Konec ledna je v motorkářském životě smutný čas. Zima, sníh, vlhko, hnus. Alespoň pro většinu bikerské populace. Ovšem, existuje určitá skupina zvaná Elefanti, která si v těchto podmínkách přímo libuje. Čím víc sněhu a mrazu, tím více se jim rozšiřuje úsměv. Protože jezdit na suchém asfaltu je přece hrozná nuda.
S posledním lednovým týdnem se stávají zprávy o počasí naším večerníčkem. Předpovědi vypadají dobře, bude pěknej humus se sněhem. Mraz tak normál. Co maj na hydrometeorogickém ústavu ten novej komp, tak se moc nepletou. Před odjezdem sněží jako o život a dělají se hustý závěje. To bude masakr !
A taky že jo! Odjíždíme ode mě z dílny dva poštovní skůtry Piaggio 125, já se Špageťákem. Půjčil jsem mu záložní stroj, je to psina, jede poprvé na skůtru a poprvé na Elefanty. Silnice zasněžený a namrzlý, cesta do Hovorčovic je silně adrenalinová. V jedný mohutný návěji to Špageťák už nohama neumakal a ztrácí svislou polohu. První tlama letošního Elefantu. Plechovkáři jsou z nás tak vykulený, že se ani nerozčilují a spořádaně ve frontě čekají, až se zase z polohy ležícího střelce postaví do svislice. Pak už se jen pořádně odrážet nohama, aby se získala trochu rychlost a hurá k další závěji. V Hovorčovicích se připojuje Petr na Praseti. Co jsem mu tam sehnal pneu se špuntama, jede jako utrženej ze řetězu a máme co dělat, abychom mu stačili. S lehkým zpožděním dorážíme na pumpu OMV v Chuchli, místo našeho tradičního seřadiště. David, čili Mac Gyver na dalším pošťáku, Milan na Jawě 350 jsou klasici, přidává se Martin z ČMN na Blatě a Tonda na Jawě 350, oba jedou poprvé. Tak to je celá naše skupina, co jede z Prahy.
Cesta po dálnici do Příbrami je pěkná nuda. Ve Strakonicích dáváme první tankování. Tady už začíná být cesta zajímavější, sice ještě je to suchý asfalt a teplota je kolem – 5°C, ale jsou už alespoň pěkné zatáčky. Vimperk, naše občerstvovací stanice. Tady dáváme tradičně vynikající oběd a připojuje se Jarda na kejvajdě s pávem. Ještě se k nám přidávají dva týpkové na Jawkách a je z nás už docela slušná kolona. Jen co vyjedeme, začíná sněžit. Konečně to začíná být zajímavé. Asfalt pomalu mizí pod sněhem a jízda dostává jiskru. Stále to je ještě dobré. Po odbočení před Freyungem se dostáváme do chráněné krajinné oblasti Bayerischen Wald a tím pádem se přestávají solit silnice. Cesta je již jen bílá. Největší maso nás ale čeká až po odbočení na okresky pár kiláků před Sollou. Prudké stoupání jsou pořádně zasypané vrstvou sněhu. V jednom z nich potkáváme dvě Báwa 1200 GS, jak s varovkama pomalu jedou dolu. Za zatáčkou vidím co namalovali na silnici nohama a kolama, jak se zoufale snažili dostat nahoru. Čínský znaky jsou proti tomu naprostá přímka!! Mě začíná skůtr jemně ztrácet rychlost. Tak malinko přidávám plyn, jen tak o zoubek. Než bys řekl švec, provádím Poncův 180 – ti stupňový obrat a jen metrová závěj mě zachránila od ztráty důstojnosti. Takže honem zase plyn, dělám druhou, tentokrát již řízenou otočku, a opět stojím směrem do kopce. Ovšem než jsem se rozjel, dalo to strašnou práci neupadnout a získat dostatečnou dopřednou rychlost. Odrážím se zuřivě nohanma a jen lituju, že nejsem stonožka! Konečně jsme za vrcholem kopce a padáme dolu. Poslední stoupání před Sollou je prověrka naší vůle. Už jsem myslel, že to budu muset vytlačit, ale díky cviku jsem se udržel ve vertikální poloze. Zadní kolo hrabalo, já nohama taky, spocenej až někde, ale dojíždíme na parkoviště. Najít místo pro Tranzita, vyložit tříkolku s paletou na kolečkách a naložit první várku se stanama a dřívím. To jsou momentálně nejdůležitější věci na přežití. Sníh padá stále více. Jedem k bráně 3. kilometrovou cestou, lemovanou zaparkovanýma strojema účastníků srazu. Konečně jsme v aréně, nejspodnějším místě srazu.
Tady bydlíme již tradičně 12 let. Ještě, že Mac Gyver připsal na seznam hrablo na sníh. Místo pro stany si musíme proházet v skoro půlmetrových závějích. Místo kolíků se musí používat dvoustovky hřebíky. Ty by se do zmrzlé země nedaly zatlouct. Dostavujeme stany již za tmy. Honem rozdělat životodárný oheň, jednu ze základních věcí na Elefantu. Opékáme první buřty a naloženou flákotu a začínají se vyprávět příběhy z cesty. Únava z cesty se projevuje a kolem půlnoci se vytrácíme do spacáku. Husté sněžení má za následek promoknutí na zádech až na poslední mikinu. V noci musíme dvakrát odhazovat sníh od stanu, aby se na nás nezřítil.
Nebýt té vlhkosti, bylo by v noci fajn, jen -7° C. Na zdejší poměry celkem vedro. První ranní úkon po vypuštění přebytečných tekutin, je vzkřísit oheň. Jdu do toho, protože se fakt potřebuju usušit. Dřevotříska vesele plápolá, to mě dělá dobře u srdce. Jednak se u ní všichni dopoledne usušíme a já ještě likviduju odpad v chráněné oblasti Bayerische Waldu, v Něměcku, pod dohledem ekologů!! To se dá pouze na Slonech. Jak se sušíme, zlepšuje se nálada mužstva. Další program je přivést zbytek dřeva a zásob. Při druhé jízdě tříkolky pořadatelé zavřou příjezdovou silnici a musí se to objíždět druhou stranou. Jenže ouha, vyjelo se na normální silnici a tam stál polda. Jak uzřel Petra s Jirkou, už po nich skočil. První kontrola byla, jestli ten vehikl má nějakou značku. To bylo v pohodě. SPZka z mého Péráka to jistila. Ale Jirka neměl přilbu. Polda už měl taky slušné šediny a tak si s Petrem notovali, ale předpis je předpis a bez helmy, to se v Říši nesmí. Petra osvítil duch svatý a odepnul helmu slonovi, co ho vozí na Praseti. Ještě že má plyšového slona důstojných rozměrů, asi tak metrového a k tomu příslušnou velikost hlavy. Poezie byla v tom, že tu přilbu vyrobil na dílně z plechové mísy na těsto, nastříkané na bílo a doplněnou řemínkem. Polda byl spokojen, hlava jezdce byla pokryta a úřadu se dalo zadost!
Okolo poledne vykouklo sluníčko a udělal se krásný, lehce mrazivý den. Jdeme na procházku po okolí. To je jeden z bodů našeho programu. Pořadatelé žádný program neorganizují, tady se každý baví podle svého. Než obejdete celý rozlehlý areál, je večer. A že se je na co koukat. Ve sněhu stojí všechno co mé dvě až tři kola. Od orezlých endur až po silnice typu R1, GSXR a dukatek na skoro slajdech. Hodně populární je přestavba endur na třílokly. Místo zadního kola se vloží do kejvačky mezikus s pořádnou hřídeli a na konce se naoperujou kola. A tříkolka je coby dup. Čtyřkolky mají po špatných zkušenostech vjezd na sraz zakázaný. Dvě tříkolky byli opravdové originály. Jedna je francouzská. Je to centrální nosník, v něm hřídel poháněný KLX motorem z Kawy a na třech stranách to má poháněné kola. SPZku to má jen díky tomu, že Francouzi nemají technické na motocykly. Další unikát vyhrál přestavbu srazu. To se nedá popisovat, koukněte na fotky
Elefanti jsou taky o lidech a potkávání se ze známými z minulých let. Letos převažovali Italové a Francouzi, trochu zmizeli Skandinávci. Polština byla slyšet méně, zato letos bylo vidět pořádné ležení Maďarů. Nejvzdálenějšího účetníka vyhrál tradičně borec z Ruska, z Jekatěrinburgu to měl 5500 km! Ten se fakt trochu projel. To jsou oficiálně vyhlašované data: nejstaršímu účastníkovi bylo 61 let a dámě 51. To už bude brzo kategorie pro nás, Petr se bude brzo dostávat na špici této skupiny. Nejmladšímu bylo 17 let. Jezdců přijelo 3730 a k tomu se počítá i 1870 návštěvníků, takzvaných turistů.
Potkali jsme se s Francouzem, co si nás loni fotil kvůli našim slonům našitým na kulichách. Další trvalka je jeden úžasně tlustý Germán, musí mít minimálně 150 kilo. Na každém elefantu ho kamarádi naoperují ke kamnům do velkého stanu, odkud se skoro nehne. Topí a vaří pro všechny okolo. Taky velmi záslužná funkce. Letos se ho povedlo chlapcům nafotit i mimo stan, byl to velice vzácný okamžik. Chybí tu Ital, co se celej sraz koupal v ohromný kádi, kde mu důmyslné zařízení ohřívalo vodu. No a když ten velký prostor obejdete, pokecáte a pokoukáte, je najednou tma a mažem k ohni zase něco opéci. Mac Gyver měl skvěle naložené masíčko a to by bylo škoda přivést ho domů. Se slivovicí to je úžasná kombinace. Apropós, zlí jazykové tvrdí, že Elefant je o chlastání. Tak to je velký omyl, je to o konzumaci. Pije se, to samozřejmě ano, ale nesmí se to moc přehánět. Ono zůstat spát nalemtanej v závěji při – 20° C není zrovna bezpečný. A může se stát, že tě kamarádi nenajdou a neuloží do spacáku. Zatím jsme to vždy zvládli. Jsme přeci kluci šikovný.
Ráno v neděli se musí vstávát dřív, zabalit všechny věci a dostat je s motocyklama nahoru, k Transitu. Dřeme jako soumaři, v 10 cm sněhové kaši je to fakt makačka. Nahoře u brány je pod sněhem ledovka, to aby to bylo opravdu výživný. Zpocený jako myši jsme u našich kupek sněhu, kde by měli stát naše stroje.
Odhazujeme spoustu sněhu a fakt jsme se trefili a máme naše motocykly. Skůtry startují celkem bez problémů, ovšem Blata není na takovej mráz dělaná a nechce naskočit. Tak se Martin seznamuje se zdejším servisem. Nepomáhá ani étér, až pořádné prohřátí horkovzdušnou pistolí slaví úspěch a motor poslušně naskočí. Karburátor je zřejmě kvůli emisím seřízen na chudou směs, do takového mrazu by potřeboval trochu obohatit. Pak už jede malá Blata bez komplikací až domů. Transit za pomoci nasazených řetězů vítězně opustil parkoviště a na našem seřadišti u hasičárny se houfujeme na cestu k domovu. Ještě po pár kilometrech naložíme chcíplou Jawku Tondy na vozík a jedeme nádherně slunečnou zimní krajinou k domovu.
Ve Vimperku dáváme tradiční vítězný oběd. Skoro suchými silnicemi uháníme k domovu a k horkým vanám. Trochu cestu před Strakonicemi zkomplikuje Petrovo Prase. Prosolené elektrické vedení odmítá pouštět proudy na správná místa a po půl hoďce moření kapitulujeme a nakládáme skútry na vozík. Snad se ještě nestalo, aby vozík jel domu s prázdnou. Když se nic nestalo nám, tak jsme vezli motocykl někomu z Čechů. Je to pohoda mít sebou doprovodné vozidlo, když člověk nemusí řešit nic s transportem umřelého stroje. Už za tmy dojíždíme do Prahy, kde se rozprcháváme na všechny světový strany. Po dojezdu domů zbývá ještě vyložit všechny věci z Transita a rozvěsit je na půdě, aby doschli a hlavně vyčichli. Jsme nasyceni kouřem z ohňů jako profesionální pracovníci udíren. Závěr akce je odsolení motocyklů na wapce, jinak by z nich po oblevě zbyla jen hromada slanýho šrotu. Opravu na závěr si ještě zaškrtávám v kalendáři datum příštího Elefantu. Protože, buď jedete jen jednou, nebo se musíte stále vracet. A to je i můj případ.
Takže, v lednu již po 13-té. Už se na tu srandu nemohu dočkat. Tak se na to pojeďte podívat s náma
