Írán 2017 po letech

 

Již jednou jsme na návštěvě v Íránu byli, v roce 2010.  Vraceli jsme se z Arménie a 3 dny jsme projížděli severozápad země. Bylo to jen takové nakouknutí, ale přesto ně tato země okouzlila přírodou a hlavně lidmi. Přátelskými, nemírně vstřícnými, pohostinnými a usměvavými. Tak jsem si řekl, že se tam ještě jednou musím podívat.

A vloni ten čas nastal. Cestuji na motocyklu, protože se tak dostanu daleko blíž k lidem dané země. A v Íránu jezdí na motocyklech skoro všichni. Původně jsme měli jet čtyři, ale nakonec jsem zbyl sám a tak jsem tedy vyrazil. Cesta přes Evropu a Turecko byla jen přesun s hltáním kilometrů a zvykání si na to, že jedu pouze já sám. Konečné jsem na Íránské hranici, a díky ruštině jsem byl za necelou hodinku bez problému v prvním městě u hranic. Jen jsem zíral, jak se vše hrozně změnilo, zvětšilo a vylepšilo. A tak tankuji první levný benzín a směřuji do Urumie, kde mám kontakt na přítele Hosaina.  U něj a jeho rodiny trávím první dva dny v zemi a zařizujeme SIM kartu s připojením na internet. Měním peníze a rázem je ze mne milionář, mám v ruce 16 milionů Riálů a vůbec nevím, jakou to má hodnotu. Druhý den mi Hoseinův otec ukazuje město a na krásném bazaru se začínám v cenách pomalu orientovat, ale jde to z tuha. Jdeme i do nejstaršího kostela ve městě z 14 století. V muslimské zemi mě to velmi překvapilo a dokládá to toleranci, která zde panuje. Zážitek je samozřejmě i bazar, zvlášť pro nás, Středoevropany. Další den se jedu podívat na téměř vyschlé jezero Daryachech. většinu plochy jezera v tuto roční dobu tvoří vyschlá solná pláň jako v Boneville. Jen tady jezdit rychlostní závody. Nedá mi to, a líznu si, fakt je to sůl! Další cíl jsou hory na Íránsko – Iráckém pomezí. Z nížin stoupám do krásné horské krajiny. Dojíždím v kopcích 3 Rumuny na endurech, které jsem potkal v Urumii a jedeme společně. V některých průsmycích na hranicích projíždíme vojenské kontrolní posty. Zastavit, ukázat pas a můžem pokračovat dál. Vojáci jsou korektní a přátelští. Jedeme opravdu po hraničních horách a pak sjíždíme do jednoho údolí se podívat na typické horské vesnice. Rovná půda se musí využívat na pole a obydlí se staví ve svazích. A pořádně příkrých, takže jedna rodina chodí po stropě sousedů pod nimi. A tak to jde jede domu nad další řadou. Kupujeme si na návsi meloun a za chvíli máme celé tváře. Před focením s místními obyvateli se musíme trochu umýt, abychom nebili jako čuňata. Klikatou cestou zařezanou ve skalách se vracíme na hřebeny hor. Po projetí jednoho sedla se nám otevře úchvatný pohled na planinu Iránu. Stojíme na hraně obrovské propasti, za námi je pohostinný Írán a pod námi je ta země zmítaná válkou. Alespoň tak ji popisují naše média. A já se koukám na políčka, kde se hospodaří, na poklidné vesnice, prostě klidnou úrodnou krajinu která se táhne až k horizontu. Kousek pod námi je malá restaurace, tak jsem na pozdní oběd. Sedíme klasicky na kobercích na bobku či v tureckém sedu, to podle ohebnosti kloubů a koukáme do kraje na okraji propasti. Na malém skalním ostrohu je zahrádka se zeleninou a ohrádka se zvěřinou – ovce, kozy, kuřata. Takže si můžeme být jistí, že strava bude opravdu čerstvá. A byla taky vynikající. Po obědě jedeme dál nádhernými scenériemi horských masivů, za každým přejetým hřebenem se objevují nové krásné výhledy. Každou chvíli stojíme a fotíme. Večer dojíždíme do města Marivan, kde bivakujeme ve velkém camping parku u jezera. Je to Kurdská oblast a probíhá právě místní slavnost. Kurdové nám umožňují projet s motocykly dovnitř parku a zaparkovat stroje na chodníčky a postavit stany vedle nich. Pozdě do noci nasáváme sváteční atmosféru. Ráno si připravuji něco k jídlu a než se naději, už mi někdo přinesl ovoce, čaj a něco sladkého. Ta pohostinnost je ohromující. Jedu na jiho východ, chci se podívat na Babylónskou věž. Cestou míjím šipku na jeskyni. To se nedá minout a tak odbočuji z hlavní k jeskyni. Na velkém parkovišti necháváme stroje a jdem hledat vchod. Za vcelku nenápadným ústím jeskyně se rozkládá poměrně rozsáhlí jeskynní komplex s krásnou krápníkovou výzdobou a velikými sály. Dobrá zastávka. V Kermansahu se odděluji od Rumunské výpravy a dál již jedu sám. Sjíždím z hor do nížin u Ahvazu a zaskakuje mě vedro, 35°C. jedu v zapnuté bundě, to se to dá lépe snést. Kdykoliv se zastavím u silnice, hned mě lidé nabízejí studenou vodu. Ať už u malých obchůdků, nebo jen okolo projíždějící řidiči. U nás vozíme termosky s horkým čajem, tady termosky se studenou vodou. Chci vidět Babylónskou věž, ale nemám souřadnice do Navitelu a tak se musím ptát. Na anglický název lidé moc nereagují, až teprve co mi jeden pán prozradil místní název „Čonga zangbíl“ ( foneticky) mi všichni ochotně ukazují směr. Samotná stavba je dnes v poušti, dojíždím tam kolem poledne. Vedle kasy teče voda ke stromům, a tak ji využívám a oplachuji se. Díky vedru mám tu úžasnou stavbu jen pro sebe. V tomhle vedru by sem jel jen magor nebo někdo, kdo o zdejším počasí nic neví. Jsem asi obojí. A tak před odjezdem ještě jednou projdu vodou a jedu se podívat na vodní dílo v Šustaru. Není to daleko, a tak jsem tam brzy.  Doptávám se místních až se ocitnu v centru na malém náměstíčku. Jeden restauratér mě donutí zaparkovat BMW v podloubí před jeho restaurací. Jsou tady kamery, bude pod dohledem. Užasle si prohlížím soustavu vodních kanálů a spousty vodních mlýnů na všechny možné plodiny. Opět jsem zde jediný turista. Když se vracím k motocyklu, restauratér mě zve do svojí restaurace. Jsme zde dva hosti, tak si ke mně přisedá a povídáme si. Pak mi ukazuje tunely, které jsou pod celým městem, včetně školy, nemocnice a dalšího vybavení. Jeden vstup je i z jeho restaurace. Mohlo se tam skrýt před nájezdníky celé obyvatelstvo. Na rozloučenou dostávám ještě typ na prohlídku staré pevnosti a nádherného mostu přes řeku Karoun. Jedu na Ahvaz a je pěkné vedro na teploměru je 46,5°C. Večer jsem předměstem, ale tam se mi nechce, a tak zůstávám na noc jedné restauraci, kam mě pozval ochotný personál. Za jídlo mi nedovolí platit, později přichází i majitel a vezme mě na prohlídku města a na zmrzlinu. Mollasani je totiž město zmrzliny a pomalu každý třetí obchod je zmrzlinárna. Jsem už v arabské části Íránu, společenská pravidla jsou trochu přísnější než u Kurdů. Ale i tak se v místnosti mohu bavit s dívkami, a dokonce si děláme i společné fotky. Kolem půlnoci se restaurace vylidňuje, a mohu si ustlat v jednom ležení u klimatizace. Ráno ještě omeleta na cestu a loučím se s těmito nesmírně přátelskými lidmi. Chtěl jsem jet až dolu, na jih do Bandar e Abbas, ale to vedro mě nejde pod fousy a tak operativně měním trasu a jedu zase do hor na Shirzu. Cestou míjím vysokou skalní stěnu, ze které padá velký vodopád. V deštivějším období musí být impozantní. Do města přijíždím až pozdě večer a na Camping park se musím několikrát ptát, až mě jeden pán zavedl do parku. Domluvil s ostrahou že mám místo přímo proti policejní stanici. Bezpečnější to už opravdu být nemůže. Jen co postavím spaní, zve mě vedlejší rodina k sobě na koberec a nakrmí mě. V družném hovoru zůstáváme dlouho do noci. Ráno se jedu podívat na bazar. Překvapuje mě, že je zavřený. No jo, pátek, to je muslimská neděle. Tak honem měním plán a jedu de podívat do Persepolis. Při výjezdu z Shirazu potkávám sraz velkých motocyklů, asi 40 kusů, které jsou v Íránu zakázané. Toto je však Íránský autoklub na společné vyjížďce. Překvapivé setkání s velkými motorkáři. Celé odpoledne si prohlížím fantastickou Persepolis. Fascinuje mě výzdoba a monumentálnost tohoto starověkého sídla. Večer se vracím do Shírazu a kochám se nočním městem. Ráno mířím na pouštní město Yazd. Jedou pouští a kdesi uprostřed nicoty musím tankovat. Po doplnění nádrže se mě jeden pán z vedlejšího auta ptá, jestli chci vidět starý strom zde v Abarkuhu. Angličtina není perfektní, ale mám čas, přijímám pozvání a jedu za ním. Vede mě městečkem někam a tam to opravdu roste – nejstarší strom na zemi! Cypřiš je podle vědeckého zkoumání starý jako Egyptské pyramidy. 4000 let! Fantazie. Ještě mě potom vede k nejstarším domům, kde má jeden atypicky velkou větrací věž. Je zrenovovaný, a s průvodcem si ho prohlížím. Vzhledem k tomu, že jsem jediný turista, chodíme i po střechách a přecházíme i na sousední obydlí. Tento dům je tak starý, že je i na bankovce v hodnotě 20000 Rijálů. Mám jednu do dneška schovanou jako suvenýr. Dál pokračuji do centra zoroasteriánského náboženství v Yazdu. Šplhám na pohřebiště na vrcholcích hor u města a mám nádherný výhled na Yazd a okolí. V dávných dobách sem byli přinášeni zemřelí a po obřadu byli ponecháni přírodním silám a dravcům. Jedu potom do centra a zkoumám hlavní svatyni Zoroasteriánů, je tady i výstava fotografii z jejich komunity. Do mého hotelu Camping park na okraji města se vracím nočním městem. Navigace Navitel mě vede centrem a je to skvělí zážitek. Další korálek na cestě je Esfahán, asi jedno z nejkrásnějších měst Íránu. Hledám camping park, vede mě k němu jeden místní motocyklista, sotva mu na BMW stačím. Park je ale již uzavřen, je po hlavní sezóně, a na divoko se zde spát nadá. Můj průvodce mi najde skvělý levný hostel v centru a ještě mě k němu dovede přes skoro celé město. Zůstávám dva dny a prohlížím si krásy města v poušti. V ulicích jdou stromořadí jako v Paříži, zavlažované potůčky vody. Nádherné je hlavní náměstí, užívám si jak ve dne, tak i v noci. A mosty přes řeku. Škody, že v tomto období je vyschlá. Zase si můžu nafotit noční mosty z perspektivy koryta řeky. Toulám se i po vedlejších tržištích a starobylých uličkách, kde turisty nepotkávám. Jinak jich tady je asi nejvíc, hned po Teheránu. V horkém dni využívám vodu, která teče na ulicích z nerezových boxů s 3 až 6 kohoutky. Je chlazená a chutná. Uvnitř je i filtr a za celý pobyt jsem neměl žádný střevní problém, jen západní turisti po mě divně koukali, když jsem z toho pil. Musím ale dál. Jedu na sever a další zastávkou je starobylá vesnice Abyaneh v horách. Opět děkuji, že je pohlavní sezóně, na velikém parkovišti jsem skoro sám. Prolézám stará obydlí a potkávám i stálé obyvatel. Na turistickém info stánku jsou dvě děvčata a moc se jim líbí moje BMW, osedlávají ho a děláme si nezbytné obrázky. Odpoledne dojíždím do Kashanu, kde si užasle prohlížím starou perskou zahradu se systémem vodních kanálů. Noc trávím v camping parku nad městem se strážci parku. Spím u jejich domečku a vedle na dětském hřišti jsou ještě v 23 hod maminky s ratolestmi. Jiná země…. . Jedu dál na sever, odjíždím Teherán ze západu. Do hlavního nechci, jeto moc velké město, snad jindy. Zato v horách nad Teheránem je starobylá pevnost Almut. Musím překonat několik vysokých horských hřebenů, už jenom samotná cesta stojí za to. Ty nádherné výhledy se neokoukají. Sama pevnost stojí nad údolím na obrovském skalisku. Ten hodinový výstup stál za to dřinu. Každý kámen museli staří stavitelé vynosit na zádech! Opět mám pevnost skoro sám pro sebe. Dál jsem chtěl jet k pobřeží Kaspiku, ale deštivé počasí mě od toho odradilo. Naštěstí deště zůstali za hradbou hor a já mažu dálnicí na Tabríz. Na okraji města se mě ujímá mladá rodina. Mají byt v centru, okupuji sprchu a ukazují mi noční město. Po skvělé večeři jdeme ještě jednou do centra, kde se koná největší Šiítský svátek Ashura. Díky mým hostitelům jsem přímo mezi věřícími a můžu fotit a točit jak se mi zachce. Šiité jsou opravdu tolerantní a tak si slavnosti opravdu užívám na vlastní kůži. Domů se vracíme až nad ránem. Dopoledne mi ukazují město zase v jiném světle. Za těch 7 let se obrovsky rozrostlo, opravují se památky. Pomáhají mi koupit drobnost pro manželku a zbývá mi jen poslední kus cesty touto úžasnou zemí na hranice. Díky Ashuře jsou hranice téměř prázdné a za chvilku jsem v Turecku. A pak už jen dlouhá cesta domů, kterou si zpestřuji zastávkou v Istambulu.

Írán je veliká a krásná země, kam se jistě ještě jednou musím vrátit.