoucí se řeka v odpoledním sluníčku, kýč jako sviňa. Ale tetelím se blahem, že to vidím na vlastí oka. Ukoukáni skoro k smrti vjíždíme do prvního osídleného místa v Iránu, samozřejmě začínajícího kruháčem s travičkou a ideologickými výjevy á la Chomejný a Chomenejí. Jsme v Siyah Rud a hledáme pumpu a odbočku do reservace Kyamaki. Podle mapy máme odbočit vlevo a mělo by to být jednoduché. Realita je jako vždycky zcela odlišná. 2x vyjíždíme z městečka do kopců, ale místo asfaltky se ocitáme na šotolině. Tak zpět a znovu a lépe. Mapu Iránu je v Čechách skoro nemožné sehnat, mám jen od Poubiče okopírovanou mapu ale v měřítku 1: 2 200 000. Na Googlu Earth jsem tu silnici viděl naprosto jasně a celou trasu do Tabrízu jsem si tam projel. No, Gogole daleko, internet nikde a tak volíme jistotu a jedem po hlavní do Jolfy. Trasa opět neskutečně kochací, jen tu idylu trochu kazí obrněné postavení Iránské pohraniční stáže a hlavně všech možných ráží, které nás bedlivě sledují a pohybují se naším směrem. Lehce mrazicí pocit. Jolfa je město s hraničním přechodem do Ázerbájdžánu a bezcelní zónou. A tak není divu, že nás zastavuje vojenská hlídky se zbraněmi v pohotovostní poloze. Berou nás bokem, kontrola dokladů, ptají se na naší trasu. Ale jsou korektní a slušní. Po prověrce dostáváme doklady zpět a vjíždíme do města. Po čuchu dojíždíme k první benzínce a tankujeme. Tedy dostáváme natankováno, protože zde to je s obsluhou. Narážíme na jazykovou bariéru ale majitel nám přiděluje mladíka, který trochu vládne angličtinou. Dostáváme pozvání na čaj, sedáme si s majitelem a překladatelem u stolečku a už se nese čaj. Jsme vzácní hosté, řeč se vede odkud jsme a jak se kde žije. Dopíjíme a chceme popojet. Ale pikolík se přihrne s čerstvě nakrájeným melounem a jako že to je jen pro nás. Tác jako přistávací plocha pro vrtulníky, musíme se s tím popasovat. Ale je to taková dobrota, že to zas nebyl velký problém. Zato huby máme zalepená od ucha k uchu. Děláme kompletní očistu a po hoďce a půl se loučíme. Tak milé a přátelské lidi jsme snad ještě nepotkali.

Opouštíme Jolfu a jedeme po hlavní silnici na Tabríz. Kvalitní asfalt nás vede údolím mezi horami, kde se krásné scenérie mění jedna za druhou. Také zhoustnul provoz, ale je to pořád hodně v pohodě. A také se změnil vozový park, hlavně náklaďáky jsou někdy muzeální kousky. Stařičké kapotové Volva, naložená do neskutečných výšin supí do kopečků s oblaky černého kouře. Je neuvěřitelné, co ty auta vydrží. Slunce se kloní k západu a koukám, kde by se dalo nocovat. Krajina je pouštního charakteru, hory holé, bez jediného stromu. Tady asi stany nenápadně nepostavíme. Musíme k lidem. Do Tabrízu dnes nedojedem a tak odbočuji napůl cesty na Marand. Je to velké město a budeme si muset najít hotel. Noříme se do města zrovna v největší dopravní špičce. Je ramadán večer a všichni jedou za jídlem. Nevidíme žádný hotel a to máme značnou část města projetou. Zastavuji u krámků a dílniček a jdeme se ptát po hotelu. Řemeslníci jsou nesmírně ochotní a i ve znakové řeči chápou, co chceme. Dělá se okolo nás pořádný hlouček ze kterého míří paže na různé směry. Tak to nebude jednoduché. Posléze se paže sjednocují na jeden směr a vysvětlují nám cestu. Když to ani po několikáté v arabštině nechápeme, nasedají dva chlápci na Hondu CB 125 a že nás tam dovedou. Kličkují ucpanými ulicemi jako zajíci před smečkou honicích psů a my s našimi koráby máme co dělat, abychom je alespoň neztratily z dohledu. Jeden ucpaný kruhák musím střihnout v protisměru, aby mi neujeli. Kupodivu to místní nijak neudivilo a nechali mě hladce prokličkovat mezi auty. Konečně, po mnoha infarktových scénách dojíždíme nad město k velkému hotelu. Posádka Hondy se s náma loučí a peláší k rozdělané práci. Zůstávám u motocyklů jako hlídací pes a Martina se Špageťákem odcházejí dohodnout ubytování. Pozoruji cvrkot na příjezdové cestě ke vchodu hotelu. Cvrkot se zhušťuje a po nějaké době je parkoviště plné a okolí hotelu připomíná mraveniště. Nějaký pán ni naznačuje, abych si dal dlouhý rukáv a šel s nima. Posléze chápu a dochází mi, že ten  mumraj je íránská svatba a já nám na ní pozvání. A Martina se Špagim nikde. To bych se vzteknul. Kdy se tohle povede!!! Po půl hodině auta se svatbou odjíždějí a přichází zbytek výpravy. A vyprávějí jejich story. Pokoj máme a když vycházeli ven z recepce, potkali nevěstu s doprovodem žen a dívek. Martinu obstoupili a zvali ji na svatbu, že jedou slavit s nevěstou. Jedna z nich byla učitelka angličtiny a tak tlumočila do perštiny. Na námitku Martiny, že někde na parkovišti má manžela pravili „ on ti neuteče, případně ho vezmou chlapi mezi sebe“. Na Iránské svatbě se slaví odděleně, chlapi a ženy samostatně. No a tím, že jsme v ten správný okamžik nebyli pohromadě, jsme prošvihli íránskou svatbu. To mě bude ještě dlouho mrzet. Jdem se ubytovat. Na pokoji máme bílé bačkůrky, na stolku svatý korám v luxusní vazbě, kdybychom potřebovali duchovní útěchu. Spíš ale potřebujeme očistit tělo a děláme si pořadník na koupelnu. Vyhigienizovný ( slovní obrat podle Martiny )  jdem se podívat ho haly hotelu a potkáváme část svatebčanů, většinou muže, co se od někudy vrátili a obsadili zasedací sál. Jeden  ze starších nás zve dovnitř, ale jiný stařešina to odmítá a vzniká rozpor v názorech. Tak se omlouváme a ustupujeme do pokoje, abychom nerozhádali příbuzenstvo. Prostě tu svatbu nemáme zažít. Ráno dáváme snídani v hotelové jídelně. Je proti Arménské pohostinnosti poněkud skromnější. Krásným slunečným ránem pakujeme stroje a projíždíme opět celým Marandem na hlavní trasu do Tabrízu. Průjezd byl už pohodě, ráno se tady moc nejezdí. Kolem deváté jsme v pohodě v Tabrízu a domlouváme se, že na prohlídku města je brzo a tak rovnou po obchvatu míjíme město a jedem do Kandovanu. To je vesnička v jednom hlubokém údolí asi 20 km od Tabrízu, kde jsou tufové jeskyně, něco jako turecké Kapadocie. Jen s tím rozdílem, že tady ještě lidé normálně žijí, a není to jen turistická atrakce jako v Turecku. Odbočujeme z hlavní a okreskou přes vesničky jedeme na Kandovan. Provoz se zahušťuje a musíme hodně kličkovat mezi povozy. V jednu chvíli otevře řidič dodávky dveře těsně předemnou. Jen tak tak se vyhýbám a málem se srazím s protijedoucím taxíkem. To bylo fakt jen o chlup. Konečně jsme na místě. Je tady pěknej hukot, je ramadán a všichni z Tabrízu jedou na piknik do Kandovanu. Prohlížíme si obydlí vykutané v tufové skále, šplhame po okolí. Některé obydlí je již jen jako muzeální, ale ve většině se opravdu bydlí. Potkáváme pasáčka ovcí, jak se prodírá davem místních turistů k domovu ve skalách, stařík sedící před kamennou ložnicí. Nakukujeme z povzdálí dovnitř, zařízeno to je opravdu jednoduše. Na zemi koberce, pár polštářů, přikrývky. Nic víc. Jdeme dál a narazíme na Angličana s Yamahou XT 660. Jede do Pakistánu a Indie, má na to 4 měsíce, tiše závidím. Má průvodce Iránem a tak konsultujeme jak v Tabrízu na bazar. Scházíme dolu na hlavní zacpanou ulici a na druhé straně údolí si vybíráme jednu z mnoha restauraček. Dáváme si šiškebab, rýži, smažené rajčata a ayran. Pro 3 lidi celkem za 90 000.- Riálů. Přepočtem asi 195 korun. Sedíme ve vyvýšené kóji naboso v tureckém sedu, hliníkový tác mezi sebou a konzumujeme tu dobrotu rukama jako místí. V okolních ohrádkách sedí iránské rodiny, obědvají to co my a usmívají se na nás. Pohoda, cítím, že patříme mezi ně. Jedem k motocyklům stojících mezi stádem Hond CB 125 či jejich čínských kopií. Martina je několikrát za tu krátkou cestu odlovena místními holčičkami, chtějí si popovídat a procvičit si angličtinu a vyfotit se spolu. Výjezd z Kandovanu je hororová záležitost. Je po poledni a všichni se snaží dostat do vesnice, silnice je totálně ucpaná. Kličkování mezi různými dopravními prostředky, od povozů tažených vším možným až po luxusní offroudy, je vzhledem k šířce našich korábů adrenalinová záležitost. A do toho všeho se v Matrině vzbouřili mršky bakterie a vyžaduje záchod. Intensivně. Jen co jsme z nejhoršího venku a silnice se mimo obydlí uvolňuje, zezadu do mě Martina zoufale buší“ zastav !!“ Stavím  Báwo na přední a ještě než se zadní kolo dotkne země, je Martina na zemi a upluje drobnými krůčky za jedinou vyvýšeninu v okolí. Značně pobledlá se vrací a jedeme do Tabrízu.

Příjezd do tohoto pětimiliónového města je po několika proudových autostrádách podle břehu skoro vyschlé řeky. Projíždíme velké mimoúrovňové křižovatky a na jedné změním pruh na poslední chvíli.  Špageťák nestačí zareagovat a už se naše cesta rozcházejí. Můj pruh však vede na druhou stranu řeka a než se mi povede se vrátit, je KTM kdesi v Tabrízském nedohlednu. Naštěstí mám inteligentního parťáka a taky zastavuje a zachraňují nás komunikátory Cardo. Díky největšímu dosahu v kategorii se svoláváme a ujasňuje mi pozice a posléze se nacházíme. Uff, díky Cardo, jinak se tam hledáme ještě dnes. Podle plánku, co jsme si odkreslili od Angličana v Kandovanu se trefujeme celkem bez větších potíží na bazar. Ten místní má rozlohu 7 km čtverečních !!! První problém je, co s motocykly a kam je zaparkovat. Všude na chodnících jsou stánky a stolečky prodávajících. Řeším to radikálně a do první skuliny vnořím přední kolo a skulina se otevře. Stojíme a pomalu se svlékám z helmy a oblečení a dumám, kam s tím. Jinde v Iránu jsme vše nechávali na motocyklech a nikdy se nic neztratilo, i když to nebylo zamčené. Ale to bylo na vesnicích, tady jsme ve velkoměstě a to je obvykle jiná liga. Rozhlídnu se po okolí a očima navážu kontekt s jedním prodejcem u vedlejšího stolku s nějakou loteriíí. Posunkovou řečí se ptám, zda mohu nechat všechno na motocyklu. Pohotově odpovídá plynnou perštinou, ale naštěstí to doplňuje výraznou gastikulací. Přeloženo do češtiny: klidně si to tady všechno nechte, já vám to podlídám a jděte obdivovat krásy bazaru. Tak tedy jdem. Chvilí dumám, jesti by jsme si neměli koupit klubíčko nítě a konec přivázat za přední kolo BMW. 7 km čtverečních je už sakra velká rozloha! Bazar je postaven z režných cihel s gotickými klenbami. Je to labirint chodeb se spoustou malých krámečků. A jsou řazeny podle druhů zboží. My jsme zakotvily ve svatebním oddělení a všude vidí nejrůznejší svatební šaty. Nejzdobnější jsou samozřejmě pro nevěsty, tu nesmí nikdo trumfnout, trochu jednodušší mají družičky, svědci apod. Kouzelné jsou dětské šaty, zvlášť ty pro kluky, oblek, kravaty a bohaté vyšívání. Jdeme do další budova a tady je již praktičtější sotiment pro naše žaludky. Kupujeme sladkosti a něco zásob. Je již odpoledna a ještě k tomu ramadán a tak je hodně odchůdků zavřených. Ale i tak je atmosféra úžasná, chlapy posedávají před zbožím, které přetéká do uliček. Pokuřují a pokřikují na sebe. Mezi tím se prodírají zakuklenkyně s mláďaty, některé mladší děvčata sice šátky mají, ale vypadá to jakoby se jim měl každým okamžikem sesunout z hlavy. Při nenápadném bližším zkoumání zjišťuji, že tomuhle průšvihu zabraňuje soustava špendlíků. Většina žen nosí dlouhé kabáty, i když je poměrně teplo. V odchdech si je prohlížíme detailně a jsou skvěle ušité a používají opravdu kvalitní látky. Je to tak kvalitní a pěkné, že Martina uvažuje o koupi. Dělala by v něm parádu v Praze. Škoda, že je zavřeno. Zato potkáváme otevřené masny a to je zážitek. Maso různých druhů je naporcované a leží na stolech bez chlazení. Evidentně se prodá ten den, ale pokud chcete opravdu čerstvé, jsou v obchodech klece s různou drůbeží a jinými zvířátky. Krůty, nebo něco tomu podobné se procházejí bezstarostně po odchodě a buď vám k ní přivážou provázek a vy si oběd přivedete domů po svých, nebo mu obratně zakroutí krkem na místě a hned to zpracují. Jak račte, vašnosti. Volíme raději již tepelně zpracovanou stravu. Po 2 hodinách zážitků se vracíme ke strojům. Nezabloudili jsme a vynořujeme se jen o pár stánků vedle. Jak nás spatří spřátelený prodejce už hlaholí, že všechno na svém místě a nic se neztratilo. Usmíváme se na sebe a pantomimicky děkuji. Nechce ani vorla, to se tady bere jako samozřejmost. Vymotáváme se podle polohy slunce z města a děkuji Alláhovi za ramadán, provoz je snesitelný. Ve všední den by to byl pěkný masakr. Vracíme se zpět do Jolfy. Podle řeky Aras a rezervací Kiamaki se budeme vracet směrem na Turecko.

Když dojíždíme k Jolfě, je již sluníčko nad obzorem proklatě nízko a hledáme cestu. Hlavní vede na hranice s Azerbajdžánem a ta naše je hodně vedlejší. Nezdude, než se zeptat. Máme kliku, starší manželský pár, co jsme oslovili je paní učitelka angličtina a tak se Martina bez problému dovídá směr a ještě se vzhledem k pokročilé hodině pátráme, zda se tam dá kempovat. Prý to není žádný problém, a tak vyrážíme městem. Na konci Jolfi je piknikovací prostor, kde spousta rodin tráví čas společnou večeří, neboť je ramadán. Je tady sice krásný trávník, v jinak vyprahlé krajině malý zázrak. Stavět stany nám připadalol hloupé  atak si najdeme místo někde dál. Jedeme silnicí mezi skalami, vedle proudí řeka Aras a vysoklé hory okolo, prostě pohádka. Jen místa okolo silnice je hodně málo. Špageťák se vydává na průzkum, zároveň prověřujeme dosah komunikátorů Cardo a potvrzuji , že výrobce opravdu nelhal. Dosah 1600 metrů na dohled, ale místo na stan nikde. Jedeme dál a potkáváme u silnice krásný plácek a na něm již jedna íránská rodinka slaví ramadán. S posleními paprsky světla stavíme stany a posloucháme zvuky pouště. Díky rozdílu teplot začíná v údolí foukat silný vítr. Nikde ani živáčka, íránci nás již také opustili. Doufáme, že přeci jen uvidíme kaspického leoparda, ale to jen naše zbožné přání. Skály pouště jsou pusté. A znenadání se ozývá poměrně silné vití, které nedokážeme identifikovat. Trochu nás mrází, ale ujišťujeme se, že to byl určitě ten náš vytoužený leopard. Když jsme ho neviděli, tak jsme ho alespoň slyšeli. Zalézáme kolem půlnoci do stanů a zkoušíme v tom nočním vichru usnout. O nějakou dobu později mě probouzejí hlasy a světla, pronikající stanovou plachtou. Jde to od Špageťákova stanu. Chvíli poslouchám a začíná mi být jasné, že musím ven. Vklouznu do tryka a rozepínám stan. A hle, koukám do ústí hlavně AK-47. Šáhnu zpět pro pas a zdůrazňuji majiteli samopalu, že jsme z Československa. Hlaveň klesla o 20°dolu, ale stále je ostražitá. Narazila na nás pohraniční hlídka při první noční patrole. Domlouváme se hlavně rukama, anglicky ani rusky nerozumí. Pochopím, že máme zbalit stany a odjet. Tak vojákovi vysvětluji že vzhledem k brzské hodině stejně balíme a jedeme do Turecka a nebudeme dělat potíže. Dvacet minut si to vysvětlujeme a už se mi zdá, že jsem ho přesvědčil. Mezitím další členové hlídky zabezpečují druhý stan se Špageťákem. Pak ale přijde velitel , nechá si dát raport a nekompromisně rozhoduje: Sbalit a naložit, odjezd! Argumentuji, že než ten náš blazinec zabalíme, je potřeba min hodina času. Důstojník má okamžitě řešení, hvízdne a přijede pickup Toyota a že máme naložit stany se všemi věcmi vevnitř nahoru a pak si je jinde postavíme. Mrknu dovnitř stanu a Martina balí láhve s koňakem do karimatek a spacáků. Chytrá holka, kdyby nám je našli, byl by opravdu velký malér. Jdu za důstojníkem a říkám všema končetinama, že nám ty stany mohou z korby odletět. On hvízdne, přikluše jeden samopal, vyhoupne se na korbu a jako že bude hlídat, ať se nebojím, nic se neztratí. Jsme poraženi, ale je to dobrá porážka bez ztráty desítky. Ještě mi důstojník ukazuje, že to dělají pro naše dobro, neboť se silnice od půlnoci uzavírá a na druhé straně řeky právě prochází azerbajdžáská hlídka a klidně si nás splete s narušitelem, páč v tuto dobu už zde nikdo nesmí být a mohla by nás zastřelit jako nic. My bychom měli v tělech otvory o průměru 7,65 mm a oni drobný problém ve službě. Konečně je vše naloženo a jedeme zpět na kraj Jolfy, na tu picknikovou plochu, kde jsme nechtěli večer stanovat. Tak tam nás armáda vykládá a důstojník ukazuje, že tady budeme jako v bavlnce a přeje dobrou noc. No, vcelku to byli milí hoši, zvlášť, když zajistily ty samopaly! Začínáme opět  dostavovat stany, když se odspodu přiřítí chlápek v stejnokroji a zuřivě gastikuluje a něco stále mele persky. Prý, že tady nemůžeme zůstat. Tak já už docela naštvaně a důrazně mu říkám, že mě sem dovezla armáda a že tady budem! Po dalších  10  minutách to vzdávám a jdu s ním. Stále něco mele, jsou 3,30 ráno a máme toho už docela dost. Sejdeme dolů, k základně, kde je skoro dokončená sociální stavba k té piknikovací prostoře a pochopím, co mi zděluje. On tady hlídá tu stavbu a zde dole tolik nefoufá, on na nás vidí a může nás ochránit. Dobrá, makám zpět do kopce, přenášíme stany dolů, znovu do kopce pro motocykly. Sotva pletem nohoma. Potřetí stavíme stany a zase přiletí ten hlídač a ruce má jako větrnej mlejn. Máme si to postavit nikoliv venku, ale v téměř dodělané umývárně, kde je vše vykachličkováno a chybí jen osadit umyvadla. Podléháme a stavíme stany vevnitř, dnes již počtvrté!! Sice vevnitř nefouká, to je pravda, ale je tam pěkné vedro. Raději bych zůstal venku, ale nemám již sílu někoho přesvědčovat. Konečně spíme. Pod vzdáleným dohledem pohraničníků a blízkým dohledem hlídače. Ráno si po té poněkud rušnější noci trochu přispíme. Jen co vykoukneme z budovy, už je u nás náš osobní strážce. Je to fajnový a milý chlápek, přinese nějaké sušeny, ukáže kde je nejlepší voda a strašně se o nás stará. Hlavně když nemusíme přestavovat stany! Pomalu snídáme, nacháváme se hýčkat ranním sluncem a kocháme se zelení okolo a skalními stěnami za travou. Jsme opět v sedlech a jedeme stejnou trasu již potřetí za posledních 12 hodin. Míjíme závoru, kterou se na noc zavírá silnice a stojí u ní vojáci. Máváme na sebe jako starý známí. Silnice se klikatí hlubokým údolím a zastavujeme se na místě, kde jsme původně měli postavené stany. Fotíme se to místo, v noci by vytáhl foťák jen naprostý sebevrah. Na druhé straně řeky jdou azerbajdžánští pohraničníci. Ve dne pohoda. No, je to pryč a pokračujeme tím fantastickám údolím. Skvěle klikatá silnice, vysoké štíty, a skoro žádný provoz. Cestovatelský sen. Kolem poledne dojíždíme k odbočce do hor, ke křesťanskému klášteru. Stoupáme poměrně strmou cestou vysoko do hor, kde je na konci docela velké parkoviště u kláštera. Parkujeme až úplně nahoře u kašny a jedem po terasovitých  zahradách ke klášteru. Svatý Štěpán je nejvzálenějším křesťanským kostelem od Říma. Je to impozantní stavba na pozadí hor, která se nyní opravuje. Dovnitř na prohídku fresek se nedostáváme, protože hlavní loď okupuje britský televizní štáb, který o tomto kostele točí dokument. Nakonec se s nimi dohodneme a než připraví další záběr, prohlížíme si interiéry. Musíme se proplétat mezi lešením, ale i tak to stálo za tu námahu. Okolo kláštera jsou terasovité zahrady, kterými protéká potůček a vše zelené zavlažuje. Je tady spousta íránských muslimských rodin, slavících ramadám. U křesťanského chrámu, dost dobrý! Sestupujeme zahradama k parkovišti a zvláště mladší Iránky se chtějí bavit s Martinou anglicky. Docházíme pomalu na parkoviště a v poledním horku se napájíme v kašně s velmi dobrou vodou. Pijeme celkem klidně, protože nad námi jsou již jen horské štíty a nehrozí znečištění. Hned vedle kašny stojí  iránský model osobního vozu a je na něm vidět speciální oprava – děravý práh se přelepí samolepu se vzorem mramoru a je hotovo.

Jedeme krpálem dolu k řece a ještě pár kilometrů tím krásným údolím k přehradě, kde se stáčíme do rovinatého vnitrozemí. Vesničky jsou opravu hodně chudé, domky jsou postavené z uplácené hlíny a místní se živí sběrem rákosu, který se suší na  každém dvorku. Jsou chudí, ale neuvěřitelně čistí. Chlapi na plolích mají na sobě černé kalhoty a běloskvoucí košile. Jak to dokážou, že si ty košile nezaprasí, opravdu nevím. Když si tak sám sebe prohížím, mají můj neskonalý obdiv. Okreskami se blížíme k hranicím. Na mapě to vypadalo jednoduše, ale realita je poněkud odlišná. V jedné trochu větší vsi se silnice dělí bez rozcestníku a tak se musím zeptat na cestu. Čeština – nic, angličtina – nic, tak to v záchvatu zoufalství zkusím ruska a ejhle – vítězství. S pánem pěkně pokecám, jezdí pracovat do Azerbajdžánu a tak mu ruština jde. Nasadím srávný směr a na výjezdu z obce míjíme skůtr servis a před ním stojí Honda 750 Four, rok asi 1974, celkem zachovalý originál. Na iránských značkách. Vetránské srdce poskočilo , tady je jen dopravní prostředek, určitě s miliónem kilometrů na tacháku. Podle rady jsme se trefily do posledního většíhího města v Iránu před hranicemi, do Maku. Docela velký provoz, stavíme na hlavní a kupujeme zásoby. Potom zajíždíme k benzínce pro poslední levný benzín. Než zaplatím, má Martina několik nabídek k sňatku. Jednu i od majitele pumpy, tedy dobrá partie. Když se objevuji na scéně já, chlapy viditelně posmutní. Kolem jezdí specifické malé pickupy iránské provenience, naložené rákosem od přehrady a na výpadovce  jsou jako pojízdné prodejny zemědelských produktů. Hlavně melounů. Vědět, jak dlouho zkejsneme na nranicích, tak bych si ho určitě koupil. Pokračujeme dál a poslední obydlené místo před celnicí je Bazargan. Na konci vesnice míjíme u jedné jídelníčky BMW dvanáctku GS s italskou značkou. O kousek dál začíná had kamionů, čekajících na odbavení. Dlouhý je několik kiláků a jsem rád, že jedeme jinou cestou pro osobáky. Zastavujeme na rozlehlém parkovišti před celnicí.

Parkoviště je plné vozidel nejrůznějších velikostí a značek. Vypadá jako to jako náš autobusák. Na refížích posdávají rodiny, některé skupiny si tu klidně vaří. Chumel lidí před vchodovými dveřmi nevěstí nic dobrého. Jak slezeme ze strojů, už se k nám hrne chlápek, že nás za 100 dolarů dostane přez hraniční procedury. Špageťák je, jako když ho píchne. Dořve frajera, že si to vyřídíme samy, ať táhne. Šíbr couvá a jen mumlá, že dnes neodjedem. Jdem k vchodu celnice a odchytáváme prvního uniformovaného důstojníka. Prosíme jej, zda nám pomůže. Je to celkem osvědčený postup a i tady se vyplatil. Zkoukne doklady a protáhne nás davem před vchodem k zamčeným dvařím, které se jen pro nás na chvilku otevírají. Jsme ve velké hale celnice a ujímá se nás jiná uniforma. Pasovákem procházíme celkem v pohodě a jdem na proclení. A tady nastává potíže. K naší hromádce dokladů se postupně scházejí úředníci a něco řeší. Komunikace je problematická, anglicky ani rusky nemluví. Je něco špatně s naším iránským karnetem. Po půl hodině zmateného jednání nám pomáhá skupina iránských profesorů, kterí se vrací z mise na balkáně a překládají do angličtiny. Dovídáme se, že nám chybí potvrzení o zaplacení karnetu. Máme sice několik stránek popsaných rozsypaným čajem, ale ta správná tam není. Celníci se zkouší dotelefonovat na kancelář dané společnosti, ale nedaří se jim to. Tady na této celnici mají jinou pojišťovací společnost. Mezitím, co mi takhle pobíháme od čerta k ďáblu, potkáváme starší Italský pár, který je od toho BMW, co jsme ho míjeli u hospody před hranicema. Povídáme si a co a jak, a koukám paní do dokumentů a tiše jim závidím italský karnet. Ti budou v Turecku rychle. Plyne čas a po další půlhodině se dovídáme, že ten pojišťovák mám nedal potvrzení pravděpodobně proto, že karnet sice vypsal, ale peníze si nechal. Tím je ten dokument neplatný. A to je malér. A telefón jim tam nikdo nezvedá. Radí se s velitelem a jediná možnost je, udělat nový karnet tady. Chytám se zas hlavu, a lamentuju, že teda budem platit znova 100 dolarů. Cifra zapůsobí a celníci na vteřinu ztichnou. Postupně se od profesorů dozvídám, jak to bylo. Ten had nám udělal karnet a hned k tomu přifařil i pojištění, které jsme nechtěli a ani nepotřebovali. A ještě schrábnul prachy do kapsy. Za nový karnet zaplatíme zde jen 25 dolarů. Tak souhlasíme a celníci se dávají do práce. Skoro se nám omlouvají. V podstatě se nám snaží všichni pomoci, jak to jen jde. Ale ty procesy bez počítačů trvají dlouho. Po nějaké době k nám jde náš celník a z výrazu tváře vidím další potíž. A taky že jo. Je prý už po 15-té hodině a spedice má zavřeno. Ale pokud dáme 10 dolarů, tak to někdo zařídí. Než tady nocovat, tak vyndáváme bankovky a koukáme, jak celník odchází za jedním týpkem. Je v civilu, ale tváři se tak nadutě, jako by mu to tady patřilo. Tlustej, upocenej, arogantní. Na toho našeho celníka pomalu řve. Je to sice v perštině ale z gest tomu rozumím docela dobře. „ co mě votravuješ, ať mi ti cizinci vlezou na hrb, já se na ně můžu…, je už pozdě“. Celník ho pomalu úslužně prosí , ať to udělá, je mi ho skoro líto. Nakonec jeho blahorodí natáhne ruku a je to. Nemůžete ale nic dělat, je klidně možné, že ten nabob je od tajné policie a melouchy si dělá napůl ofiko. Ale najedou věci dostali tempo. Celník nám bere všechny doklady včetně pasů a prý že máme jít s tímhle chlapcem, co mezi tím přiběhl. Vycházíme ven z budovy celnice a kluk ukazuje, ať jdem k motocyklům. A najedou se po něm slehla země. Hrklo ve mně, co jsem to udělal za blbost. Jsme před zamčenýma branama calnice, bez jediného dokladu! Jde k motocyklu a ty jména, co si dávám, nejdou publikovat. Nasedáme a než zmáčnu startér, stojí mladík před námi a ukazuje nám cestu. Všude okolo stojí auta a autobusy, protahujeme se na milimetry. Když to fakt nejde, přesvědčí řidiče, aby nastartoval vehikl a uhnul nám. Dojíždíme k bráně od mezihraničního prostoru. Dveřní otvírá a jsme vevnitř. Pobaveně sledujeme čiperného staříky v uniformě, jak koštětem řeže hlava nehlava frajery, co pronikly do střeženého prostoru a zkouší se schovat do skulin a pod auta. Stařík je opravdu profík a skoro všechny s mohutnými nadávkami vyhnal zpět do Iránu. Jen jeden proklouzl, sleduju ho a rozepíná se mu kabát. Je celý obalený krabičkama cigaret a má je pojištěné lepicí páskou. Takže to jsou pašeráci – chodci. No to se stařík – celnik dožije hodně dlouhého věku, s tímhle denním cvičením. To je lepší než jakékoliv fitness. Cvičí postřeh, běh, sílu, úder, a prostná s koštětem pro tělo a slovní zásobu proti altzheimrovi!

Mezihraniční prostor je plný aut a autobusů v několika pruzích. Vedele nás stojí řada asi 8 Mercedesů řady G s německými a švýcarskými značkami. Expediční výbava, lopaty, krumpáče, satelitní telefony s navigací na každém voze. Nic se nehýbe, a tak dávám řeč s jednou paní z Mercedesu. Jsou z malého autoklubu u švýcarských hranic a podnikají expedice cesty po celém světě. Stěžuju si, že se to nehýbe a paní mě odzbrojuje, že už tady stojí 3 hodiny. To je nadělení. Po hodince čekání se do prostoru dostávají i Italové s Géesem. A opakuje se divadlo, kde hlavní účinkující jsou stařík a jeho koště plus stádo pašeráčků. Stařík opět vítězí. Ale nadává jako špaček. Furt. Dozvídáme se také story Italů, ač měli všechny dokumenty v pořádku, museli dát do pasu každý 50 Euro. Jinak by museli čekat do rána, protože je po 15 – hodině a neúřaduje se. Tak to jsme z toho vyšli ještě docela lacino. Poučení pro příště – na hranice se musí dopolene, dokud jeho blahorodí, celníci úřadují!! Konečně přichází celňák s našimi doklady a máme se prodrat k druhé bráně, za kterou už je turecká strana. Dožaduju se karnetu od BMW, ale striktně mi je naznačeno, ať neblbnu a koukám pádlovat do Turecka. Chtěl jsem to jako suvenýr, že bych si karnet na BMW v rozsypaném čaji zarámoval na postýlku. Zřejmě krejou toho lumpa pojišťováka. S bolestí v srdci se loučím s tím drahým dokumentem a klapu jedničku a posouvám se pomalu vřed. Suneme se mezi autobusy a těmi terénními Mercedesy a dumám co bude lepší poškrábat řídítky až se mezera zůží příliš. Z toho rozjímání mě probere vypadlá jednička. Dávám tam kvatl znovu a důrazně. Po pár metrech opět vypadává. Když se to opakuje potřetí, polévá mě studený pot. Od domova daleko a převodovka se sype. Ulička se trochu rozšiřuje a mám o trochu více prostoru. A tím i větší rozhled, kudy jedu. Pruhy jsou odděleny betonovými sloupky, které mají tu správnou výšku, že pod válcem BMW projdou ale lehce nadzdnihnou řadičku a tím pádem vyřadí neutrál. Uff, to jsem si oddychnul. Otevírá se brána a jsme konečně u Turků. Tady už je vše v klidu, jedna budka pasovák, buch razítko do pasu. Druhá budka celňák, s motorkama žádný problém, buch razítko a jsme u poslední závory. Rychlá kontrola razítek a závora se zvedá. Po 4,5 hodinách zážitků jsme v Turecku.

Prcháme po široké silnici do vnitrozemí. V prvním městečku, Telckeru, se hlásí břicha o příděl energie. Zastavujeme v jedné slušnější jídelně u cesty. Objednáváme pozdní oběd spojený s brzskou večeří. Než nám to připraví, tak před restaurací zarazí Iránský autobus. Otevřou zavazadlový prostor, vytáhnou koberce a na verandě si začínají vařit pilaf v obřím kastrólu pro celou výpravu. Už chápu, proč jsme jedinými hosty vevnitř. Ptám se vrchního, jestli jim to nevadí, že používají jejich záchody ,vodu a jídlo si vaří samy. Jsme mulimové a musíme si pomáhat, odvětí, jsou chudí a stejně by si jídlo nekoupili, takhle tady nechají alespoň nějaké drobné za nápoje. Po lukulských hodech nasedáme na stroje a jedem na Dolgubayazit. Nad tímto městem se tyčí impozantní komplex Izhak pasa palace. Vjíždíme do města a chvíli hledáme správnou odbočku z hlavní k paláci. Konečně odbočíme a jedeme kolem kasáren, z jedné straný přehlídka tanků a z druhé strany ulice na nás trčí hlavně děl. Začínáme stoupat městskou zástavbou do hor k paláci a dojíždíme takovou polorozpadlou Suzuki Vitaru s anglickou spz. Visí našikmo na jednom šroubku, to je jasná čórka, mi proběhne hlavou. A jak tak koukám na tu značku, kdy jako upadne, tak se z dveří bez okna vysune blonďatá hlava. Pomalu se vysune do půl pasu a zrcadlovkou s dlouhým objektivem fotí palác. No, na turka to teda fakt nevypadá, ledaže by spadnul do sudu s peroxidem. Ale silnice vyjíždí již z města a tady se podstatně mění povrch, to k horšímu. Do kopce šplhá takový krpál, že se bojím, aby naložené bávo nehodilo záda. To by se Martině asi nelíbilo. Kličkujeme mezi dírama a úspěšně dorážíme na parkoviště u vchodu do palácového komplexu. Slezeme ze strojů, koukáme kudy kam a v tom se k nám od té speciální Vitary řítí černoch jako bota a na celé parkoviště hlaholí „ Ahóóóój, jak je v Praze?“ Jasně že česky, s perfektním pražským přízvukem. Čučím jako vyvoraná myš, to bych tady fakt nečekal. Kecáme a zjišťujeme že on je z Nového zélandu a v Praze učil jazyk a jeho parťák je Angličan. To je zase něco pro Martinu ( žila v Austrálii 20 let). A potkáme se u Isahak pasa palace!! Chvíliu povídáme, jak je ten svět malej, ale slunce se kloní k západu a musíme si prohlédnout ten zázrak. Palác je úžasný, stejně jako jeho příběh. Místní místodržící malinko krátil daně sultánovi a z toho si stavěl domeček na kopci nad městam. Ale nějak se mu to vymklo z rukou, doměček narostl do úžasného paláce a defraudace se zvětšovali. Sláva a krása paláce se šířila krajem, až to někdo propíchnul u sultána a bylo zle. Okrádat feudálního vládce je velmi rizikové zaměstnání. Sultán si to jel vyřídit a popravit drzouna sám. Nicméně krása a výstavnost paláce ho omráčila a tak nechal defraudanta na živu s tím, že palác pro sultána dostaví a teprve potom bude popraven. Je opravdu zvláštní, že stavba se najednou trochu vlekla a defraudant zemřel přirozenou smrtí sešlostí věkem před doděláním posledních prací. No, sultám měl co mu patřilo a smrt se taky konala a tak vše bylo, tak jak to má být. Nebo alespoň se to tak traduje. Po prohlídce jedeme k městu a nacházíme hned pod palácem na kraji města kempík s mezinárodním osazenstvem. Stavíme stany mezi horolezcema ze Slovenska ( ráno jdou na Ararat ) a partičkou z Holandska s kachnou, tedy Ciroenem 2 CV. Jdem nasát atmosféru do hospody, jsme ale v Turecku, tak dáváme čaje. A posléze i vodní dýmky. V rohu hraje kapela místních mladíků místní songy a je vidět a slyšet, že je to fakt baví a užívaji si to. To my taky. Číšníci se baví na účet hostů, když čas přinesou na podšálku vzhůru nohama. Díky fyzikálním zákonům to nevyteče, ale pít se to tak nedá. Tak nad tím dost lidiček sedí se zoufalím výrazem na tváři a pinglové se dobře baví. Na mě si nepřišli, soupravu jsem otočil vzhůru nohama a dal podšálek tak kam patří, tedy pod šálek. Večer hodně pokročil, jdu se vyvenčit, ale zadní tlapky se mi pořádně motají. To by mě zajímalo, co jsme to v těch vodnicích hulili! Povedený večer končíme ve velmi povznesené náladě. Ráno balíme a jsem se nasnídat ke stolům v centru kempíku, stíněných popínavímy rostlinami, od vína po granátové jablka. Musíne jen odehnat domáci zvířata, drůbež a drobné živočichy, co mají v kempu trvalé bydliště. Tedy než dozrajou do jateční velikosti! Za krásného slunečného rána opouštíme ten pohodový kemp a další cíl je Noemova archa.

Starověkou legendu o Noemově arše známe všichni. A legenda se motá okolo Araratu. Tak jsme před odjezdem hledali info, a našli jsme archu na úpatí Araratu. Jenže to je jen několik metrů velká atrapana připomenutí dané události a lákadlo na věcineznalé turisty. Stará pravda říká, že vše potřebné se dozvíš v hospodě. A tak se také stalo, při večerním hulení vodnice jsme se bavili s číšníkem a ten nám poradil, kde je skutečná archa. A tak jsme na cestě, vracíme se po vlastních stopách zpět k Iránské hranici. Archa leží skoro na Iránsko – Turecké hranici v horách naproti Araratu. Jsme skoro na poloviční cestě k hranici a odbočujeme doprava k malé vesnici. Tady končí normální silnice. Ve vsi se ztrácíme a místní nás směrují na správnou stazku okolo kasáren. Sice tam stojí armádní hlídka, ale pouští nás bezproblému nahoru do hor. Cestu nám komplikuje jen potůček přes cestu v největším stoupání, do kterého zapadne celé přední kolo. Tedy od Báwa. KTM je ve výhodě. Po průzkumu dám plnej a s malou dušičkou to přeskakuji a stoupáme šotolinou několik kilometrů k malému pavilonu u naleziště. Vstup je dobrovolný a jen co slezeme ze sedel, je u nás vysoký vzpřímený stařík, a zve nás dovnitř. Jsou zde fragmenty lodi a další vykopávky a novinové články z dobového tisku. V 70-tých letech zde američani prováděli geologický průzkum. A tento stařík jim dělal pomocníka a byl u toho. Celé to odstartovali nebývalé deště, které způsobili sesuvy stěny břehu potoka. To odhalilo stěnu lodi. Vědcí prováděli měření koncentrace uhlíku, což je tisíciletími přetvořené dřevo. Koncenterace na odplavené stěně tisícinásobně překročili běžný průměr. A když sledovali místa s takto vysokou koncentrací, tak to dalo obrysy lodi s žebrovou strukturou, dlouhou cca 200 metrů. To je pořádná lodice, zvláště s přihlédnutím k době vzniku. Ale když máte nalodit všechny zviřátka a vlastí rodinu, tak se musí pořádně mávat sekerou. Po prohlídce muzea nás stařík vede ven na ochoz a ukazuje na druhou stranu údolí za korytem potoka. Tam to je, vidíte? No, upřímš vidím kulový, ale nechci vypadat za úplnýho blba a vyrážíme daným směrem. Ono se to ukáže na místě, se utěšuji. Plahočíme se kozími stezkami, přelézáme vodní tok po kládách a šplháme do pořádnýho krpálu. K tomu všemu slunce pálí jako o život. Konečně jsme na místě. Upřímně, vidím stejný prd jako na začátku. Chodíme trochu zklamaně po plošině a stále nám to nedává smysl. Už se chceme vracet, když se z čistajasna objeví malý pasáček koz se svými svěřenkyněmi a konečně nám ukazuje ty siluety a kontury lodi. Dostává několik Euro a radostně poskočí i s kozama. Tak jsem stál za kormidlem Noemovy archy!! A dokonce se na chvíli vynořia i Ararat z mraků v celé své mohutné kráse. Zdravíme se se staříkem a jedem po šotoloně zpět k adrenalinové strouze. Povedlo se bez pádu a okolo kasáren jsme opět na asfaltu a hurá na další etapu k jezeru Van.

Vracíme se po své stopě a opět projíždíme zaprášené město Dolgubayazit. Po kvalitních silnících ukrajujeme kilometry krajinou a překvapivě slabím provozem. Míjíme pár vojenských check postů, ale nevěnují nám pozornost a bez zastavení jedem dál. Horská krajina kolem sice je úchvatná, ale tělo si žádá své a pohled na polohu slunce oznamuje, že je čas oběda. Zastavuji v jednom malém městečku a na centrální silnici sleduji šrumec před restauračkama. Stará pravdivá zkušenost cestovatele říká, že tam, kde je nejvíc lidí a aut, tak tam se nejlépe vaří. A člověk musí přehlednout nějaké ty nedostatky v čistotě a stolování. A nám se to potvrzuje měrou vrchovatou. Tyhle východní vývařovny miluju. Jídlo je ve velkých ohřívacích vanách a vy si výbíráte, co by se tak mohlo šikout do žaludku. Pokud nad něčím váháte, tak se stačí posunkem zaptat a určitě dostanete ochutnat. Jak se co jmenuje je nepodstatné. Každý si vybereme svojí sestavu surovin a na malých stolečcích se do toho dláboše pouštíme, a pro zpestření si ochutnáváme navzájem výrazné gurmánské perly. A čím menší osada, tím jsou porce větší a cena nižší. Vedle je ještě cukrárna a tak se posunujeme na chodník před provozovnu na tradiční čaj a něco sladkého na závěr. Ten čaj v Turecku dělají fakt boží. S plnými žaludky se jede veseleji. Krajina je plná černých lávových polí. U jednoho zastavuji a oblékáme další vrstvy, neb se poněkud okosilo. Po pár kilometrech objevujeme příčinu toho okosení, míjíme sedlo s nadmořskou výškou 2450 metrů. Tak to je ten důvod. Ta silnice stoupala tak nenápadně, že si toho jeden, tedy, já nevšiml. Od této chvíle už jen zase pěkně pozvolně klesáme k jezeru Van.

Cesta se pěkně klikatí a provoz je minimální. Nebýt taková kosa, bylo by to úplně fantastické. Za jedním horizontem se objevuje veliká vodní plocha. Mezi horama vypadá úchvatně. Silnice vede podle břehu jezera a na jednom místě se dostáváme na pláž. Fouká silný vitr a tak nás to ani do vody neláká. Ani místní děti se nekpoupou. Zato maše motocykly jsou při ně vítané zpestření. Máme ze strojů prolézačky, ale děcka nejsou dotěrné a je to příjemné zpestření cesty. Smočíme v jezeře alespoň tlapky, abychom ten zážitek měli kompletní a motokrosovou vložkou se hrabeme na silnici a pokračujeme okolo jezera dál na západ. Dojíždíme do města Tatvan, které leží u druhého konce jezera, pod sopkou Nemrut Dagri. Tato sopka má také na svědomí vznik tohoto jezera. Při jedné pravěké explozy a následné erupci lávy se tato hmoty dolazila až do vzdáleného údoli a toto přehradila. Postupem času se vytvořilo obří jezero zvané Van. Slunce se kloní k obzoru a budem muset někde složit hlavu. Po krátké poradě to vyhrává kemp, který se nachází v kráteru sopky. Kupodivu poměrně brzy potkáváme u silnice značenou odbočku na sopku. Úzkou, poměrně kvalitní silničkou, stoupáme nad město. Čím jsme výš, tím krásnější rozhledy se objevují. Postupně se ale také zhoršuje kvalita asfaltu, až díry převažují nad zpevněnou plochou. Míjíme lanovku s přetrženým nosným lanem. Jelikož se cesta klikatí pod lanovou dráhou, je to spadlé robusní lano docela slušnou překážkou a sem tam se musí volit offroudová objížďka. Ke konci výjezdu již jedeme jen šotolinu a dost příkrou. Naštěstí dosahujeme hranu kráteru. Stojíme na hraně a kocháme se to krásou. Kráter je obrovský, má několik kilometrů v průměru a dole jsou dvě jezera. Jsme ve výšce 2300 metrů nad mořem, na jedné straně jezero Van s vesničkami a městy na pobřeží, které začínají blikat svými světly a na druhé straně nasvícene nízkým sluncem jezera v kráteru. Přehoupneme se přes hranu a sjíždíme dolů, do kráteru obří sopky. Povrch cesty se výrazně změnil. Na vnější straně kráteru to byla gruntovka s kamením, na vnitří straně to je jemný sopečný prach. Jedem dolu a je to úzké, akorát na jedno auto. V půli sjezdu se proti nám vynořil teréňák, a nastal problém, jak se vyhnout. Borci zastavili, já se nažím najet co nejblíže ke stěně kráteru ( k propasti se mi fakt nechtělo, dolu to je ještě sakra hluboko) a jedu k autu. Než jsem si uvědomil, že je něco špatně, už se válíme jako prase po první ráně. Tlamu mám zasunutou v popílku, zezadu Martina křičí bolestí. Tak honem se zvednout a hrnu se k Martině, co se stalo. No, na kraji již ten popílek nebyl uježděný a ukradlo mi to přední kolo a bylo hotovo. Naštěstí se jen praštila do kotníku o kufr, když šipkou opouštěla pohodlí sedadla spolujezdce. Chlapy z teréňáku běží pomoci zvednout mastodonta a poptat se, zda jsme v pořádku. Martina pokulhává, ( Jela jen v teniskách, marně jsem jí říkal, ať si obuje motoboty. Další dny jsem již nic říkat nemusel, zkušenost je nezdělitelná, tu si musí každý protrpět sám) ale bude to dobrý. Oprašuju se, jsem jako starý pekelník. Jeden by nevěřil, kam všude vleze sopečný jemný prach. Všude, do všech otvorů!!! Nasedáme na vratký stroj a jedeme, teď už prostředkem cesty, dolů k jezerům. Míříme k velkému jezero na jehož okraji míjíme výron horké vody. Podle knih má teplotu 70°C. Vyzkoušíme to později, teď musíme najít kemp, který by tu měl někde být. Objedem asi čtvrt jezera a opravu potkáváme pár speciálních vozidel a jeden stan. Vedle je přístřešek, doplněný stanovou plachtou s obsluhou, čítající jednoho místního nadšence. Maximun co pro vás může udělat je, že uvaří čaj. A přidá vlídné turecké slovo. Víc ale netřeba, krása a odlehlost místa je dostatečnou odměnou za tu námahu sem přijet. Jdem si zaplavat, v sopce jsem plaval poprvé v životě. Bylo to úžasné. Pak postavit stan, něco přeprat a udělat večeři. Je skvělé, jak pomocí pár gumicuků a uspořádáním kufrů se z cestovního endura BMW uděláte kuchyň, jídelnu, sušárnu a společenskou místnost. Pomalu přišla noc a noční nebe bylo za odměnu. Absolutně čistý vzduch, žádné světelné znečištění a vysoká nadmořská výška udělali z noční oblohy krásné divadlo. Hvězdy byli blízko, jen si na ně sáhnout. Takovou oblohu v našich končinách už nikdy neuvidíme. Noc ale byla díky 2500 metrů nad mořem pekelně chladná, navlíkali jsme postupně na sebe všechny vrstvy, v pohotovosti zůstala už jen bunda a kalhoty z Cordury.

Ráno se ohříváme v prvních paprscích slunce, které překonaly stěny kráteru. Balíme a pomalu opouštríme toto nádherné místo. Ještě se zastavujeme u horkého pramane a opravdu si tam můžete vařit vajíčka. O kousek dál ale je již voda luxusně teplá a provádíme tam ranní hygienu. Opatrně přejíždíme hranu kráreru a sjíždíme k jezeru Van. Dále míříme na západ, k dalšímu kopci jménem Nemrut Dagi a jeho obřím sochám. Jedeme kopečkovitou krajinou, docela pustou, celkem nudná cesta. Zpestří nám jí několik průsmyků v kopcích a v nich stavby silnic. Ještě, že je sucho. V deští by to byl docela masakr. Rozšiřování slilnic tady na výchdě země probíhá opravdu ve velkém. Po několika desítkách kilomatrů se v kopcích objevuje něco jako UFO. Novotou zářící stavby, po přiblížení se vidíme, že to je univerzitní komplex. Kolem ubytovací zažízení a před některými stařenky něco kuchtí na otevřeném ohni, jako za stara. Obrovský kontrast. Tak buď se turci snaží pozvednout vzdělanost kurdké menšiny a nebo mi to připadá jako zanášení tureckého vlivu do kurdských oblastí. Druhá varianta asi bude bližší současné realitě. Krajina se placatí a je černá z lávové půdy. Kolem poledne se blížíme k velkému centru Diyarbakir. Obrovské špinavé průmyslové město, kterým prochází páteřní 4 proudová komunikace, silně vymačkaná těžkými náklaďáky. Je obrovské vedro a z rozpáleného asfaltu stoupají vlny vedra. Snažíme se na každém semafotu dostat až dopředu, abychom se pekli co nejkratší čas, je to adrenalinový zážitek. A že těch semaforů tam je!! Na konci aglomerace nás kručení v žaludcích nutí zastavit u jedné z pump s jídelnou. Vyhrává ta s největším počtem zaparkovaných aut a hlavně se stínem, tvořeným nataženou plachtou. Jídlo je opět skvostné a ani se nám nechce do sedel a na sluníčko. Nedá se svítit, musíme vyrazit. Bezpečnost musí stranou, jedeme jen v tričkách a džínách. I tak se pečeme na slunci jako šašlik na rožni. Ani ve stodeseti se neochlazujeme, ale dokud fouká, dá se to přežít. Krajina je černá od lávi a také od požárů, jak zemedělci pálí slámu na polích a tím si usnadňují život a hnojí pole. Je to tu tak trochu depresivní. Jede se po 4 proudovce, ale jen po stěrku. Na vrchní asfaltovou vrstvu na východě ještě nedošlo. Najednou zazvoní kovový zvuk od padáku a v koleni cítím prudkou bolest. Podvědomě uberu plyn a mnu si bolavé koleno a koukám, co se to vlastně stalo. A k mému překvapení se na hlavě válce, v rohu padáku na mě zubí veliký kus lávového šutru. Odletěk od kola náklaďálu, co jsem ho předjížděl. Břinknul do trubky padáku a odrzil se do mého kolena. Ještě že šel první náraz do toho padáku, ve 120 km/h to je slušná energie, to by mi to koleno asi nepřežilo. Jedem tedy dál a po dalších 20km zjišťuji, že kus lávy si vezu stále sebou. Na hlavě válce. No tak jej beru na milost a když tam vydrží do první zastávky, vezmu si ho na památku. Co myslíte… mám ho doma. Odpoledne jen honíme kilometry, jedem přejezdovou etapu. K večeru dojíždíme k jednomu z ramen Attatyrkovy přehrady a silnice mizí ve vodě. Máme kliku a po krátkém čekání se naloďujeme na trajekt a v doprovodu korejských studentek plujeme k pokračování cesty. Krajina se změnila, je sice stále relativně placatá, ale úrodná pole nahrdila pole lávová. Slunce je již docela nízko, stejně jako hladina benzínu v mojí nádrži. Zrovna potkáváme městečko, ale na výjezdu umístěná pumpa má tak rozbitý vjezd, že to nechávám být. Však bude jiná. No, nebyla. Jedeme stále mezi rozlitou lávou. Po dalších 20 km pumpa nikde a stíny jsou opravdu dlouhé. Nekompromisně musíme najít místo na spaní. Špagi jede udělat průzkum jednou z odboček. Bez šance, všude jen zvrásněná láva. Jedem dál, potkáváme domeček cestářů, moc se nám nelíbí. V nejvyšší nouzy se máme kam vrátit. Po chvíli dojíždíme skládku štěrku s drtičkou a nakladačem. Sláva, rovné místo. A v noci se nepracuje. Vysoká hromada štěrku nás oděluje od silnice a nejsme vidět. To je moc důtežité. Je horko a nebe plné tureckých hvězd. Stany nestavíme, jen za svitu čelovek rozbalujeme spacáky pod širákem. Ležíme na štěrku a zjišťuji další nepříjemnost. Utíká mi nafukovačka. Dobrou dávám |Martině a já budu muset rychle usnout. Dokud ležím na měkým. Pustina má své výhody, žádný provoz na silnici a taky žádný hmyz. Tady fakt nikdo rozumný nežije. Kupodivu i na štěrku se dá slušně spát. Při vrtění v noci jsem si vyvrtěl ve štěrku docelam pohodlné štěrkové lůžko. Ráno skromně posnídáme z posledních zásob a jedeme dál, prvořadý cíl je benzínka. Podle palivoměru bych už dávno měl stát, ale motor stále přede. Co bych teď dal za tu pumpu s rozbytým výjezdem. Nadávám si do helmy a je to dlouhý monolog. Dalších 10 kiláků a ono to stále jede! Konečně na obzoru hory a taky benzínky. Sláva jsem zachráněn! U stojanu dostávám studenu sprchu – benzín nemají a nevědí kdy dojede cisterna. A další pumpa? se ptám. Pokrčení ramen moc povzbudivě nevypadá. Odjíždím na zvýšený vonoběh, ještě že Báwo má tak dobrý krouťák. Honem tam nasypat všechny kvalty a moc nehrkat plynem. Další 4 nervy drásající kiláky. Od rána jsme nepotkali jediné vozidlo! Máme kliku na další pumpě mají palivo. Benzín do nádrže a od obsluhy čaj do našich scvrklých žaludků. Perfektní servis. Zvesela tahám za plyn při odjezdu a hurá do hor na Nemrut Dagi. Silnice se klikatí údolími a posléze stoupá množstvím serpentin stále vzhůru. Po úbočí obří hory jedeme po zámkové dlažbě stále vzhůru. U mýtnice platíme pár lir za vstup a klikatíme se až pod vrchol, kde stavíme u vysokohorské kavárny. Silnice má takový sklon, že je problém postavit motocykl na stojánek. S obtížemi se to podaří a jdeme kozí stezkou k vrcholu. Je to v motorkářské uniformě docela dřina. Konečně jsme nahoře, na plošině. Prohlížíme si zbytky soch různých bohů. Nad námi se tyčí vysoký pahorek z kamení, které sem nanosili poddanní vládce této oblasti. Hora se mu zdála moc nízká a tak ji nechal navršít. To musela být neskutečná dřina. Obcházíme vrcholek hory na druhou stranu k rozvalinám chrámu a hrobky panovníka. Povedlo se nám počasí a tak si užíváme výhledy do okolí.. Kluci mi říkali, že na horu dojeli po šotolině až skoro na vrchol. Marně jsem tu cestu hledal na mapě, ani Google mi nepomohl. A teď to vidím před sebou v realitě. No, škoda, byla by to moc hezkám cesta, tak snad někdy příště. Děláme si vrcholové foto a Martina přestává mluvit a ztráci zdravou barvu barvu. Sjíždíme ten krpál dolu a napojujeme se na asfalt a jedem na Kathu. Cestou se Martině prudce zhoršuje nemoc a málem padá z báwa, jak je zesláblá. Na půl cestě zastavujeme u rozestavěné benzínky, mají ji již zastřešenou a tak využíváme její stín. Dokonce si dělníci udělali prkenou pryčnu a tak ji s povděkem využíváme a ukládáme nemocnou k krátkému odpočinku. Okamžitě usíná a my při obcházení okolí potkáme na druhé straně stavby dědečka a babičku, kteří hlídají stavbu. Po půl hoďce se rozhodujeme, že dojedem do Kathy a musíme vzít nějaký ponsion a Martina si musí pořádně odpočinout, něž se střeva trochu uklidní. Inu s cestovatelskou nemocí se potká každý. Hned na začátku města potkáváme pension a majitel vidí, že jseme v nouzi a natahuje cenu jak může, za špinavý pokoj jen se 3 postelema a umyvadlem a utrženou trubkou odpadu si bezostyšně ríká 20 dolarů. Martina je na koci se silami, platíme a ona okamžitě padá na postel a spí, ještě než hlavou dolehne na polštář. Vyložíme motocykly a jdem najít lékárnu, potřebujeme doplnit léky na zrychlený metabolismus. Koukáme se do průvodce po Turecku a Katka začíná větou: Špinavou a zaprášenou Kathu by jste si asi nevybrali jako místo svojí vysněné dovolené. Jedeme hlavní třídou, kterou ještě ke všemu přestavují na 4 proudovový bulvár a dáváme bedekru za pravdu. Konečně potkáváme lékárnu a předvádíme pantomimu na téma průjem a podporujeme ji krabičkou od našich léků. Lékárník pochopí a dostáváme dva druhy léků, jeden je dokonce ten stejný, co si vezem z domova. Budiž pochválena globalizace. Máme spoustu času a tak vužíváme toho, že naše žaludky jsou jsou v rychtiku a zapadnem do jedné restauračky na lukulský pozdní oběd. Město sice je špinavé, ale vaří skvostně. Objednáváme si každý něco jiného a pak si půlky měníme, aby jsme snad o něco dobrého nepřišli. Po cestě z restaurace míjíme kavárnu na ulici, kde místní mrskají domino o sto šest. Sedáme k nim na malinké pletené židličky a dopřáváme si čajový zážitek s tureckým silným čajem. Věnujeme minutu ticha za padlou Martinu a objednáváme si sladký medový zákusek. V bříšku jako v pokojíčku, v duši klid a mír a užíváme tureckou pohodu s hráči domina. Na pokoji kontrolujeme maroda, je to lepší. Dokonce zvládá sprchu, na úplně cizím pokoji, kam ji zavedl majitel, že to je v pohodě. No divný, ale voda byla alespoň trochu teplá. Martina opět usíná a my jsem ještě na podvečerní procházku a na čaj. Ráno ještě dokupujeme zásoby, než je Martina ready na cestu a opouštíme Kathu s lehkým srdcem. Dnes máme jen přejezdovou etapu do Göreme. Vypadá to, že dnes to bude jen hltání kilometrů bez nějakých výrazných zážitků. Až do oběda to tak bylo. Jedeme po čtyřproudové silnici kde chybí vrchní asfalt, ale to je standart. Autostráda je evidentně nedávno dokončená a je tady minimální provoz. Palivoměr povážlivě klesá, začínám vybítrat benzínku. Je jich na tomto úseku hodně, jednu hrdě míjím, že další bude určitě lepší. Silnice se mezitím začíná kroutit do hor a civilizace mizí. Vyhrabeme se do obrovského údolí mezi dva masivy hor a funí šílený boční vítr, sotva se držíme na silnici. Ještě, že máme k dispozici oba jízdní pruhy, sotva nám stačí, protože poryvy větru nabírají na síle. To údolí je snad 50 km širké a délku nedohlédnu. A benzínky nikde, ani žádne známky lidského osídlení. Ruce mě bolí od korekcí řízení jako bych skládal vagón uhlí. Martina vzadu ani nedutá. A palivoměr neúprosně klesá. Na obzoru žádná změna, kam oko dohlédne. Dřu jako bulhar a začínám se potit při představě, co budem dělat, až ten prokletej benál opravdu dojde. Kontrolka na mě výhružně svítí už nějakou porci kilometrů a dost mě štve, že jsem hrdě minul tu poslední pumpu. Na obzoru se objevují nějaká stavení a mě se zvedá nálada. Ale jen na chvíli, než dokličkujeme na dohled, budovy opuštěné, pumpa žádná. Jedem už jen na výpary, podle kilometrů by už jsme měli mít sucho, ale motor stále bublá. Výrazně snižuji rychlost, jedu na natažené lanko od plynu. Silnice se malinko sklání dolu a to je dobře. Jednak se dá jet na míň plynu a taky to značí, že jedem z hor a v nížinách je více lidí a tím i pumpy. Opravdu se daleko na obzoru objevují další stavení. Je to živá vesnice a má pumpu i s benzínem! Tankujem a já si nadávám, že jsem si neudělal pořádně přípravu před letem, jinak bych ty hory musel vidět na mapě. S plnou se jede veseleji a hlavně rychleji. Projíždíme provinční hlavní město Konyu. Veliká aglomerace má naštěstí dobře řešený a značený transit a tak je cesta bez potíží. Míjíme úchvatnou stavbu stadionu s velmi nápaditou architekturou a je vidět, že se posouváme blíž k Evropě, do bohatších regionů. Jedeme opravdu dlouhou etapu a do Göreme dojíždíme za tmy. Můžeme si to dovolit, protože máme typ na dobrý kemp, kam po 11 hod skutečně dojíždíme a bez potíží se ubytováváme pod stromy. Stavíme stany a usímáme v okamžiku dopadu na polštář. Ráno si dáváme voraz a vstáváme trochu později. Kemp je dobře vybaven a po lukulské snídani si jseme prohlednout Open Air muzeum. Zdejší krajina vznikla kdysi v průběhu věků při výbuchu sopek, kdy se zde usadila obrovská vrstva sopečného prachu. Ta se postupem času zhutnila, ale je přeci jen měkčí, než běžné horniny. Působením vodní eroze vznily jehlancovité útvary, kdy na vrchlu sedí tvrdší hornina a ta brání erozi pod sebou. V měkkém tufu si od pradávna kutali obydlí místní kmeny a bydlelo se v nich až do dneška. V muzeu jsou uchvatné scenérie, ale také davy turistů. Na to jsme si během cesty odvykli a teď jsme z toho tak trochu přepadlí. I tak to ale stojí za podívanou. Dokonce potkáváme policejní služebnu, jak jinak – vyhloubenou v tufové jehle! Potom sjedeme do centra Göreme na něco na zub a v intrnetové kavárně se připojujeme do Matrixu a potkáváme se z domácí realitou. No fuj, tak zase honem do cestovatelského světa. Bereme motocykl a jedeme do Údolí růží. Couráme se krásně prázdnou krajinou plnou jehel, do některých lezeme a dostáváme se až do 4. a 5. patra místností. Jsou odtud nádherné výhledy na tuhle fantastickou krajinu. Brouzdáme se údolím, jen ty růže nějak nemůžeme potkat. Zato nacházíme něco jako políčka s vinnou révou. V písečné půdě je kopeček s ornicí a tam je keřík révy. Ty jsou roztroušeny všude okolo. Ochutnánáme skvělé hrozno. Martina také neodolala a pozdě odpoledne se jí příroda odvděčila malinko zrychleným metabolismem. Rozhodli jsme se, že si koupíme let balónem, to si opravdu nemůžeme nechat ujít. Zdejší oblast je místo s největší koncentraví balónového létání na světě. Potkáváme náhodně jednu společnost a domlouváme let. Létá se ve dvou vlnách ráno a my jsme v druhé rundě od cca 8 hod. Máme kliku, uvolnilo se zamluvené místo v koši a tak nám dělají skvělou cenu, letíme jen za 120 Euro na hlavu. Tak to by jsme měli, ráno nás v kempu vyzvednou a dovezou na místo vzletu. To jsem na to zvědav. Odpoledne máme naplánovanou cestu k podzemním městům v Daybikuru. Je vedro a tak jedem hodně na lehko. Není to blízko, najedeme přez 50 kiláků, ale krajina nabízí krásné scenérie a rychle to uběhne. Najít vstupy není zas tak jednouduché, jak jsme si mysleli. Velké parkoviště jsou již naštěstí prázdné, odpoledne se nachyluje k večeru. Scházíme do podzemí a potkáváme průvodce, který mluví německy. Chvíli se dohadujeme o ceně, nakonec máme soukromou prohlídku za 20 TL. Podzemí má šest pater pod zemí, v horním byli hospodářská zvížata a níže mohlo žít až 6000 obyvatel. Chodby se noří až 55 metru pod povrch země. Nájezdníci pak na povrchu našli jen prázdné obydlí. Dalo se v podzemí přežít až půl roku. Spojovací chodby se dali zatarasit dveřmi, což byl válcový kámen, který vážil tunu a v prostředku měl malý otvor jako střílnu. Zvenku se k těmto dveřím muselo velmi úzkou částí chodby a tak bojovníci museli jít jeden za druhým a obránci je tak lehce likvidovali jednoho po druhém. Na straně obránců byla chodba široká a obránci tak měli pohodlný prostor pro obranu. V podzemí byli školy, nemocnice i márnice, sklady potravin a důmyslný větrací systém. Samozřejmě, že měli do podzemí zavedenou tekoucí vodu. Po prohlídce se dostáváme nenápadným vchodem na povrch. Jedeme se ještě podívat do údolí chrámů v Khary. Cestou potkáváme jedinou Jawu v Turecku, olepenou reklamou na kraj Aksaray. Na prohlídku máme jen hodinu a tak se v kase podivují, že tam jdeme. Údolí je hluboce zaříznuté tokem říčky a jsou zde spousty ranně křesťanských chrámu vysekané ve skalách. Dáváme tři nejbližší a i tak to máme časově napnutý. Předbíháme jednu rodinku s kojencem a turka s 3 kusovým herémem v tradičním oděvu, zahaleným od hlavy až k patám. Chrámy mají opravu pěkně zachovanou výzdobz a nízké slunce osvětluje rozeklané skalní útvary. Zpáteční cesta je pěkný kvapík a i tak dobíháme k bráně 5 minut po zavíračce. K našemu překvapení je zamčeno a v kanceláři nikdo. Chvíli přešlapujeme a čekáme, že někdo přijde a s držkováním otevře a nás osvobodí. Houby s voctem! Přichází ta mladá rodina s batoletem a turek s harémem. Za branou se objevuje jeden místní a tak na něho voláme, aby nás někdo vypustil. Říká, že klíče mají jen zaměstanci a ty přijdou až ráno a klidně si jde po svých. Zkoumám plot a bokem se mi jednou místo docela líbí a tak ho přelézáme na svobodu. Jak se dostali ven ostatní, je mi záhadou. Kojence si podat asi docela dobře mohli, byli to mladí lidé ale bavil jsem se představou, jak plot přelézají členky harému v těch dlouhejch sukních. Nějak jsme podcenili čas a vzdálenost do kempu. Máme to něco kolem 60 kilometrů a slunce se kloní k západu a tím také klesá teplota. Vyjeli jsme ve 30- ti stupňovém vedru jen v tričkách a nyní se silně ochlazuje. Dojeli jsme za tmy a s drkotajícími zuby. To bych fakt nevěřil, že se mi to v rozpálené Anatolii povede. Tak jo, Ráno jsme nasoupení na čas před branou kempu, čekáme ne odvoz k balónu a moc se toho neděje. Začínáme mít obavy, zda jsme nepřišli o část úspor. Ale opravdu trochu zpožděně přijede mikrobus a ptá se po nás. Jedeme na seřadiště, kde nás čeká snídaně se sladkostmi a pak nás naloží do dalšího mikrobusu a jedem na místo vzletu. Jsme druhá runda, první letí od 6 hod a pak jede druhá várka. Nastupujeme do obřího koše, kde v prostřední sekci je pilot a tlakové lahve s propanem a po stranách je po 10 pasažérech. Celkem 21 lidí a plyn. Balón má podle toho také rozměry. Náš pilot je Angličan Andy a stojíme hned u něj a tak si máme čas popovídat než nabereme výšku. Jak Andy zjistil, že jsem bývalí pilot větroně, výrazně ožil a hovor byl přátelštější. Létá taky na větroních a tak jsme kolegové. Tady v Göreme je oblast s největší koncentrací horkovzdušných balónů na světě. Letá zde 16 společnosti s cca 70 balóny. Také kam se okolo sebe podíváš, visí ve vzduchu nějaký luftbalón. A když skončí sezóna, část pilotů se přesune do africké Keni a létejí tam. Po startu trochu nabereme výšku a necháváme se unášet ranním mírným vánkem. Ze startovací planiny nás to sfoukává nad rozeklaná údolí, táhnoucí se až k horám na horizontu. Andy upouští teplý vzduch a koš klesá do hlubokého údolí. Vrcholky skalních špiček jsou hodně vysoko nad námi a sledujeme domordce při práci na zemědělských plodinách. Mám pocit, že jim můžu ukrást motyku z ruky, jak jsme nízko. Vzdušný proud nás unáší údolím a my si to užíváme. Andy bedlivě sleduje stěny kaňonu a bryskně reaguje, když se k některé začínáme nebezpečně přibližovat. Je fakt dobrej. Po nějaké době letu se nebezpečně rychle ( alespoň z mého pohledu ) přibližuje konec údolí. Tak to jsem zvědav, co s tím udělá. Strach nemám, je vidět že má tohle zařízení fakt v paži, ale jako pilota mě to dost zajímá. Když už to vypadá, že se budeme od skály odstrkovat, zahučí hořáky na plný výkon a obří balón začne majestátně stoupat. Je to fakt pintlich. Exkluzívní zážitek. S plným výkonem hořáků nastoupáváme do cca 600 metrů a plujeme ranní oblohou. Andy otáčí balónem okolo svislé osy a tak si z téhle výšky můžeme dokonale prohlédnout celou oblast Göreme. Let se pomalu blíží k závěru a ve vysílačce poslouchám konverzaci mezi Andym a pozemním personálem. Dohadují se na místě přistání. Prý sedáme na smetiště a pozemáci potvrzují, že tam za chvilku budou. To jsem na to zvědav. Na prostoru pod námi již vidíme několi vyfouklých balónu, co sedli před námi. Už rozeznávám náš pozemní team a terénní Toyotou a velkým vozíkem. K našemu obrovskému údivu manévruje Andy s touhle obludou tak mistrovsky, že podládá koš přesně na vozík. To tedy klobouček. Na zemi je ještě rozlučkový ceremoniál. Dostáváme sklenku šampaňského, certifikát o absolvování letu a děláme si foto s pilotem Andym. Epesní zážitek, to za ty peníze fakt stálo. Mikrobus nás odvezl do kempu a my balíme a jedeme dál na západ k domovu.

Jedeme přes Aksaray a jeho vyschlá solná jezera si musíme nechat na nějakou jinou cestu. Prohlídku by nám časový plán nedovolil. Jedeme jen s minimálem zastávek ( to znamená co zadek a Martina dovolí) k Evropě. Musíme projet provinční metropoli Konyu. Město je to opravdu velké a i architektura velkých staveb napovídá, že jsme na úrovni Istambulu. První část města projíždíme bez ztráty kytičky, stále sledujeme ceduli Transit. Pak se to nějak zvrtlo a když jsem pochopil zradu, jsme skoro v centru města. Potřebuji se otočit a vrátit se, ale na čtyřproudovce s poltem mezi pruhy to jaksi nejde. Tak na další křižovatce se otočím, si myslím. Jenže přímí směr mizí v tunelu a tak honem uhnout a jediné co se dá dělat, je odbočit do leva. Odbočíme a zase čtyřproudovka. Tak na prvních semaforech to otočím. Stavím v levém odbočovacím na červené. U semafóru se zubí značka Zákaz otáčení. Od Martiny zazadu slyším: nechceš se tady otáčet na tom zákazu! Než stačím odvětit cosi, přijede před nás děda na nějakém prskoletu a na červené a zákazu se bryskně otočí a maže pryč. Tak říkám Martině „ Vezmu to po turecku, ale přeci jen si počkám na zelenou“. Skočí zelená a v hluku výfuku zanikne Martinin nesouhas. Vracíme se na hlavní a jedem zpět z centra. Po třech křižovatkách nás předjede hlídka policie na Varaderu a ukazuje, že máme zastavit. To bude malér, určitě viděli můj turecký manévr na semaforu. Nejsem Turek a tak bude asi následovat flastr. Otvírám přilbu a statečně se zubím na celé kolo, abych navodil příjemnější atmosféru na úvod. Kluci policajtský se taky zubí, zdraví a ptají odkud a kam jedem. Tak říkam, že jsme se trochu ztratili a hledáme cestičku k domovu. To prý není problém, tu nám ji ukážou a jestli nechcem k nim na stanici na čaj. Mě se to líbí, ale zezadu Špageťák brblá, že to je nějaké divné a ať radši hned zmizíme. No uznejte, kdy vás pozve polda na čaj? Rozhoduju, že jedem na čaj. Poliši skáčou na Varana a máme jet za nima. Mažou to statečně, po třech křižovatkách odbočujeme z hlavní a motáme se mezi domy, až jsme před velikým parkem. Poliši zapínají varovky v na jedničku vjíždějí na cestičky parku. Když za nima, tam za nima. Varovky, jedna a jedem po cestičkách mezi chdci, maminkama s kočárkama a nikdo ani nepípne. Vyjedeme z pakru, propleteme se mezi kandelábrama a stavíme před velkou policejní stanicí. Na parkovišti stojí vyrovnaná řada malých Hond CBF 250 v policejních barvách a o kus vedle jsou Varani a k nim parkují naši vodiči. Vysvětlují ten průjezd parkem, že příjezdová ulice se opravuje a tak to kvůli nám vzali zkratkou. Schází se okolo nás skupinka policistů a vyprávíme si o motocyklech a naší cestě. Do toho přichází mladý polda s velkým tácem plným skleniček s čajem. Popíjíme čaj kecáme o cestách a motocyklech a pochvalují nám naši Českou republiku. Měli ve výzbroji naše pistole ČZ 75 a ty že byly super. Teď mají v pouzdrech Beretty, prý nejsou špatné ale ČZ je ČZ! Ke vchodu stanice přichází nějaký důstojník. Kluci na něj volají, jestli může k nám. Změní směr, kruh policistů se rozestupuje a důstojním přichází. On má ještě Čezetu, špitne mi do ucha náš policista. Něco mu říkají a on sahá na bok do zdobeného pouzdra a vytahuje pistoli v sametovém obalu. Rozvážným grifem otevírá semet a na slunci se zaleskne pistole. A kruh poldů jako jedem muž obdivně zahlaholí „ ÓÓh, Čezeta!“ a je z toho cítit sakra respekt! Chvíle nábožných pohledů na lesklou zbraň, pak ji nacvičených pohybem balí do sametu a mizí v koženém pouzdru. Důstojník rozvážným krokem mizí v útrobách budovy a my pokračujeme v čajování. Po několika čajích mrknem na hodinky a musíme jet dál. Naši ochránci se omlouvají, že nás z města nepovedou, protože jim právě skončila služba, ale ukazijí nám čerstvé kolegi, kteří nás doprovodí. Vřele se loučíme a za policejním Varaderem jedem zase parkem a pak na hlavní a ven z města. Chlapci se s tím nemažou a kličkují mezi auty jako pražský mesengeři. Sotva jim s kuframa stačím, ale předce se nenecháme zahambit od poldů. Vyvedli nás až na dálnici za město, zamávali a vrací se do služby. Neuvěřitelnej zážitek. My pohračujeme na západ do Evropy.

Další den máme jen přejezdovou etapu. Míříme dolu na jih, k úžině Dardaneli a trajektem v Canakkali se plánujeme přeplavit k nám do Evropy. Jak se blížíme k Marmarskému moři, silnice se zhoršuje. Z dvouproudovky je již jen jedn pruh a to ještě notně použitý, druhá strana se teprve staví. Vzhleden k tomu, že v prostřed týdne jsme nepotkali nikoho s lopatou, bude to evidentně na dlouho. Naštěstí už v těchto oblastech je provoz mírný, tak se dalo slušně předjíždět. Potkali jsme jedno překvapení v podobě Fantomu F 4 stojícího v prostředku křižovatky. Fungoval jako poutač na letecké muzeum pod širým nebem vedle. Na oploceném pozemku stálo několik kusů letecké techniky. Vědět to dopředu, tak se tam zastavíme. Jedeme dál a slunce se ukládalo k obzoru, což je jasná zpráva: hledejte místo na spaní. Krajina je celkem otevřená, a tak jsme museli sjet mezi pole oddělené nízkými stromi a keři, kde by nás nebylo vidět. Po rozbahněné polňačce jsme si dali s našimi mastodonty lehce klouzavou vložku, naštěstí bez ztráty kytičky. Než jsem postavil stan a madrace na spaní, Martina obešla polnosti a ulovila večeři v podobě hrozna a další zeleniny. Příjemná změna jídelníčku. Ráno opět klouzavá vložka na asfaltku a jedem dál. Kolem poledne se vedle silnice objevilo Marmarské moře. Jedem směr Canakkali. Projíždíme jedno z malých městeček na trase, když mě zujme klučina, jak na hlavě nese veliký tác s jídlem. A jak na něj koukám, všimnu si šipky se symbolem trajektu. Podle naší mapy tady žádný trajekt být neměl. Po kratičké poradě se otočíme a jedem palmovou alejí k moři. Trajekt tady opravdu je a finišuje na odplutí, už mají napnuté lana od nájezdové rampy. Stavím u budky, ale děda zuřivě gestikuluje: nezastavovat a makejte, ať vám to neujede. Plný plyn, a řev mého výfuku funguje jako signál pro obsluhu. Lano se zastaví a my doslova vlétnem na palubu. V ten moment trajekt odráží a rampa se zvedá již za plavby. Tak to bylo fakt o prsa. Platíme na palubě pouhých 10 TL za obě motorky a jdem si sednout na horní palubu. Máme toho dnes již dost v tělech a padáme na lavičky a řehtáme se jako pošuci. Tahle malá šipka nám ušetřila 100 km do Canakkali a 100 km zpátky. Koukáme se do mapy. Máme dost ušetřeného času a na evropském pobřeží nacházíme vesničku a v ní několik kempů. Rozhodujeme se, že před závěrečnou částí cesty domů, že dopřejeme tělům den odpočinku u moře. Z lodi vyjíždíme jako poslední a projíždíme přístavním městečkem v typickém tureckém provozu. Napojujeme se na hlavní tah od Canakkali a jedem asi 50 km po hlavní. Pak odbočujeme na okresky a jedem k moři do naší vyhlédnuté vsi Saröy. Jsme zde, ale kemp před obcí nikde, jedeme dál a projedeme celou dlouhou vesnici a další kempy taky nikde. To už je divné a tak se ptám v jednom domečku u cesty. Paní kupodivu hovoří německy, jsou tady na důchod, ale že by věděla o kempech, to tedy né. Vracíme se do centra a v jedné boční ulici potkáváme malý hotel. Cena je velmi slušná za pokoj s koupelnou pro 3 lidi 2 dny a noci jen 120 TL, tak dáváme stroje na dvůr a ubytováváme se. Bude to s trochou pohodlí. Prvně bereme útokem koupelnu, už zase nastal čas na důkladnou očistu těla. Sprcha vždy nakopne a tak jsem se ještě večer šli podívat co centra dění a koupit něco na zub. Vesnice je výletní centum ale jen pro místní tureckou klientelu. Je po prázdninách a sezóna skončila. Kromě centra chíp pes. A to centrum si žije svojím klidným životem, chlapi popíjejí čaj v čajovnách, ženy jsou slyšet z bytu v patře jak komentují co se stalo nového, prostě pohoda. Nikdo vás nikam nenadhání, můžete si ovoce nebo zboží klidně prohlížet a spíš si s prodavačem pokecáte, ani nepředpokládá, že by jste si něco koupili. Prostě nádhera. Skvělý kebab k večeři nás stál 12 TL pro oba!! Pak si procházíme ještě večerní marýnu a jdem do hajan. Ráno si užíváme klidu volného dne. Procházíme si městečko, které je po konci sezóny krásně ospalé. Škoda že je poměrně chladno a v moři se koupat nedá. Tak jen sedíme na lehátkách a sledujeme cvrkot v plavební zóně na moři. V okolí je právě sklizeň na vinicích a všude je ke koupi skvělé hroznové víno, kilo za neuvěřitelnou 1 TL !! tak se cpeme až se nám dělají boule za ušima. V centru obdivujeme práci nístních řemeslníků a u klenotníka kupuji Martině sultánský prsten. Smlouvat se moc nedalo, prodavač byl nekompromisní. O kus dál je neuvěřitelný odchod, kde se prodávají šaty na svatby. Neuvěřitelné modely pro nevěsty, družičky a nejúžasnější jsou modely pro děti. Prostě jiný kraj. Večer jdeme okolo místní mešity, dveře jsou otevřené a nakukujeme dovnitř. Vnitřní prostor modlitebny je obložen krásnými keramickýmí obklady v modré barvě. Vychází imán v slavnostním rouchu a připravuje si věci na večerní modlitbu. Nechceme rušit a otáčíme se k východu. Zastavuje nás a zve nás, ať zůstaneme na modlitbu. Trochu mě to překvapilo a s díky odmítáme a jdem ven. Dodnes mě mrzí, že jsem tu nabídku nepřijel, mělo to místo zvláštní atmosféru. Večer ještě brouzdáme po osvětlené promenádě, která je ozvláštněna světly, zabudovanými v prosklených dlaždicích v silnici. Ráno se poučíme s tímto pohostinným místem a klikatými silničkami najíždíme na hlavní tah a jedem na sever k hranicím. Hranice projíždíme bez nějakého většího zdržení a pohledem na hraniční mešitu se loučíme s kouzelným světem orientu. Mažeme Bulharskem a před Sofií se rozdělujeme. Špagetám spěchá domů a my se ještě rozhodujeme podívat se do Sofie. Zaparkovat v centu velkých měst je všude velký problém, ale motocykl se vždy do nějaké škvíry vejde. Stojím na kraji zakázané zóny a jdem na prohlídku centra a nakukujeme do pravoslavné katedrály. Cestou zpět procházíme parkem a tam míjíme sousoší na počest Rude Armády osvoboditelky. Vojáci jsou v nadživotní velikosti a je to asi jediná socha, kde je vysochán i motocykl. Je na něm vidět, že vojenské motocykly měli težkou službu, chybí mu totiž hodně drátů v kolech. Vracime se k našemu stroji a Martina má obavy, aby ho neopdtáhly. Z dálky vidím, jak okolo našeho motocyklu jede policista na starším modelu BMW. Pak odjíždí a stojí na semaforu na červené. Jdeme kolem něj a zdravíme ho. Vidí že patříme k tomu BMW co kontroloval, na tváři se mu rozlévá úsměv a salutuje nám. Prostě musíte mít motocykl té správné značky a projde vám i špatné parkování. Pokračujeme k domovu a dáváme ještě malou zastávku v Bělehradě, který je příjemnější a zajímavější něž Sofie. Relaxujeme nad soutokem Sávy a Dunaje. K večeru se dostáváme do blízkosti Budapešti a do masy studeného zduchu. Rázem jde teplota o 10°dolu a tak honem stavíme na prvním odpočívadle a oblékáme na sebe vše co naše kufry obsahují. Obchvat Budapešti je totálně ucpaný a silnice je tak úzká, že s naloženým Báwem se nemohu procpat dopřeku. Za hodinu se posuneme jen o 1,5 kilometru a slunce už zapadá. Musíme najít nějaké ubytko, sjíždím mimo okruh a hledáme hotel. Místní nás někam posílají, ale z maďarštiny se to moc nedá vytušit. Jsme v průmyslové zóně a hotel nikde. Nakonec končíme na obřím parkovišti pro tiráky a na recepci se nás slečně recepční zželelo a nechá nám jeden pokoj. Je v něm trochu zima ale hlavně, že máme střechu nad hlavou. Ráno je zácpa pryč a plynule pokračujeme domů bez nějakých potíži. Odpoledne dojíždíme do Prahy a stylově končíme cestu pozdním obědem v tureckém bistru v Politických vězňů, kde jsme se inspirovali naplánovat tuto cestu.

Byli jsme měsíc na cestě, projeli zajímavé země, najeli celkem 14500 km, bez technických potíží. Nikdo nás neokradl a naopak nejpřátelštější lidi jsme potkávali v Iránu, kde by vás podle sdělovacích prostředků měli sežrat i s botama. Pak věřte masmédiím. Ten Írán byl ale tak inspirativní, že se tam ještě jednou musíme vypravit.

Všechny fótky jsou na račeti, odkaz je zde: http://1drag.rajce.idnes.cz/Iran%2C_Armenie%2C_Gruzie_Turecko_z_motocyklu_vsechny_fotky/

Hezké pokoukání.