Letošní Mistrovství Evropy bylo naplánováno na šest dějství. A jako vždy to znamená se vydávat na daleké cesty za moře. Čekalo na nás vyrazit si dvakrát za La Manche do Anglického Santa Pod, Skandinávské turné se odehrává ve Švedském Mantorp Parku a potom si přejedem „ za roh“ do Norského Garemoen, jinak nejrychlejší Evropské trati. Do Finska nás láká dráha v Alastáru a pak už je jen sousední Hockenheim. Co dráha, to legenda a záruka nevšedních dragstrových zážitků. A taky neopakovatelná a u nás nedosažitelná kulisa minimálně 20 000 diváků. Vrcholem návštěvnosti je ovšem Hockenheim, sice nejhorší závod sezóny ale navštěvovaný až 60 000 fandy brutálních startů a vůně spálené pryže. Před takovou kulisou je radost závodit.
Na podzim jsem si udělal seznam úprav a vydalo to na celou stránku. Sice žádná revoluce, ale pozvolná evoluce. Snížit podvozek, upravit elektroniku, předělat NOS systém, zvětšit tlakovou láhev na plyn, jiné vačky a časování a tak podobně. Hlavně však vyrobit nový big blok a písty. Materiál na blok dodal Boeing a opracování zvládly skvěle v malé dílně v Hovorčovicích. Písty skvěle udělali z vlastních výkovků v Divišově. Byl jsem přeci jen trochu nervózní, jestli vše bude fungovat, ale první testování v Hoškovicích mě uklidnilo. Šlo to jako hodinky od Švýcarů a motor táhnul výrazně veselejc. Druhé místo v prvním mistráku v Hoškovicích potěšilo. Na tříválec – fouklo těsnění pod hlavou – docela dobrý. Dolaďuju druhej , rezervní motor a vesele razíme na první evropu do Santa Pod.
Květnový závod v Santa Pod má specialitu. Hlavní závod se jede v pondělí. Anglie má státní svátek , a tak je tady tato vyjímečnost. Pro nás to znamená, že máme ve čtvrtek den volna, přejímky začínají až v pátek. Jedeme se podívat do nedalekého Duxfordu, kde je na letišti veliké letecké muzeum. Kromě spousty nádherných letadel v mnoha hangárech vás nechají procházet i dílny, kde se letadla renovují. A tak sledujete jak specialsté i nadšenci renovují draky a motory. A ty motory, to je zážitek. Motor ze Spitfifu je véčkový dvanáctiválec Rolls- Royce „Merlin“ 70 s kompresorem a dává úctyhodných 1500 koní. Ovšem to je čajíček proti motoru Napier „Sabre“ 2C z Tempestu. Tuhle strojařskou lahůdku jsem si vždycky přál vidět na vlastní oči. Splnil jsem si klukovský sen. No uznejte, čtyřiadvacetiválec do H, objem padesát litrů, dvoustupňový kompresor a výkon 2260 koní!!!! Jsou to v podstatě čtyři šestiválce, vypadá to jako dva dvanáctiválce boxery nad sebou. Ovšem tohle zařízení má 4 klikovky!! A nemá klasické ventily, ale v hlavách otvírá kanály rotující šoupátko. Něco neuvěřitelného. A fungovalo to. A jak!! Vydržel jsem tohle zařízení obdivovat skoro hodinu. Ale musíme zpět k našemu čtyřválečku….. .
V depu je už pěkně živo. Jdem okouknout, co je po zimě nového. Antonio Ferretti má nový stroj, nitrometanovej Comtetition s motorem Suzuki. Opravdu dospělá věc. Ian King opět jede celý seriál a má nový design stroje Yamaha- Puma. V našem táboře Pro-stocků je těsno, je nás jako malejch myší. Dorazila velká výprava Italů, nově celej seriál jede holanďan Hermann Van Driel se Suzukou. Jinak Suzuku jedou všichni, až na mě a brita Martina Newbury. Ten má Kawu ZXR. Ovšem motor vychází z GPZ 1100 EFI, ale je celý včetně bloku vyroben nově vyroben od firmy Vortex. A je to krásná práce. Jdu kolem Super Twinů, je jich tady opravdu málo, jen osm kusů. Ale když se jim to povede, je se na co dívat. Prim bude udávat Per Bengtsson a jeho paralerní 1700 ccm velký Bentec. Je úžesný, jak se dá z kusu duralu vysochat motor. Zato procházka u Competitionů je zážitek. Celkem je zde 18 teamů. To bude nářez. Nitrometany houfně doplňují Funny bike z národního Anglického mistrovství. Dráha v Santa Pod je opět vzorně napenetrovaná a voní jako když rozpustíš gumový medvídky. A bude držet jako bejk.
Kvalifikace začínají v sobotu ráno, my nastupujeme až v poledne. Jedu třetí dvojici se Samuelem Spigou. Dráha je fakt čertovsky lepivá a tak mám strach, abych neulil motor. Dáváme měkčí nastavení spojky a povedlo se mi Samuela udělat! To je dobrej začátek. Ale je nás v partě 13. A to je hodně. Takže po kvalifikacích jsem druhej náhradník. Stroj držel a nic z něj neupadlo a tak jsem docela spokojenej. Jen se nám rozpadlo kolečko od startovacího vozejku. A to je problém. Bez baterek nenastartujem. Berem to nemocný kolečko od dětskýho kočárku a mažem schánět svářečku. Vaří se u Švédskeho Top fuelu teamu. Mechanici akorát skládají šestitisíci koňový motor a jejich svářeč vaří nějakou titianovou přírubu. My je prosíme o pomoc a ukazujeme to nemocný kolečko. Koukaj, jako by jsme spadli z višně. Tak jim vysvětlujem, že je od baterek a bez nich jsme nahraný. Pak jsem ještě naše argumenty podpořil paklíkem plzní a na tváři svářeče se konečně objevuje úsměv a už se vaří. Švédský svářeč a plzeňské pivo dělá zázraky. Loučí se s námi jako s váženými klienty. Zastavujeme se vedle u dalšího top fuel teamu. Těm při startu prasknul ozubený řemen od kompresoru a prorazil krycí duralovou vanu pod pohonnou soustavou. Koukáme se, jak se jeden mechanik pokouší tu díru vyklepat. Ale 3 mm silný kalený dural je otevřenej jako plechovka od rybiček. A tomu chlapci to teda nejde. Můj mechanik je špičkový klempíř. Né nadarmo mu říkáme „ Kladívko“. Stačilo pár vět, a už máme v ruce 5 kladívek. Já asistuji a Roman klepe jako o život. Po půl hoďce odevzdáváme vanu jako novou a sklízíme potlesk na otevřené scéně. Jednou budu dětem vyprávět o životních momentech: řídil jsem Hackla ( Německý kolopásový transportér z druhý války )a opravoval jsem auto o 6-ti tisísi koních. Jdem vedle, k dalším Top Fuelovým teamům. Letos po roční pauze opět jede Finka Anita Makela. Zdravíme se jako staří známí a dáváme řeč. Naštěstí mluví německy, tak je to pohoda. Protože nemám jazykovou bariéru, zkouším se od Aniti dozvědět, na kolik vyjde sezóna v Top Fuel. Hodinu klábosíme a stále to z ní nemohu dostat. Mechanici, co se 4 dny a noci nezastaví jsou kamarádi co s ní jezdí zadarmo, kamion si upravili sami a tak podobně. Odněkud to znám. Ale přeci jen jednu konkrétní sumu jsem z ní vypáčil. Jen palivo – nitrometan a methanol – na 5 závodů na jeden Top Fuel stojí 5000 liber. To je asi 250 000.- korun. Tak si asi dovedete udělat představu, jak je ta hračka náročná. Připočítejte gumy, kompresory, písty ( mění se preventivně po 6-ti jízdách ), spojky a další sarapatičky. Jsem rád, že jedu motocykly. Druhá dáma, která řídí tyhle přemotorovaný obludky je Norka. Krásná a jemná Oyvor Jacobsen. Začínala v 86. roce v motocyklech- jela Pro-stock. Po kreši v roce 89, na radu přítele, přesedla z důvodů větší bezpečnosti na 4 kola – do Top Fuelů !!! Tomu říkám pádný argument. Po roce 93 Přestala aktivně jezdit a pracovala pro NDRG – norsky drag klub. No, ale bez závodů aktivně se žít nedá, a tak si povídáme na dráze v Santa Pod. Vrátila se, a jelo jí to pekelně rychle. Šikovné děvče. Další zajímavá postavička se pohybuje na Competitionu Suzuki Puma. Tenhle „drobeček“ Steve Woollatt ani nic jiného jezdit nemůže. Se svými, odhaduji 150 kily, nejdřív mechaničil u Jaguáru a teď si užívá na tomhle 700. koňském stroji. A lítá to s ním po zadním jako prd.
Závody jdou jako po másle, bez větších průšvihů, nepočítaje sem tam nějakou tu zvědavou ojnici. Musí se hodně ladit, je zima jak v Ruským filmu. Jedinej větší kreš se povedl Rey Perkinsonovi v Pro ET. Jeho nádhernej osmilitrovej Ford Zephyr, tak z šedesátejch let, se po proletění cílem stává neovladatelným. Z levé drány nezadržitelně šejdruje do prava až to práskne naplno do pravý betonový bariéry. Vyrazí snop jisker a skla a auto se bokem stále dře bariéru. Po sto metrech beton končí a Ford mizí v poli. Sanita, hasiči záchranáři, vše běží jako na drátkách. Po chvíli se dovídáme, že je pilot v pohodě, nepočítaje nějakou tu modřinu. Zato chudák Zephyr vypadá jak po setkání s tankem. Do příštích závodů to určitě dají dohromady.
Pondělní finálové jízdy jsou beze mne. Zázrak se nekonal. Celkové 11. místo je docela příjemné. Loučíme se s Anglií slivovicovou přeháňkou a mažem k domovu.
Evropa pokračovala podniky v Alastaru, Manton Parku a Gardemoen, čiže Finsko, Švédsko a Norsko. Bohužel, díky zvědavé ojnici a požáru stroje v Maďarsku, se to muselo obejít beze mne. Za 3 neděle by ten škvarek nedal dohromady ani Ferda mravenec. Ve Švédsku potkalo podobné neštěstí také Iana Kinga s Competitionem Puma. Těsně před cílem mu to explodovalo a mechanické vstřikování do ohně neustále tlačilo nitrometan. Celých 300 metrů, než ho dojeli hasiči a zhasli to. Nohy od kolen dolu měl pěkně ogrilovaný. To já dopad podstatně veselejc.
Následoval Německej Hockenheimring. Divácky nejnavštěvovanější podnik sezóny. Lidí se na ochozech schází kolem 60 000! Ovšem jezdecky a pořadatelským zabezpečením je to v posledních 3 letech nejhorší závod ME. Dráha se používá pouze na tento jediný závod a i když byla napenetrovaná, začala pořádně držet až v sobotu večer. Dost jezdců proto první kvalifikace vynechávalo. Taky z motocyklů se jeli jen 3 třídy – Top Fuel bike, Super TwinTF a Pro-stock. SSB , Super Twin TG ani Street bike jste vidět nemohli. Daň za množství aut a nedokonalé organizaci. Letos už prý opět pojedou. Tak sláva. Já jsem stále ještě dolaďoval karburátory po kontaktu s ohníčkem. Od Mikuni nepřišli všechny gumičky včas a tak to za moc nestálo. V dvouválcích jel jako druhej Čech Tomáš Sulek a nevedl si vůbec špatně. Propracoval se až do závodu, ale tam už jeho síly končily. Jen tak dál ,Tome. Jako další exot v Pro-stockách byl team až z Řecka. I finále bylo takový „ německý“. Na startu stáli vedle sebe Roger Pettersson a Anders Larsson. Nikdo nepochopil, proč se Andersovi rozsvítilo červené světlo když se od startu ani nepohnul. Náplastí bylo překonání světového rekordu Erikem Tebulem z Francie na stroji vybaveném raketovým motorem. Po dramatickém a dlouhém ustavování to trochu zašustilo a byl v p….. . Zato na tabuli svítilo 5,65 a kvalt přes 370 km/h. Z bujnosti to předvedl ještě jednou. Jako show je opravdu Hockenheim nepřekonatelnej
A jedem na poslední Anglii. The European Finals je prestižní záležitost a kdo má kola tak tam jede. Jen se na to podívejte – 5 Nitro Fanny Car, 9 top Fuel, 11 Super Twin, 20 Top Fuel Bike, 14 Pro-stocků a 45 motocyklů 9,9 a 10,9 bike. K tomu spousta aut nižších skupin, prostě dragstrovej mazec, jak má bejt!! A kulisa přes 30 000 britů na ochozech a v depu. Skvěle připravená trať bylo svědkem vynikajících výkonů. V top Fuel bikech zajel Roel Koedmen z Holandska na stroji Puma úžasnou jízdu za 5,890 a měl v cíly 219 mil. Za cílovou čarou se mu to trochu rozletělo, ale radost ze super času byla v depu ohromná. V Top Fuel byli časy ještě lepší. Andy Carter zajel 4,884 a 284 mil to je 454 km. Anita Makila se taky pochlapila a jela 4,892 a 261 mil. Dostat se pod 5 vteřin, to už je klub vyvolených. U nás v Pro-stockách je nejlepší Roger Pettersson za 7,391. Taky úžasný výkon. Já se pohybuji někde na hranici 9 sekund.
O dramatické momenty nebyla nouze. Hlavně v Top Fuel. Anitě se rozletěl kompresor a udělal ohromnou plamennou kouli. Naštěstí to hned uhaslo. Druhá dáma v této prestižní skupině byla Švédka Suzanne Callin. V první vylučovací jízdě měla těžkého soupeře, skutečného britského Sira – Smaxe Smitha. Zelené světlo, dvě plamenná véčka letí k obloze. Smaxovi to odchází po prvním metru. Suzanne má tak cestu k postupu volnou. Nikoliv na dlouho. Po dvaceti metrech se trhá řemen od kompresoru a je po nadějích. Smax se „pomalu“ asi 100 mil doploužil do cíle a postoupil. Tak naštvanou babu jsem ještě neviděl. Ani jsem se jí nedivil. Poněkud hůře dopadl Švéd Bert- Ove Olufsen s Chevy Impala. Celou kvalifikaci měl potíže se stabilitou, ale vždy to nějak dopravil do cíle. V první závodní jízdě ho opustilo štěstí a za cílem to vzalo pana – orel. Pro modifield jsou už pěkně rychlý vozy. Kompresory a NOS tomu dávají 1400 koní a cílem to letí 350 kiláků. Tak si umíte udělat představu, jak to bylo zmasakrovaný. Naštěstí pevná klec uchránila jezdce a až na několik zhmožděnin byl celkem v pohodě. Na auto maj celou zimu. Nudit se rozhodně nebudou.
Bylo fajn sledovat motocykly kategorií 9,9 a 10,9 bike. Někdo jede kompresor, turbo nebo NOS. Jinej to má čistý, jen nadupaný motory a dlouhý kyvky. Prostě úžasná pestrost konstrukcí. Důležitý je nejet rychleji, než je limit třídy. Většina se do toho vejde, ale pár maníků vyloženě jede co to dá a na super dráze si zajíždějí osobní rekordy. Je to báječná podívaná. Angláni jsou sportsmeni každým coulem. To by jsme potřebovali doma.
Anglie a zvláště toto evropské finále je nevšední zážitek. Odvádím svůj standart, v celkovém hodnocení Mistrovství Evropy to dělá docela slušné 12. místo. Nebýt maďarského ohníčku, mohlo to být o něco lepší. Letos se za Kanál určitě vrátím a s potěšení se stanu součástí této grandiózní show. Chcete-li vidět opravdové dragstrové orgie, musíte jet letos sebou. Stojí to i za tu dálku. Tak v květnu 2004 u Lamanše naviděnou!!
Váš Michal Ponca.
