Rusko je úžasná země mnoha tváří. Od přelidněné Moskevské oblasti až po liduprázdné oblasti Sibiře. A právě dálný východ,nebo jak říkají Sibiřané – sever, mě nejvíc zajímal. A chtěl jsem tuto zemi vidět dřív, než její originalitu pozvolna přehladí globální kultura, která se pomalu ale nezadržitelně plíží do všech koutků naší planety. Vidět místa s jejich neopakovatelnou atmosférou, místa kde rozhodně potkáte za den více medvědů než lidí, krásnou nedotčenou přírodu, dravé horské říčky i veletoky jako je Lena- to je Sibiř. A samozřejmě Sibiřané, lidé se srdcem na dlani, kteří vám pomohou, jak jen toho jsou schopni. Zvláště, když zjistí, že jste bratr Slovan. Teprve tam, daleko od naší- západní civilizace – jsem poznal, jak veliká je u Ruských národů slovanská vzájemnost, kterou my si tady doma už ani neuvědomujeme.
Tato expedice se plánovala dlouhé dva roky. Tedy od doby, co se mí přátelé, Libor Gyna a Martin Pouba vrátili ze své velké cesty na Bajkal. V tu dobu jsem jezdil závody motocyklových dragsterů, Český šampionát a Mistrovství Evropy. To má také své neoddiskutovatelné kouzlo, ale velká cesta je velké cesta. Dva tituly Mistra ČR mou závodnickou duši docela uspokojili a bylo rozhodnuto. Pojedu jen republiku, a ušetřené peníze se použijí na cestu na Sibiř.
Také bylo potřeba se rozhodnout, na jakém motocyklu se tato náročná cesta uskuteční. Z mnoha debat vzešli dva kandidáti, BMW řady R- GS a KTM 950 Nejsem bahnomil, odkojen jsem asfaltem a v Bávu je taková důstojnost a velikost, že si na něm připadám jako na hřbetě velblouda. Nakonec jsme si toho bahna užili až až, ale to jsem naštěstí dopředu nevěděl. KTM je daleko větší tréňák s lepším podvozkem pro krosování. To se na Ojmjakonu opravdu potvrdilo. Jeli jsme dvě BMW, já a Martin Jiřička a 3 KTM – Libor Gyna, Martin Pouba a Jula Mikula. Tak a znáte celou sestavu naší Expedice.
Odjížděli jsme v pondělí 1. srpna v 11 hod z Bílé hory a v 13.00 byla na Ruském centru vědy a kultury. Od rána jsme na dílně na motocyklu vyšívali na úplně všichni. Na zabalení mi zbylo tak asi ¾ hodiny. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit, ale co se dalo dělat, poučení pro příště. Na sraz u Libora jsem dojel poslední, honem nalepit samolepy s emblémy expedice a už se kolona invazních strojů a parta doprovázejících kamarádů přesouvá na tiskovku. Expedici jsme připravili ve spolupráci s Ruszaruběžcentrem, které slavilo 80 let od založení a paní Sizovou z Moravia Contaktu. Ta nám moc pomohla s vízy a průvodními dokumenty. Na tento rok vyšlo i 60- ti leté výročí Balšoj pobědy nad fašismom, na jehož počest jsme také naši expedici také podnikly. Nám už to tolik neříká, ale 20 000 000 padlích ve druhé válce je v Rusku stále živá věc, a hodně se to tam uctívá. I tak mě překvapila velikost tiskovky a význam, který se odrazil v počtu novinářů, významných hostů z Ruské strany a i přítomnost celoplošné ruské televize – Itartas. Natáčeli tiskovku a náš odjezd. Šot běžel po celém Rusku a jen jsme zírali, kde všude se k nám lidé potom hlásili. Když jsme zodpověděli všechny dotazy novinářů a televizního štábu, nastává start a definitivní odjez na velkou cestu. Řidiči aut, když vidí naše naložené stroje s emblémy expedice docela ochotně uhýbají a tak se celkem v pohodě dostáváme na Hradeckou dálnici a vyrážíme na Náchod, kde je cíl dnešní první seznamovací etapy Do středy 8.00 musíme být v Moskvě na Jaroslavském nádraží, kde naložíme stroje do vlaku. Pak máme volno do čtvrtka do 11.00, kdy je naplánovaná tisovka na Ruszaruběžcentru. Večer nasedneme do vlaku my a jedem dva a půl dne do Krasnojarsku. Odtud pojedeme po silnicích druhých a třetích tříd přes Bratsk, Usť-Kut a Severobajkalsk k severnímu cípu Bajkalu. Tam dáme půl dne pausu a budeme pokračovat přes Taksimo do Tyndy. Tady se napojíme na „ červenou“ to znamená silnici 1. třídy a po té pojedeme na Jakutsk a dále na Magadan. Tady se podle času rozhodneme, jak dál. Nějaká silnice je na mapě do Omsukčanu, odtud by jsme chtěli k moři. Ochotské moře je náš cíl. Ještě se musíme rozhodnout, jestli pojedeme přes Ojmjakon po 2.a 3.- kových silnicích, nebo po hlavní přes Usť-Něru. Ojmjakon je velké dobrodružství a také hodně zlá silnice. Zkusíme tam nakouknout, bude-li to moc zlé, můžeme se vrátit na hlavní a jet na Usť-Něru. Pak se vrátíme po stejné trase do Tyndy nebo Skovorodina a odtud Transsibiřskou do Moskvy a po ose domů. To je plán expedice. Projíždíme Polskem a Běloruskem bez větších potíží. Dálnice v Bělorusku je sice placená, ale za 5 dolarů jedete po dokonalé dálnic.
Prokousali jsme se i přes Ruskou hranici, jen je znát posun na východ. Tady slaví byrokracie triumf. Jedeme po široké silnici na Moskvu. Občas si musíte zvyknout na kamiony, jedoucí trvale v levém. Je tam lepší asfalt a nedají se ničím rozházet. Při podjíždění jen doufám, že je nenapadne se vrátit ke krajnici. Třetí den nocujeme pod Moskvou. Ráno se noříme do ranní špičky a mořem aut plujeme na“ Ploščaď troch vakzálov“. Tady nakládáme motocykly do vlaku, my absolvujeme prohlídku města. Večer s přítelem Andrejem navštěvujeme restauraci s Ruskými specialitami a různě ochucenými vodkami. Zvláště pepřová a křenová se nám nesmazatelně vrývají do hlavy. Dopoledne absolvujeme tiskovku. No, inteligencí jsme nesršeli, ale ostudu Čechům jsme rozhodně neudělali. Večer nasedáme do vlaku také my a jedeme dva a půl dne a 3500 km do Krasnojarska, kde už na nás ve vagóně čekají naše stroje. Den trávíme s přítelem Serjožou a jeho rodinou, pomohli Liborovi při cestě na Bajkal s opravou ložiska Biga.
9. srpna vyjíždíme do Sibiřských plání. Jedeme po hlavní cestě z Moskvy do Vladivostoku. Za Kanskem už se asfaltka mění na pravou ruskou gruntovku. Cesta je hodně frekventovaná a také podle toho vypadá. Díry jsou časté, velké a jízda vyžaduje zvýšenou pozornost. Osobáky kličkují mezi dírami jako zajíci. Odbočujeme z hlavní na vedlejší silnici směrem na Bratem. Asfalt je lepší než na hlavní a i když se po čase změní na gruntovku, jede se dobře a svižně. Začíná pršet, do vesničky Čunskoj vjíždíme za slušného lijáku. Od místních se dovídáme, že dál to nepůjde. Cesta se výrazně zhoršila a v dešti je neprůjezdná. Nezbývá než se otočit a celou dnešní etapu projet zpět a vrátit na hlavní a do Bratsku se dostal s 400 km zajížďkou přes Tulun.
To je Sibiř. Před Bratskem zjišťujeme zlou závadu, na Pobičově KTM prasknul podsedlový rám. Malér je, že je z hliníku. Přeskupujeme bagáž a máme štěstí, ve městě je ohromná hliníkárna. Kde je hliník, bude i argonka. Objíždíme bezvýsledně několik firem, až nám pomůže krásná Irina.
S manželem mají malou dílničku a v ní svářečku. Po práci v hliníkárně si tady přivydělávají a Irina sváří k našemu překvapení skvěle. Peníze jim musíme téměř vnutit a ještě si nás berou na noc domů. Pohoštění je samozřejmostí, největší radost nám však dělá koupelna. 13. srpna ráno nás vítá provazy vody. Vyrážíme na Usť- kut a Severobajkalsk. Pod korunou ohromné přehradní hráze přejíždíme Ankaru a po 140 km promočeného asfaltu náhle vjíždíme do totálně rozmoklé gruntovky.
Je to souboj s přírodou i sebou samým, abych sebou nepraštil. Projíždějící auta nám házejí stěny bahnité vody do očí. Po 70 km nemáme zadní destičky, aniž bychom brzdili. Sežralo je agresivní bahno. Deštivým dnem se dostáváme do Usť- kutu. Místní varují, že pokud bude dál pršet, nemusíme plánovanou trasu projet. Operativně po předchozích zkušenostech přehodnocujeme plán a naloďujeme se na nákladní šíf a do Jakutska poplujeme 2500 km po Leně. V přístavu nám řekli, ať si nakoupíme jídlo na 5 a půl dne. Díky kapitánovým neplánovaným zastávkám, kdy my na šífu zůstáváme uprostřed řeky a remorkér jede k přístavu se cesta protáhla na 8 dní. Vidíme ohromnou krásu a sílu Sibiřské přírody, ale zažíváme i docela hlad, jak se tenčili zásoby potravin. Impozantní skalní útvary národního parku Lenskyje stolby by jsme jinak než z řeky vůbec neviděli. Vylodění v Jakutsku je klasickou ukázkou ruského přísloví „ Když něco nejde silou, jde to ještě vetší silou“. Jak se dostat na 6m vysoké molo s motocykly? Jednoduše. Na palubu jeřáb spouští kontejner. Vjíždíme dovnitř a když se hrneme ven, jsme zahnání zpět, ať si motorky držíme, aby se nepomlátili. Než se vzpamatujeme, už se s otevřenými dveřmi kontejneru vznášíme vysoko nad přístavem. Po 8 dnech na palubě se znovu učíme s našimi koráby jezdit.
Trajektem přeplouváme Lenu na druhou stranu. V malé zákušnije se po dlouhém hladu královsky najíme a vyjíždíme na východ. Tady začíná expedice, doteďka to byl jen výlet. Jedeme hlubokým štěrkopískem a motocykly plavou jako na vodě, hnusný pocit. Aby toho nebylo málo, padám a nechávám nohu pod kufrem. 350 kilo mi otočí kotník a potrhá vazy. Noha jako konev , chodit nejde ale jet se musí. A ještě k tomu vjíždíme do úseku silnice ve stavbě. To se navrší 4 metry hlíny a pak se srovnají grejdrem . Na to se naveze písek a je to.
Tříkilometrovým úsekem se po metrech prodíráme několik hodin. Koleje jsou tak hluboký, že zůstávám viset za válce a nemohu dopředu ani dozadu. Kluci rozkopali vrcholy bahna a protlačí mě dál. Dostáváme se na starou cestu a dojíždíme k rozvodněné řece Aldan. Trajektem to díky silnému proudu trvá třičtvrtě hodiny. Za deště dojíždíme do Chandygi. Tady musíme natankovat, další pumpa je za 400 km. Čekáme v dešti 1,5 hodiny, než pustili proud a my mohli doplnit nádrže 76. oktanovým benzínem.
Deštěm jedeme mezi močály, blíží se večer a my musíme dojet k horám, aby se dali postavit někde stany. Cesta je hodně vyčerpávající. V mokru stavíme stany i přes bolavou nohu spíme jako dudci. Ráno nás budí nesměle se mraky deroucí slunce. Hned se lepší nálada. Jedeme do Kjubeme, asi nejkrásnější etapu celé cesty. Za celých 800 kiláků potkáme jedno jediné auto, jen hory, řeky, ledovce a divoká, nespoutaná příroda. Kocháme se a nasáváme to kouzlo.
Projíždíme první brody, vody naštěstí není moc. Extra zážitek je silnice vystřílená ve 200 metrové skalní stěně nad prudkou řekou. Jak na 2,7 metru široké skalnaté cestě projede kamion jsem nepochopil. K večeru nám už dochází benzín a na mapě nakreslená pumpa nikde. Jedeme snad jen na benzinové výpary, když míjíme rozcestník ukazující k rozpadlému mostu. Pochopíme, že za velkou řekou Kjubeme,ve vesnici stejného jména je i benzinka. S vypětím sil dostáváme jeden stroj přes 5° teplou řeku do vsi pro náklaďák. Proud je tak silný, že pomalu unáší i naložený Gaz 66. V rozpadlé vesnici žije jen posledních 30 lidí ze spojařské firmy. Letos jim skončí práce a ves opustí. Tím zanikne obec i benzínka. Půjčují nám jeden z posledních neobydlených domků, který má ještě okna a kamna. Smějí se, že to je hotel pro cizince. Zatápíme, sušíme se a je nám jako v Hiltonu.
Za převoz dáváme chlapům od jediného náklaďáčku ve vsi 500 rublů. Za hodinu nám přivezou potraviny asi tak za stejné peníze a nechtějí ani kopejku. Ráno mi svaří zlomený podsedlák a držák kufrů. Peníze nepřijmou, ale reklamní propisky od Mitasu jim dělají ohromnou radost. Odlehčuji bagáž o 35 kilo, stan, sekeru, kurty, a jiné životu nepotřebné věci nechávám spojařům. Jde do tuhého, teprve zde se dovídáme, že hlavní přes Usť-něru je v létě neprůjezdná. To se z mapy nedá vyčíst. Musíme přes obávaný Ojmjakon. Ráno před odjezdem potkáváme 3 velké po střechu zabahněné džípy. Jsou to Rusové, přijeli Ojmjakonem z Magadanu. „Jaké je cesta?“ Ptáme se. „Cesta????? Eto bezdarožije!!!“. „Projedeme s motocykly?“ neodpovídají, jen povytahují obočí. To mluví za vše, sebevědomí nám to nepřidá ale jinam to prostě nejde. Do Tamtoru, vzdáleného 200 kiláků je slušná gruntovka, jen mosty jsou stržené. Dáváme prvních 10 brodů, a učíme se jak na to. Cestou potkáváme jen stáda divokých koní a toulavé psi. Zase prší. Jedu první a v jedné zatáčce se málem srazím s Krazem jedoucím prostředkem cesty. Zuřivě gestikuluju, že za mnou jsou další motorky. Pochopil, všichni se minuli. Odpoledne dojíždíme do Tamtoru, takzvanému „Pólu chladu“. Tady bylo naměřeno – 71,2°C v roce 1974. Je to nejstudenější místo planety.
Zkoušíme si najmout náklaďák na průjezd nejhorším úsekem. Dva Kamazníci odmítají, později pochopíme proč. Přespíme v neuvěřitelně krásném, novém, dřevěném hotelu a v noci se kocháme polární září.
Ráno je definitivně jasné, že žádná pomoc není v dosahu a musíme do toho sajrajtu sami. Ještě si prohlédneme ledové sochy různých Jakutských bohů včetně ledových trůnů pro Dědu mráze, Santa klauze a Šej-cháma. Protože Zima načinájetsja v Jakutii. Zkoušíme natankovat, ale pumpa je zavřená. Vyrážíme na Kolymskou trasu. Ve vsi Kuranach sala by měla být ještě poslední pumpa. Ale není, vesnice už zmizela ze světa. K další pumpě je to 400 km. Opět nás zachraňují spojaři, z náklaďáku nám dávají 80 litrů a nechtějí ani kopějku. Také se dovídáme od řidiče co nás čeká, zná tu trasu jako svoje boty.“ Na hranice Jakutska bude cesta pěkná, jen nejsou mosty. Ale Magadanci silnici již neudržují a od hranic bude 80 km louží, jedna větší řeka, tu snad projedeme.
Dalších 150 km je lepších, méně louží ale zase silnice je strhaná od vody. A brody, brody a zase brody. Na závěr je velká řeka, tu neprojedete a budete si muset sehnat náklaďák. No a po dalších 100 km podobné cesty dojedete na hlavní na Magadan. Eto vsjo, šťastlivo rebjata“. A jak řekl, tak bylo. Vyrážíme slušnou gruntovkou, jedem kolem kila. První dva brody jsme zvládli. Do třetího najel Poubič první a o velký balvan hodil tlamu a utopil KTM. Voda je až ve válcích. Rozebrat plasty, svíčky ven a vyhnat vodu zpět do řeky. Motor po 2 hodinách motor chytá a my, poučeni touto zkušeností děláme zásadní rozhodnutí: před každým brodem a louží zastavit, projít to pěšky a teprve potom s jištěním jede jeden jezdec po druhém. Na Magadanské straně se silnice zůžila do podoby jedné koleje a na každém kroku jsou díry a rýhy vymleté od vody.
Jedeme jedna, dva, trojku skoro ani nepoužíváme. Jedu první a čtu velmi pečlivě každou díru, prohlubeň a rejhu na cestě. Každá může znamenat propast, že v ní necháte přední kolo, a poletíte na tlamu. Po 3 km dojíždíme k první louži. „ Louže“ na Ojmjakonu znamená plochu min. 6 x 6 metrů a 1 až 2,5 metru na hloubku!! Okolo jsou bažiny, obcházíme louži a boříme se po kolena. Musíme přetahovat jednu motorku po druhé a nešlápnout vedle. Jeden řídí, dva táhnou a dva tlačí. Konečně jsme všichni zase v sedlech. Po 50 metrech další! Některé louže se nám daří projet po krajích, ale hodně opatrně. Uhnout o půl metru do středu a jsi v bahnité vodě po nádrž!! Frekvence louží je 50 až 100 metrů, mezi tím něco brodů. Za den jich děláme asi 40! K večeru jsme v půli cesty potkali jako zázrakem celý most a na naplaveninách pod ním stavíme stany, rozděláváme oheň a vaříme jídlo. Jsme hodně utahaní, ale spokojení, že se to dá zvládat Rozdělujeme si hlídky na celou noc. Musíme udržovat oheň na sušení oblečení a bot a také proti medvědům. Jsou jich tady stáda. K ránu klesá teplota na -5°C! Ráno se oblékáme do suchého, jaká slast. Vydrží nám to ale jen 200 metrů do první louže. Pak zase voda v botách, začínaj mi narůstat plovací blány. Dojíždíme k velké řece v prostředku trasy. Máme ohromnou kliku, že už druhý den neprší a vody opadly. Kličkujeme po naplaveninách v řece a daří se nám ji probrodit. Na druhém břehu potkáváme Jakutského staříka v žigulíku!! Jak se sem dostal, nám fakt není jasné. Prý jede do Jakutska už týden, jídla má dost a nikam nepospíchá. Pomůžeme mu protlačit žigula řekou a jedeme dál. Louží ubývá, jedeme po úbočí hor. Silnice je často skoro celá strhnutá dravou vodou, díry jsou tak 2 metry hluboké. Je nádherný slunečný den, dozrávají brusinky a keře se barví do červena, je tady podzim. A to je 26 srpna! Z jedné zatáčky na mě v protisměru vyběhne medvěd. Oba na fleku brzdíme a koukáme si překvapeně z očí do očí na vzdálenost asi 10-ti metrů.Trvá to celou věčnost, než vrknu plynem a huňáč se otáčí a utíká až se mu práší za tlapama. Za další 2 km potkáváme na cestě dalšího, ten se otáčí hned a utíká silnicí. Ženem ho před sebou tak 300 metrů, než ho napadne odbočit a vyběhnout do stráně. Tam sedí další a v klidu se krmí. Muselo jich tam být opravdu hafo!! Jedeme dál a brody už ani nepočítáme. Potkáváme taky hodně pomníčků těch, co nedojeli. Odpoledne přijíždíme k avizované velké řece. Voda hodně opadla, brodíme se na druhou stranu. Proud je silný, ale půjde to překonat. Společnými silami tlačíme jednu motorku po druhé přes proud 4°“teplé“ řeky. Kufry a bagáž nosíme na ramenou. Za 1,5 hodiny jsme všichni na druhé straně. Na obzoru je vidět vesnice, sláva vracíme se do civilizace. Už si myslíme, že máme vyhráno.
Ale za lesíkem vjíždíme do snad nejhorších louží za celou cestu. Je jich jak naseto. K večeru jsme se prodrali v vesnici na obzoru, ale je již opuštěná. Tady by jsme si pomoc nenašli!! Z padajícím soumrakem stavíme stany na výsypce zlatého dolu v obci Bolševnik.
Do Magadanu máme ještě 950 kilometrů. Od rána jsme v sedle a polykáme tuny prachu na hlavní silnici. Práší se neskutečně a předjíždět kamióny Kamaz a spol. je fakt zážitek! Kouknout se do dálky, jestli něco nejede proti a pak vjet do prašného mraku. Dlouho se jede poslepu, korbu náklaďáku uvidíš asi na dva metry. Pak honem dopředu a jen se doufá, že tam nebude nějaká jáma nebo auto. Tak to jde celý den. A že tam těch náklaďáků bylo!! Poslední noc v divočině jsme jen 150 km před Magadanem. Ráno honem do sedel a mažem k městu. Jedem rovnou do přístavu, chceme na loď do Vladivistoku a pak do Moskvy. Ale lodi odpluli a tak máme 6 dní čas. Ujímá se nás Aljoša a bydlíme u něj doma. Večer na seznámení popijem.
Ale nikoliv vodku, ale čistý 98 % líh!! To ráno si dovedete představit!! Zpátky po silnici nemůžeme, na Ojmjakonu už napadl sníh! Na loď se nedostaneme, protože je nový zákaz na obchodních lodích vozit pasažéry.
Musíme jedině letět i s motocykly. Díky pomoci Aljoši a jeho přátel sjednáváme s ředitelem aerolinií slevu přes 50%. I tak to jsou naše poslední peníze. Z Magadanu odlétáme 6.září v 16.20 místního času a do Moskvy přilétáme v 16.30 po osmi hodinách letu a 6000 kilometrech.Pod Moskvou, cestou domů jsi ještě neodpustíme prohlídku muzea tanku v Kubince. Kromě ruských, amerických, francouzských, anglických a japonských tanků si užíváme německou exposici včetně Tigrů I a II. Perlou sbírky je největší tank 2. války, německý Maus. Ze 3 prototypů se dochoval pouze tento jeden drobeček, vážící neuvěřitelných 128 tun. Vyrážíme na posledních 2000 kilometru k domovu. Výpravu končíme symbolicky tiskovkou na Ruském kulturním centru dopoledne 9.9. 2005. Celkem jsme najeli něco přes 9000 kilometrů, jako asi jediní jsme projeli na motocyklech Ojmjakon bez doprovodu a máme zážitek na celý život. Ale Rusko a Sibiř je jako droga, kdo jednou ochutnal, nemůže bez ní být. Tak snad někdy příště.
