Mistrovství Evropy dragsterů se jede na skvělých tratích v Santa Pod, Mantorparku, Alastaru a Hockenheimu. Sezónu 2006 jsme absolvovali s Otou Knéblem, a takhle jsem to vše viděl a zažil já, Michal Ponca. Pojďte se spolu se mnou podívat do království brutálních výkonů, mraků spálené gumy a pilotů, kteří to všechno řídí.
Jeden rok se daří, další se všechno sype. V sezóně 05 jsem udělal titul Mistra republiky bez nějakého výrazného úsilí. Motory držely, reakce na startu jsem měl špičkové a nechyběla ani trocha závodnického štěstí, bez kterého to prostě nejde. No a vloni jsem motory připravil stejně pečlivě, reakce se mi nezměnili, ale to prožluklé štěstí se někam vytratilo. A výsledek – dva totálně zničené motory, dvě převodovky a jedna ohnivá vložka na brzdě, kde shořelo vstřikování a elektroinstalace. Jsem docela hustej, co?
Na první závod do Santa Pod jsem se nedostal, protože mám hrozně zvědavý ojnice. Na českém mistráku v Hoškovicích jsem na jedné výborně rozjeté jízdě musel na 200 metrech korigovat směr jízdy, jinak bych asi sebral měřící fotobuňky. Na chvilinku jsem se věnoval směru jízdy a přehlédl jsem rozsvícenou řadicí lampu, a že je něco špatně jsem až uslyšel, když byl motor v omezovači. Tady už jedu na 100% NOSu a válce se stále plní rajčákem, no a jak jsem zmáčkl tlačítko řazení, vypnutí zapalování se ještě o nějakou milisekundu prodlouží. To pak jsou válce naplněné rajčákem k prasknutí. První jiskra, kterou zápalko vyplodilo způsobila úžasnou explozi. Píst zatlačil na ojnice děsivou silou a ojnice řekly – NE!!! Probudily se v nich umělecké sklony a katastrofa se rozjela. Jedna se přetrhla hned a cestou na svobodu si vzala kus bloku motoru, karburátor, kolečka v převodovce a moje sebevědomí. Druhá se zkroutila do ladné spirály, třetí udělala gotický oblouk, jen ta čtvrtá se tvářila normálně. I s takhle zdevastovaným motorem jsem díky nejlepším časům na prvních 200 metrech profrčel cílem jen o 0,9 s. pomaleji než mám platný národní rekord! Ale tím jsem nějakou dobu udělal z dragstra koloběžku.
Nenechal jsem se rozházet, vždyť mám před dokončením nový stroj. Ovšem, při ladění na brzdě dvakrát vyhořela řídící jednotka a podruhé vzplanul i celý stroj. Musel jsem vrazit ruku do plamenů a zavřít láhev s plynem, jinak bych měl z draka jen škvarek. A to se stalo jen 24 hodin před odjezdem na mistrák do Maďarska. Po návratu jsme museli udělat ze dvou strojů jeden. Z nového jsme vyoperovali jediný použitelný motor, dali ho starého rámu, kde fungovala elektronika a mohli jsme vyrazit do Švédska. Cesta je dlouhá, ale my si ji neplánovaně dost zpestřovali. Vyjíždíme s Knéblovými večer směr Mantorp park. Až před Louny jsem v klidu, přemýšlím jaké to bude, když něco říká, : „kde máš kolečka?“ Mrknu do nákladového prostoru a fakt, jejich místo je prázdné. Druhý team posíláme napřed a z Transita se stává Porsche. Letíme zpátky na dílnu, nakládáme důležitou součást dragstra. Podlahu pod plynovým pedálem mám prošlápnutou hluboko dolů a před Chomutovem se výrazně mění zvuk Tranzita. Teď už to je fakt dokonalé Porsche. No jasně, že nám upadl výfuk! Nebyl daleko, házíme ho k závoďáku a ženem na hranice. Když by byla krize, tak ho někde přivaříme. Setkáváme se s druhým teamem a pomalu ( aby nebublal výfuk a po něm i celníci ) projíždíme do něměc. V Chemnitz je na nás přichystána past v podobě objížďky na kraji města. Příjezdová silnice je překopána a je z ní jednosměrka, samozřejmě, že průjezdná je z protisměru. Ale jinudy to nemám naučené, trajekt musíme stihnout, tak není čas na bloudění. Je půl druhé v noci, nikdo nikde a před náma jeden místní také míří suverénně do protisměru. To je můj kůň, říkám si a s radostí ho následuji. Po 20 metrech v protisměru odbočujeme a hřeje mě pocit, že jsme s tím vyběhli po Česku. Ale ouvej, Němci mají Kryštofa a i v tuhle nekřesťanskou hodinu hlídkujou a všechny tři nás zastavují. Nevím, jak dopadl ten místní, já dělám – „já nic, to GPS navigace a místní nás vedl, spěcháme na závody“, dělám psí oči a dopadá to neuvěřitelně. Jen 20 Euro pokuta! Když jsme si potom uvědomili, co všechno jsme porušili, byli ti Saský poliši moc hodný. Jedu dál nočním Německem a doufám, že jsem si už svoji porci průserů vybral. Omyl. Ráno dojíždíme do Sasnitz, a u poslední pumpy doplňujeme nádrže. Stojan s nápisem diesel má dvě hadice, jedna je velká pro kamiony a tak zastavuji u té stejně barevné, ale normálního průměru. Po celonoční jízdě taky zrovna inteligencí nesrším a tankuju. Cena je poměrně vysoká, ale říkám si, je to poslední puma v Říši, a tak díky své lakotě doplňuju jen 15 litrů. Do přístavu je to odtud jen kousek, a je mi trochu divné, že na semafóru má motor zvláštní chod na volnoběh. Dojíždíme na seřadiště před přístavem, máme asi ½ hodiny čas. Kecáme, snídáme a tak podobně. Mě však ta cena nafty nejde z hlavy, jdu se podívat, kolik platil Ota. Je to výrazně míň, než byla litrová cena u mě. Začínám větřit malér, kontroluji účet a už vidím průser. Natankoval jsem „ gemischgt“ , čili směs benzínu s olejem do dvoutaktů!!! Tohle je asi poslední pumpa, kde to ještě vedou, zřejmě tam mají velkou zásobu Trabiků a Warťasů. Ale aby označili pistoli na stojanu, to je ,hady německý, ani nenapadne!! Co s tím? Lakota mě zachránila. V nádrži mám místo asi pro 15 litrů, vyndávám sud s naší naftou, stavím obligátní pyramidu ze židlí, na jejímž vrcholu trůní sud. Rychlý nácuc a už se přetankovává. Ignoruju pohoršené pohledy spořádaných Sasíků, není čas na hrdinství. Delší dobu točí startér, než se motor rozhodne naskočit. Zvuk má jako Škodilka Hundrtka těsně před smrtí, ale přískokama se nasouváme na trajekt. Většinu plavby prospím, ale i na krátkou chvíli před Treleborgem si vychutnávám slunečnou pohodu na moři. Provoz na této trase je asi jako na magistrále u Muzea, loď za lodí. S chrchlou vyjíždíme do Švédska a až někde za Malmé dostává Tranďák normální zvuk. Pak ale chytnul saze, že nám Ota skoro nestačil. Gemischt asi pročistil vstřiky a z auta mi udělal raketu. Bez dalších veselých příhod dorážíme na bránu okruhu v Mantorp Parku, kde už máme připravené všechny papíry. Akredituju se i jako novinář, netuše jak se to bude hodit!
Vjíždíme do „ motocyklové zatáčky“na okruhu, nacházíme si volné místo mezi Competition bajky a stavíme ležení a vybalujeme stroj a slivovici. Tj., universální komunikační prostředek.
Ráno probíhají přejímky a technická kontrola. Ta se mi zvlášť líbila, přišli technici, koukli do stanu a když jsem chtěl sundávat kapotáž, tak jen mávli rukou – je to stejné jako předloni? „Jasně“, dodávám, tak to je v pořádku. A bylo razítko na příslušném dokumentu. Po desáté jdeme na první kvalifikační jízdu. Jsem klidný a vyrovnaný, stroj je v pohodě a při kontrolním nahození si jen předl. Při řazení na start jsou trochu změny na poslední chvíli a tak jdu na start sám, i když se jinak i kvalifikace jedou ve dvojicích. Tomáš mi pomáhá při startovacím procesu a na pokyn startmaršála dávám kvalt a už se hobluje guma o švédský asfalt. Když je oblak bílého mraku za mnou dostatečně velký, Tom na mě mávne a já vyjíždím z ohřevu. Přeřadit na jedničku, a už na další pokyn startmaršála si najíždím na startovací fotobuňky. Plný plyn, zelená a vyrážím v kolečkách vpřed. Vše jde pěkně podle plánu, ale bohužel jen dva metry po startu. Pak slyším slabounké lupnutí a cítím, že stroj ztratil dynamiku a nejde tak dopředu jako jindy. Raději malinko ubírám plyn, abych vypnul systém NOS a případně netrápil motor. Řadím dva, tři, jede to stále dopředu, tak tam posílám čtyřku i pětku. Cílem se loudám tak asi 150km/h a stále dumám, co se mohlo stát. Vypadá to jako že jedu na tříválci a tak si říkám, že by odešla svíčka? Za cílem se konečně vykloním a kouknu na motor. Zároveň koutkem oka vidím jak se rozjíždí obří Pick-up pořadatelů s hasičem v plné pohotovosti, to nikdy nevěstí nic dobrého. V karteru vidím díru jako pěst a vím, že to asi svíčka nebude a že je všechno v háji. Honem zajíždím na kraj trati, abych nenaolejoval dráhu a nezdržoval závody. Pick-up mě dojel a jede vedle mě a hasič na mě výhružně míří obří hadicí. Tak to asi bude fakt malér, to se mi ještě nestalo. Už se vidím zabaleném do hasicí pěny jako nemluvně. Zastavuji a slejzám z draka, kouknu pod kapotu a vidím tragédii. Motor na hadry, karburátor rozstřílenej jako Messerschmit nad kanálem, benzín teče proudem na horkej děravej motor. Je to fakt napínavý. Další pořadatelský vozidlo zabrzdilo a už pode mě sypou cement. Sakra chlapy, potřebuju šroubovák, nebo dvoukorunu, řvu z helmy. Nechápavé pohledy my napovídají, že tady neumí česky. Tak ještě jedou anglicky u hned mám v ruce švédskou dvoukorunu. Povoluju rychlozámky kapoty a zavírám palivový kohout. Hasič se přestává dívat výhružně a napětí opadává. Přijíždí obrovská odtahovka a mě i s motocyklem natahuje navijákem na výsuvnou plošinu. Mrknu zpět, trať jsem nenamazal, závody mohou hned pokračovat. Projíždíme celým depem, je to takhle z prvního patra docela hezký pohled, jen tu díru v motoru bych si u toho odpustil. U našeho boxu mě opatrně sesunou dolu, dávám Yamahu na stojan. Shodím kombinézu a už vím, že jsem se právě během setiny vteřiny stal ze závodníka novinářem. Náhradní motor je na ponku ve Zdibech bez ojnic, a ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, jiný FJ motor nekráčí okol. Ota také nemá obvyklý čas, na startu mu zakuckal motor. Musí přednastavit spojku, zdejší tratě drží víc, než ta naše. Po prvním kole jsme oba v osmičce, Ota má dokonce nejlepší reakční čas. V dalších kvalifikacích mě sice pár lidí přeskočí, to se dalo čekat, ale potíže nemám jen já, a tak nakonec skončím na 12. místě, hned za Otou. Ze 14 závodníků to ještě jde. Naproti je Luigi Ferretti, jede bráchovu motorku a velmi dobře, čas 7,08 s. je skvělý. Ale prohořelá hlava motoru mu trochu ožehla kombinézu a zmařila naděje na postup do čtvrtfinále. Jó, nitrometan s kompresorem je výkonná, ale nebezpečná kombinace. Obrovské překvapení všem přichystal domácí Richard Gustavsson. Ze Států přivezl Funny bike sůzu 1327 s turbem, a je to podle časů 2. nejrychlejší Funny bike světa. Rozhodně se s tím rychle skamarádil, protože letí 250 metrů po kolečkách, cílem sviští 323 km/h a časem 6,72 s. vyhrál kvalifikaci!! A že umí držet nervy pod kontrolou dokázal, když bez zaváhání prošel pavoukem a vyhrál časem 6,73! Jezdí přesně jako expresvlaky Šinkanzen.
Po dočasném odchodu sedminásobného mistra Evropy Rogera Petterssona se třída Pro-stock velmi vyrovnala a nikdy se neví, komu bude více přát štěstěna. Nejvyrovnanější skupina dragsterů v šampionátu – na kvalifikaci musíte zajet min. čas 7,8 s. a na vítězství je potřeba 7,39 s. To se povedlo Andersovi Abrahamssonovi před dalšími dvěma Andersy, Jakobssonem a Larssonem. Mezi všemi bylo odstupy 0,04 s.!! Další milá posila do této mému srdci blízké třídy je Dán Tom Tinndahn na Buellu. Impozantní vzhled s dvěma nasávacími otvory velikosti střední proudové stíhačky doplňují časy okolo 7,6 s. A to už je pořádný mazec! V první osmičce vyřadil Paula Watsona z Anglie, jinak velkého pohodáře. Ale nikoliv bez ztráty květinky, přeci jenom ta dva obrovské válce vibrují zle a sem tam něco upadne. A protože se jim nepovedlo posbírat všechny poztrácené součástky, tak do čtvrtfinále nenastoupil a zjednodušil cestu pavoukem budoucímu vítězi. Ve finále se potkali Abrahamsson s Martinem Bishopem z Británie a i když jsem Martinovi držel všechny palce a kuří oka, zaspal desetinu na startu a tím bylo rozhodnuto.
Švédsko, to je tradičně doména velkých dvouválců nitrometanů – Super Twin Top Fuel. Na přejímce jsem napočítal 16 mazliků, a mezi nima jediná kočička ve startovním poli ( jak jinak než ze Švédska ) Carina Sjutti. Baba má kuráž, když vodí motocykl o objemu 2400 ccm!!! Nakonec skončila na 13. nepostupovém místě c časem 9,4s. I tak zaslouží velký obdiv. Souboje jsou tady veliké, někdy s technikou, jindy se soupeři. Musím říci, že tak vyrovnané finále, jaké spolu svedli finalisté, Ronny Aasen ( Švédsko) a Lorenz Staube ( Švícarsko ) jsem snad ještě neviděl. Pouďte sami, reakční čas na startu: 0,09 a 0,06 s. čas v cíli 6,88 a 6,87 s. a rychlost 322 a 335 km/h !!!! to bylo vítězství o sílu přední gumy!! Po dlouhé době zněla Švýcarská hymna nad závodištěm. Třetí skončil náš známý Guenter Sohn, Němec, kterého jsme viděli i u nás v Hoškovicích. To jel ještě Top Gasy. Moc hezkou motorku má taky Jaska Salakari z Finska, nazýva to sice KTM i tu obvyklou oranžovou to má. Jen tem motůrek ve Finsku poněkud nabobtnal, skoro na dvojnásobek. Má to dva hrnce, dva litry a ještě kompresor! Prostě normální STTF oblečeny jako KTM. Jaska se zubil na každého okolo, pohoda byla v teamu vidět, ale stroj měl své vrtochy a zřejmě mu nejde pořádně němčina. Místo druhého náhradníka není pro Finy obvyklé, ale po posvícení někdy přichází sr…ka. Však to znáte.
V autech byla úžasně obsazená moje oblíbená třída Pro – modified. Jen si to představte- 25 úžasně naerbrašovanejch potvor s výkonem kolem 2500 koní, asi tak půl na půl motory s kompresorem a motory s NOS obřích rozměrů!! Objemy od 8,2 do 10 a něco litrů. Jedou 16-kovýho pavouka, někteří borci ohřejvaj gumy 250 metrů. To pak mohou spadnout tribuny, jak lidi šílí. První flek utrh pro sebe Mika Gullquist s Chevroletem Bell air. Pro ilustraci hodnoty vítězné jízdy jsou 6,318 s. a 367 kiláků. V nejsledovanější partě aut Top Fuel, bylo ve hře dokonce 11 monster. Když to zprůměruju, tak na startu stálo stádo 66 000 koní!!! A mezi nimi i jedna kočka, jak jinak než ze Švédska, Monika Oberg. Je škody, že letos nejede Finka Anita Makilla se kterou mám přátelské vztahy, protože mluví německy a tak se přes ní dovídám různé chytrosti o této úžasné bandě lidí na báječných strojích. Kvalifikace byli tak vyrovnané, jako snad nikdy. Jen se na to mrkněte, autíčka mají kolem 6000 koní, to nemá ani legendární lokomotiva Sergej, přenést to na dragstrip vyžaduje chirurgické pohyby plynu a spojky a rozdíl mezi vítězem kvalifikací Tonny Molerem ( 5,0009 ) a pátým Hakanem Nilssonem ( 5,198 )je jen prťavých 0,19 setin sekundy!! Rychlosti v Mantorpu nejsou nijak závratné, jen kolem 450 km/h. To v Anglii frčí 500 jen to fikne. Brzdná dráha není až zas tak dlouhá a když se pilot vteřinku při tomhle fofru kochá krajinou, pak se už provádí hluboká orba po Švédsku, a to je úplně jiná disciplina!!! Chlapci byli disciplinovaný a házeli padáky přesně na cílové čáře a tak kovorolníci museli orat sami. Letos se závody obešli i bez nějaké větší kraksny, jen nějakej sešrotovaném motor, prasklé řemeny od kompresoru patří ke standardním situacím. A to je dobře.
Jedeme domů plni dojmů, ostudu jsme neudělali a všichni zůčastnění na nás rádi vzpomínají. Zpáteční cesta proběhla bez jakýchkoliv překvapení a já už v autě vymýšlel, jak honem poskládat další motor, aby bylo s čím jet do Hockenheimu a Santa Pod. A o tom až příště. Hezké zimní dragstrové sny vám přeje Michal Ponca, # TFB 13.
Do Hockenheimu je to relativně kousek a tak se jede vesele. Bohužel posledních pár let má zdejší trať potíže s adhezí a i pokulhává organizace. I proto se zde letos jako Mistrovství Evropy jedou už pouze motocykly. Autaři se po špatných zkušenostech rozhodli tento závod nezařadit do kalendáře. Je to velká škoda.
Protože zdejší okruh, na který navazuje brzdná dráha je velmi vytížen, tak není dragstrip pořádně progumovám, aby se to letos zlepšilo, dva výkendy před ME se zde jeli regionální závody a výsledek se dostavil. Trakce se hodně zlepšila a časy se srovnali s jinými závody.
Hockenheim má také jednu specifiku. Je v centru Evropy a tak sem přijíždí i lidé, pro které jsou ostatní závody příliš daleko. A tak se tady vyskytuje záplava Italů a také Řeků. O Češích nemluvě. Řekové mě opravdu překvapili. 7. násobný Evropský šampion Rogger Petterson v má srdeční třídě Pro-stock loni přerušil závodění a s ním zmizel i jeho stroj Suzuki . Má mít až 340 koní a to bez NOS nebo turba!!! Zajímalo mě, kam a za kolik se poděl. A teď stojím před velkým stanem s Řeckou vlajkou a na podstavci se na mě zubí Roggerova Sůza. A protože jeden maník z konkurenčního řeckého teamu žil 30 let v Čechach, můžu se zeptat na cifru. 40 000 Euro!!! Za holý motocykl. A to se ještě dva teamy předháněli, kdo to koupí. Současný majitel to rozštípl tím, že sednul na svůj tryskáč a doletěl do Švédska. A bylo to jeho. Ale Roggerových časů zatím zdaleka nedosahuje. Tak nevím, zda má ten správný motor, nebo to je v rukou a umění nastavit ideálně stroj.
Jdeme na první kvalifikace, nechávám nízké nastavení, je to první jízda. Jsem v pohodě v cíli, jen ze mě trochu teče olej. To v depu dáme dohromady. Čas sice nic moc, ale byla to jízda na kontrolu nastavení. Ota řeší nastavení na přilnavost dráhy, je co dělat. Na druhou kvalifikační jízdu už dávám všechny páčky dopředu a jdu na start s cílem trochu si polepšit a pokusit se kvalifikovat do závodu. Start mi docela vychází, řadím dva, všechna drží. Po zařazení trojky se však něco dějě, ozývají se podivuhodné zvuky. Tak honem čtyřku, jede to dopředu už jen zvolna. Po zastavení už vím, že je něco špatně. V depu jde motor z rámu. Po otevření vidím pohromu v podobě drobných kalených špon. 3° kolo je úplně oholené. To je konec. Celou tuhle paseku způsobilo ložisko po pohonu altíku, který je vymontován. Ale teplotou, stářím a vibracemi se uvolnilo ze svého místa, které mu přisoudili Japonští konstruktéři, a huplo na nic netušící zuby trojkového kola. V 9000 ot/nim se stalo nevyhnutelné a ze mě je rázem divák!
Do Hockenheimu je to relativně kousek a tak se jede vesele. Bohužel posledních pár let má zdejší trať potíže s adhezí a i pokulhává organizace. I proto se zde letos jako Mistrovství Evropy jedou už pouze motocykly. Autaři se po špatných zkušenostech rozhodli tento závod nezařadit do kalendáře. Je to velká škoda.Protože zdejší okruh, na který navazuje brzdná dráha je velmi vytížen, tak není dragstrip pořádně progumovám. Aby se to letos zlepšilo, dva výkendy před ME se zde jeli regionální závody a výsledek se dostavil. Trakce se hodně zlepšila a časy se srovnali s jinými závody.Hockenheim má také jednu specifiku. Je v centru Evropy a tak sem přijíždí i lidé, pro které jsou ostatní závody příliš daleko. A tak se tady vyskytuje záplava Italů a také Řeků. O Češích nemluvě. Řekové mě opravdu překvapili. 7. násobný Evropský šampion Rogger Petterson v mé srdeční třídě Pro-stock loni přerušil závodění a s ním zmizel i jeho stroj Suzuki . Má mít až 320 koní a to bez NOS nebo turba!!! Zajímalo mě, kam a za kolik se poděl. A teď stojím před velkým stanem s Řeckou vlajkou a na podstavci se na mě zubí Roggerova Sůza. A protože jeden maník z konkurenčního řeckého teamu žil 30 let v Čechach, můžu se zeptat na cifru. 40 000 Euro!!! Za holý motocykl. A to se ještě dva teamy předháněli, kdo to koupí. Současný majitel to rozštípl tím, že sednul na svůj tryskáč a doletěl do Švédska. A bylo to jeho. Ale Roggerových časů zatím zdaleka nedosahuje. Tak nevím, zda má ten správný motor, nebo to je v rukou a umění nastavit ideálně stroj. Jdeme na první kvalifikace, nechávám nízké nastavení, je to první jízda. Jsem v pohodě v cíli, jen ze mě trochu teče olej. To v depu dáme dohromady. Čas sice nic moc, ale byla to jízda na kontrolu nastavení. Ota řeší nastavení na přilnavost dráhy, je co dělat. Na druhou kvalifikační jízdu už dávám všechny páčky dopředu a jdu na start s cílem trochu si polepšit a pokusit se kvalifikovat do závodu. Start mi docela vychází, řadím dva, všechno drží. Po zařazení trojky se však něco děje, ozývají se podivuhodné zvuky. Tak honem čtyřku, jede to dopředu už jen zvolna. Po zastavení už vím, že je něco špatně. V depu jde motor z rámu. Po otevření vidím pohromu v podobě drobných kalených špon. 3° kolo je úplně oholené. To je konec. Celou tuhle paseku způsobilo ložisko po pohonu altíku, který je vymontován. Ale teplotou, stářím a vibracemi se uvolnilo ze svého místa, které mu přisoudili Japonští konstruktéři, a huplo na nic netušící zuby trojkového kola. V 9000 ot/nim se stalo nevyhnutelné a ze mě je rázem divák!Tak vystavíme ten šrot na obdiv kolemjdoucím a jdem se podívat po depu. Poslední leta nemají pořadatelé štěstí na počasí. Déšť skrápí pravidelně Hockenheim a ruší program. Nejinak je to i letos a v sobotu je tak mokro, že už jsme chtěli se jet podívat do musea v Sisheimu. Vždy, když už to vypadalo, že osychá trať a pojedem, přišel záškodnický mrak a bylo po žížalkách. I na noční show, divácky nejzajímavější část programu lilo a Jet cary a Top fuelové auta si s plynem jen pohrávaly. Stále jsme ještě byli ve hře, ale pak se počasí umoudřilo, odjela se ještě jedna jízda a tím byl náš osud zpečetěn. Jeli jsme domů, montovat další motor. Poslední dějství závodů dragsterů byla moje oblíbená Anglie a Santa Pod. Trať je vždy skvěle připravená a lidé jsou báječní a fandí i těm co nejsou jasnými favority. Po příjezdu do depa nás mile potěšilo, že je větší vyasfaltovaná ploch depa a když najdeme svoje místo, sousedíme s Anglickým teamem. To by nebylo až tak zajímavé, jako že hlavní mechanik je náš letitý známý, mluvící Česky. Žije v Británii nějaký pátek a s přítelkyní se potkáváme na drag-stripu. A čeština byla hodně frekventovaná. My, Kneblovi a parta kluků, co přiletěla fandit a navštívit kamarády jsme udělali slušnou vesnici. Dokonce visela na bariérách i národní vlajka. To hodně potěší. Konkurence je veliká, European Final je nejprestižnější dragsterový závod v Británii. V naší královské třídě Top Fuel Bike jedou všichni a ještě se přidávají místní borci z anglického mistráku Fanny bike. Tyhle věci mají 600 koní a jsou silní soupeři. Celkem se nás na startu sešlo 22 vlčáků. Procházíme papírovou válkou bez potíží a po technické prohlídce jsme přijati do závodu. Na první jízdu nás stojí úžasných 11 dvojic. Jsme tak půl na půl Top fuely a Fanny bike. Ohřevy mají zajímavou podobu. Když se sejde tak rozdílná dvojice, Top fuel si lehce vrkne a pak trochu přitlačí na plyn a s chochlem bílého dýmu od gigantického zadního kola se prořítí startem. A zatímco se jeho mechanik potí při tlačením stroje zpět, Funny bikeři to pozorují z čáry ohřevu. Pak odborným pohledem zkouknou utlačenou vzdálenost, klapnou kvalt a s zabrzděným předkem ohřejvají na místě. A protože jsme profíci, sejdem se společně tak, že startmaršál jen dá pokyn „ pánové, nájezd na světla“. Po zelené má papírově samo sebou vyhrát Top fuel, protože má více brutálnějších koní. Toť teorie. Ale to si přijde ze Švédska Rickard Gustavsson, ukecá ve Státech vítěze AMA Pro Star Funny Bike série Korry Hoganse aby mu prodal jeho mistrovskou Sůzu. A protože tyhle stroječky jezdí 10 let a něco o tom ví, není žádný ořezávátko. Má doma titul mistra Švédska a Finska, vůbec se netváří, že by z toho měl nějaký respekt a tak je nejrychlejší Evropan s časem 6,721 a kvaltem přes 200 mil. Veškeré teorie jdou k šípku a po první kvalifikaci se tenhle pardál usadil na prvním místě. Já jsem s 8,8 s. na 9. místě. 1. kvalifikace ale ještě nic neznamenají. Ota je 11. Jenže v druhé jízdě přitlačili všichni, a tak jsme na 14 a 15. fleku. Mám před sebou prýma sexy babu, Sandru Chaplain. A jen o 0,014 sekundy. To je panečku motivace! Přidávám procenta na plynu, to aby to víc jelo a cpu se syrovým masem, to abych byl agresivnější zase na startu já. Toho boha nebude, aby Čechy pobila Britka, byť švarná. Zkrátka, jsme namotivovaní jako sviňa. Nějak jsme to ale zapomněli vysvětlit stroji a zvláště převodovce. Ta se na naší motivaci už nemohla koukat a raději se přidřela. Od té chvíle mám další šrot do sbírky. Otovi Knéblovi se podařila jízda a večer to vypadalo, že by mohl být i 1. náhradníkem, díky velkému výskytu závad na ostatních strojích. Mechanici se v ostatních teamech snažili a tak z toho sešlo. Velkou smůlu měl i sympaťák Ian King, kterého ze startovního roštu vyhnal startmaršál. To když se mu těsně před startem do semifinále roznemohl motor a udělal pod sebe olejovou loužičku. To funguje na startmaršála stejně jako červenej hadr na bejka v koridě. Šance na boj o letošní titul byla v troubě. Závody byli úchvatný a kupodivu bez nějaké větší kraksny, létající ojnice se berou jako nutné zlo, které nemá vliv na náladu v týmech. Co se mne týče, sečteno a podtrženo v roce 2006 to vychází na dva od podlahy zničené motory a dvě převodovky k tomu a jako bombónek jeden motocykl silně ohořelí na brzdě. Zkrátka „ šrotovací sezóna 2006!“. Nebojte, na jaře do toho jdu zas! Všechny fandy pálících se gum zdraví Michal Ponca.
