Pamyr mě lákal už od návratu z Magadanu, jen na to nějak nebyla ta správná doba. Ale červíček hlodal, a až jsem se vrátil v roce 2017 z Íránu, bylo rozhodnuto. Jede se. A nějak jsem se zmínil mému parťákovi z cest na Jawách po Albánii, Mírovy, jestli by se mu to nelíbilo. A že jako jó. A na čem pojedem? Na velkém BMW se mi nechtělo kvůli váze, a tak jsem si stavěl cestovní speciál s motorem Honda XL 500R v rámu Yamahy XT 350. Adekvátní motocykl Míra neměl, ale padl návrh: pojeď to na Jawě. Zrovna jsem koupil ČZ 350, typ 472.4 a na půdě jsem měl motor Jawa 350 typ 639 už s hliníkovými válci. To bude ono, lehké, výkonné a stylové. Míra pořídil nového Trampa 350 a měli jsme strojový park.
Bylo skoro rok před odjezdem a začali se motocykly předělávat na cestovatelské speciály.
Jeden z testu strojů byla cesta na Zimáč od Jawa klubu a týden potom jsme dali Elefantentreffen. Zimní sraz v Německu, pro mě už jubilejní, dvacátý. Po opadnutí sněhů přišla na řadu tvorba trasy vejletu. Máme jen jeden problém, a to je čas. Vím, že měsíc je málo, nakonec se shodneme na jeden a půl měsíce. I tak to bude kalup. Takže fofrem do Moskvy a tam sedneme na Trassib a necháme se přenést o 5153 km dál k Bajkalu. Pak proniknout do Mongolska, opět do Ruska, jen na kousek, Kazachastánem na jih, a jsme v Kyrgyzstánu. Šplháme na Pamyr, nejvyšší sedlo na cestě 4600 m/m, déle do Tádžikistánu, kousek Uzbekistánem a Turkmenistánem skončíme u Kaspického moře. Trajektem do Ázerbajdžánu, a potom bonbónek nakonec, Gruzie a Kavkaz. Na nakonec znovu Rusko, po Kerčském mostě na Krym, proplížit se na Ukrajinu a domů.
V květnu začínáme připravovat víza a vlak pro nás a motocykly. 2 měsíce jsou na víza tip ťop. Oslovuji Táňu Sizovou z Moravia Contaktu. Už nám dělala víza na cestu do Magadanu a je na ní největší spolehnutí. Do Ruska potřebujeme bussines vízum, turistická jsou pouze na dva vstupy, my potřebujeme 3 vstupy. Celá tahle sranda vyšla na nějakých 16 000.- . Největší hadi jsou Bělorusové, za 2-denní tranzitní vízum chtějí 60 € !! A největší napětí bylo u Turkménských víz. Poslední 2 roky nedali vízum nikomu. My jsme jedni z prvních, kdo dostal 5-tidenní tranzitní víza. Tak to by bylo a nyní davaj na vlakové lístky. Prvně si musíme vybrat vlak. Vychází nám ideální vlak číslo ŠČ02- Rossia. Jede to z |Moskvy v 23.45. Na noc optimální. Stejně v tom budeme sedět 3 dny. Lístky se už dají koupit z domova po internetu. Vybírám si „ plackartnyj“ to znamená otevřený lůžkový vůz, bez kupé. Je to lepší pro komunikaci s domorodci. A proto se přece cestuje. Další krok je doprava motocyklů. S tím nám pomáhá Vladimír. Buď stroje pojedou náklaďákem levněji, ale o den dva pomaleji, nebo v našem rychlíku s námi, ale draze. Čas je neúprosný, musíme platit! Dáváme Vladimírovy rozměry a váhy motocyklů, podle toho se stanovuje cena. Teprve nyní se dozvídáme, že jsme si vybrali nejdražší vlak na transport. Rossia je sice nejrychlejším ale má taky nejkratší zastávky ve stanicích a vyložit bedny v Irkutsku je náročné a tím i dražší. Musíme být v Moskvě co nejdřív, aby sopečnost Artypa mohla zabukovat místo ve vlaku. – No, bude to kudla na krku a nesmí se nic vytelit. I tak ta sranda bude stál asi 60 000 Rublů. (aktuální kurz byl 100 Rublu: 38 CZK – Rubl je 0,38 Koruny). Platit to budeme prý až v Irkutsku podle aktuální váhy. Sakra, to budeme muset táhnou sebou ve vlaku pěkný balík! Kosty jsou vrženy! Nakoupit mapy papírové (sakra, to jsem se prohnul – 2000.- ) dohrát mapy do navigace Navitel ( jsou to Rusové, tak kdo by měl umět tyto státy lépe), pro sichr i do Sygic v telefonu a můžem vyrazit.
Protože naše stroje nemají přebytky výkonu, jedeme v pátek večer 13.7. z hlavního nádraží oblíbeným vlakem do Košic.
Noční jízda ukrajuje kilometry a my vesele chrníme, nacpaní s věcma v malém kupé. Ráno je ostrý start od nádraží v Košicích, horama kolem Dukly na Polsko. Za Polskejma hranicema využíváme levný benzín a plníme všechny nádoby. Je víkend, a na pumpě se to motocyklama jen hemží, jeden motocyklista je až z Finska. Hrne se k nám, že měl ČZ za mlada a se slzou v oku vzpomínal. Pokračujeme po silnicích, samá vesnice, jede se pomalu. Do toho občas deštík, nic moc. Kus se napojujeme na novou dálnici, a to je hned jízda veselejší. Kolen šesté dojíždíme do Teraspolu na hranice. Předjíždíme kolonu před závorou a dostáváme se do hraničního prostoru. Jede jim to tedy sakra pomalu. Je deset a konečně po hraničním mostě dojedem na Běloruskou stranu. Jedem zase vpřed, až k prvním uniformám. Vyplnit dva formuláře v azbuce nám pomáhá ochotný oficír. Zatím dobrý. Jenže pak musíme udělat strachovku (povinné ručení), naší zelenou kartu kontrolují, ale není platná. Jedno okénko pro celý ten dav. Platíme, je 11.55 a za náma se okno zavře, konečná. To jsme zase měli kliku. Posunuje se čas, a tak v 01.20 konečně jedeme po Brestu k první pumpě. Potřebujeme sehnat hotel a info, kterou celnicí můžeme vjet do Ruska. Nikdo z celníků na hranicích neznal info! Ptáme se na pumpě, neznají odpověď, ale posílají mě dozadu, do Bal-pay, kde se dělají dálniční registrace. Přímá cesta po dálnici na Minsk a Smolensk je pro nás nepoužitelná, hraniční přechod neodbavuje cizince. Jediný přechod do Ruska je za Gomelem, u Ukrajinských hranic. To je 400 km navíc, sakra. Jedem do centra na hotel, a doufáme že nás v tento nekřesťanský čas ubytují. Na recepci se potkáváme se dvěma Rusy na H-D a novém Goldwingu, co byli v Praze na 115. Harley srazu. Díky bohu, máme postele a v půl třetí usínáme jako když do vody hodí. Budíček je v krutý čas – 7 hod. Ale vlak nepočká. Vyzvedáváme si motocykly z hlídaného hotelového parkoviště a jedem známou výpadovkou na Gomel. Je podmračeno, na cestu ideální, jen aby to vydrželo. Vydrželo, ale jen na ten kousek dálnice. Jak jsme sjeli na silnici směr Gomel, začíná pršet. Silnice je celkem slušná, tak i v tom dešti se dá. Máme to 560 km, sluníčko se střídá s přeháňkami, na dešťovku to není. K večeru jsme před Gomelem a na obzoru se stahují černé mraky. Najíždíme na obchvat města a stále sledujeme bouřku. Chvíli to vypadá, že se nám to vyhne, ale pak auta z protisměru mávají stěrači, a to je špatná zpráva. Jsem do dešťovek, začíná pršet. Jsme kousek od odbočky, kde by se nám mohla největší bouřka minout, ale nemáme kliku. Po kilometru na nás někdo vylil moře. Není vidět na 10 metrů, blesky práskají okolo, auta stojí a Mírovy zdechává Jawa. Tak obchvatem ten největší liják odchází, i kontakty na Jawě vyschli a můžeme pokračovat. Už jen prší. Na hranice to máme 100 km a tak taháme, jak to jde. Po půlce km můžeme sundat dešťovky, už je to stejně jedno. Rukavice ždímám. Alespoň, že není zima. Trochu osycháme, když tu se náhle objevují Ruské hranice. Zajásáme, ale je mi to divné, žádná fronta, auta jezdí jen s kouknutím do pasu, to je podezřelé. Jde k nám pohraničník, bere si naše pasy, kontroluje je a s úsměvem nám říká, že tudy neprojedem. Jen Rusové a Bělorusové, my musíme zpět, odbočit doleva pak zas doleva a po 60 kilometrech bude celnice. Za ní se pak napojíme na tuto trasu. To je rána. Nedá se nic dělat, ještě otáčí jednu Ukrajinskou dodávku, a tak jedeme za ní. Ještě, že tak. Odbočka z hlavní je v pohodě. Potom ale jedeme takovejma šoustkama, že sám bych to otočil a hledal jinou cestu. Naštěstí Ukrajinci ví a jedem vesničkama, kde vlci dávají dobrou noc. Fakt po 60 kilácích jsme na hranicích. Tedy hraničkách. Tak prťavou celnici jsem ještě neviděl. A tudy musí všichni cizinci od Ruska.
Jestli je to reakce na sankce, tak jako obvykle na rozhodnutí mocných doplácejí normální lidi. Slunce se kloní o obzoru, a tak opět jedem před auta k závoře, je to zde tolerováno, pohraničník nás zve do celního prostoru. Jde to sice pomalu, ale jde. Konečně jsme na řadě, kontrola všech zavazadel, a můžeme dál. Jsme na pomezí Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Jižněji to už nejde, mineme šipku na Ukrajinu a hurá na Rus. Opět vpřed, vyplnit dva dotazníky a jsme v celním prostoru Rossii. A tady to drhne. Vyplnit další dva dotazníky a čekáme na celníky. Auto před námi je naložené po střechu a musí vše ven. Hodiny ubíhají. Pak jsme na řadě my, jdem k okénku s vyplněnými formuláři a celňák na ně koukne a řve jako tygr: „Jak to, že to není rusky?“ No to už neumím… . „Nezajímá“ – musí to být azbukou. Když mu vysvětlím, že to fakt nedám, kroutí jen hlavou „Češi, Češi…“ ale vezme nový papír a pomalu krasopisně to začne vyplňovat. Celkem tři dotazníky, k tomu kopie pasu a malého techničáku. Ještě jsme měli vyplnit, co všechno vezeme sebou. Znovu se na nás podíval a jen mávl rukou a proškrtl to. Jeden člověk půl hodiny. A fronta na celnici za námi stále stojí a utěšeně narůstá. Po tomto papírovém boji přichází kontrola a už se jim nás zželelo, nemusíme všechno z kufrů na stůl, jako autaři. Ti musí vyndat i reservu! Po krásných 6-ti hodinách jsme konečně v Rusku. Je půlnoc, tak se ptáme po hotelu. Jeden je za 4 km, prý nic moc a lepší po 70 km. Tak jedem k tomu prvnímu a je to parkplac pro turecké kamiony, které tady mají hlavní trasu do Ruska. Je to oplocené a nasvícené, tak hurá tam, není čas na hrdinství. Parkoviště vlastní Turci. Šéf mluví rusky, pokoj mají, ani ho nechci vidět dopředu. K našemu údivu je vše čisté, kuchyně funguje i v jednu v noci a můžeme si i poručit, co chcem. Vyhrává turecké maso se zeleninou, lahoda. Pivo a tradá na kutě. Ráno opět brzo do sedel a na Moskvu. Je zataženo, po pár kilometrech začínají padat kapky, pak už leje jako z konve a pak se opět otevřela nebesa. A za pár kiláků je voda někde v elektrice a stojíme v tom chcavci oba. Není stříšky, abychom to vysušili, vypadá to bezvýchodně, čučíme jako tvrdý y. Za půl hodinky největší liják polevuje, kontakty vysychají teplem od válců a můžeme pokračovat. Jen se modlím, aby déšť nenabral na intenzitě a my zas nestáli. Dojedem k pumpě, chcípmu motor a pumpař ukazuje, že nejde elektrika a tím jsme nahraný. Další benzínka je za 25 kilometrů. Snad to vyjde, hranice nás vycucali. Dobrý, dali jsme to, i pršet pomalu přestalo. Zrychlujeme tempo, se sluníčkem osychají i naše svršky. Jen okolo Orla malý problém s benzínem. Do té doby bylo pump všude dost. Dostáváme se do oblasti hustých lesů a najednou nikde nic.
První reserva přepnuta a Navitel hlásí 25 km. No tak jedem. Po těch avizovaných 25 sice pumpa je, ale nefunkční. Ptáme se kamionařů (ti vždy vědí) a prý po dalších 25 km. Tak přeléváme nádobky vařičů do mé nádrže a davaj. Je to přesně, honem do plna. Máme to tankování zpestřené podívanou, jak jeden turecký kamion při couvání ke stojanu poráží rohem návěsu celý stojan na naftu. Naštěstí nic nevybuchlo, tedy kromě pumpařky! Ta ječí na celé kolo. Na nic nečekáme a plný plyn na Moskvu. Najíždíme na dálnici a hrneme si to vesele na sever. Po nějakých kilometrech se objevuje na obzoru mýtnice. A zrovna v tu chvíli nás předjíždí BMW R 1100 GS s Ruskou SPZ. Přibržďuje, a tak jedem za ním a koukám, jestli motocykly platí. Rus se na nás usměje a kývne, ať jedem s ním. Schovává se za jeden kamion, ten zastaví a platí. Jak se rozjede, my jsme nalepení na zadku návěsu. Jsem ve druhé řadě, a tak mě padající závora lízne po helmě. Narovnám si čepici, Rus zvedne palec, dá gaz a mizí v dáli. A my známe systém! Na dalších mýtnicích si už počínáme jako starý mazáci. Kamionaři nám ukazují palce nahoru a řehní se. Máme to do cíle 90 km do cíle a jsme už v plynulé zástavbě. Dávám vědět Vladimirovi, že jsme na dohled a ponořujeme se do Moskevského provozu. Zešeřelo a o to je to větší pocuc. Naštěstí je firma relativně na okraji města, a tak kolem desáté, po hodinové cestě předměstím, jsme v Tipografskaje 10. Organizace klape, vědí o nás a pouštějí nás do střeženého areálu. Přichází jeden zaměstnanec, my si můžeme konečně sundat mundůry a jdem vypustit benzín z nádrží. Volají nám taxi a jedem na hotel. Konečně sprcha a jako lidé jsem koupit něco k jídlu. Sámošku nám ale zavřeli před nosem a musíme vzít za vděk globalizací v podobě KFC. Jen co dosedneme bouřka jako hrom, ještě že už neřídíme. Kuře dobrý, dnešek úspěšně ukončujeme.
Ráno jedem na firmu a začínají se připravovat stroje na transport. Alexej z trámků dělá bedny, a my jedem na metro Anna koupit ruskou SIM kartu a data. Jedem 5 stanic autobusem půl hodiny, prý nedaleko. Jsem tak jetý, že místo MTC klidně kupuji kartu MegFon. Pak mě uklidnili, že to taky není špatný operátor. Když se vrátíme, stroje jsou už skoro celé zabalené. Domlouváme ještě koupi řetězu v Irkutsku a taky, že nás s dodávkou doveze na nádraží. Jeli jsme to skoro hodinu, to by jsme se taxíkem prohli. Máme dost času popovídat si s řidičem, jak jde život, a tak okolo. Konečně jsme na Jaroslavském nádraží, motocykly jsou složené a přijaté poštou a my si jdem nechat vytisknout lístky. Máme 2,5 hodiny s reservou, a tak se jdem projít na Rudé náměstí. Jak nám to řidič popsal, není to daleko. Zapomněli jsme ale na ruské vnímání vzdáleností. Viděli jsme hodně Moskvy, ale na Rudé jsme nedošli, aniž bychom riskovali, že vlak odjede bez nás. Tak někdy příště.
Schválně jsme si koupili plackartnyj vagon, kde mají lidé k sobě blíž. Někdy v noci až moc, hlavně akusticky. Seznamujeme se se spolucestujícími. Naproti nám sedí starší pán s vnukem z Chile, docela mě to překvapilo. A nastává jazykový propletenec, musím přeskakovat z ruštiny do angličtiny, a ještě trochu česky. Vedle je už jen paní domorodkyně. Je po půlnoci, chvíli koukáme do tmy a pak připravíme postele a jdem na kutě. Zůstávám dole, ale Míra musí na bidlo, po mezischůdku a je to fakt komický výstup. Já se řechtám nahlas, Chilani jen tak potichu, ale jen do té doby, než leze nahoru mlaďas. To se situace obrací. Ráno se vagón pomalu probouzí, okolo chodí děžurnyje a nosí na míse čerstvé pirožky a sasískyje v ťjestě. Máme ještě svoje zásoby a tak s díky odmítáme. Povídáme si s Chilany, mají zajímavou cestu. Mladý muž vyrazil na sever, projel Grónsko a Finsko a s dědou se potkali v Litvě. Děda vyrazil později, když ho k tomu pošťouchla manželka, a aby nebylo vnoučkovi ve světě smutno, vzal to přes Kanadu. Jedou přes Ulan-Ude k Bajkalu, do Vladivostoku, Koreu a Japonsko. A potom letí přes Peking, kde v rámci tranzitu mají 6 dní volných, ale jen v okruhu města, domů. A nejlepší je mít Chilský pas, protože potřebují víza jen do Číny a na Kubu. Jinak má jejich země všude bezvízový styk. Když vidím svůj účet za víza, jen tiše závidím.
Postel ve vlaku se stává na následující 3 dny a 5150 km mým domovem. Zprvu jsme z toho měli depku, co tam budem dělat. Ale ono se to vystříbřilo. Vlak staví zhruba po 2 až 4 hodinách na 2 až 30 minut, to se nesmí prospat. Protože je potřeba protáhnout klouby a kuřáci (Mirek) nasát nikotin. Pak se trochu prospat, něco pojíst, popovídat a čas příjemně utíká jako jednotvárná krajina za okny. Byli jsme se taky podívat na lokomotivu, pokecali s mašinfírou, obdivoval Jana Železného, páč dělal taky trochu atletiku. V Krasnojarsku jsme i hrdinsky vyběhli z nádraží do civilního sektoru a nakoupili něco lahví kvasu, do kterého se Míra zamiloval. No a než se naděješ, je poslední noc a připravuješ se na opuštění paluby vlaku. Ráno v 7.15 místního času ( po našem 0.15, je tady o 7 hodin víc ) stojíme na peróně a jdeme hledat společnost Agryda, kde by měli být naše motocykly. Nejsou daleko od nádražní budovy, našli jsme to lehce. Je tady jen pár dělníků, manažerka Anna nikde, je brzo. Tak tam sedíme jako dvě zmoklé slepice (začalo drobně pršet a je slabých 15 stupňů. Proti Moskevským 28, řádná změna. A motocykly nikde. Nálada pod toulavého psa. Po 2 hodinách se konečně dozvíme, že naše motocykly opravdu nepřijeli a jsou v nákladním vlaku kdesi na Sibiři na cestě. Jsme nasraní řádně. Pak konečně manažerka vezme telefon a praví, že jsme do Moskvy přijeli pozdě a v našem vlaku již nešlo zabukovat místo a stroje přijedou v úterý 24.7. a máme si vzít hotel, najíst se a oddechnout si. Než se nadechnu, položila hovor. Bubláme jak přetopenej papiňák, pak si všímáme, že je sobota. Je jasné, že se do kanceláře nikdo nepřijde a s mojí ruštinou se po telefonu blbě hádá. Alespoň nám kluci z dílny dohodnou slušný hotel kousek od firmy za 1400 RUB za pokoj. Pokoj je opravdu na ruský poměry a cenu pěkně udělaný, zabydlujeme se, něco pojíme a dospáváme časový posun. Odpoledne jdem na první obhlídku města, lehce prší. Socha Lenina, centrální náměstí, nic moc. Potřebuji koupit řetěz. S tím taky Agryda nepomohla, prý se musí objednat. A to nikdo neudělal. Strejda Googl našel motoshop. Volám tam, měli by ho mít, že tam přijede do půl hodiny. Berem taxi, auto se klepe jako drahej pes v zimě, no dovezlo nás. Jdem do obchodu, ptám se na řetěz 428 a čučím, když šáhne někam pod pult a drží v ruce DID řetěz. Radostně platím 1800 RUB ( 684.- CZK ) a ještě se ptáme na přechod do Mongolska. Prý i pro nás jako cizince by neměl být problém. Kupujem ještě sprey na kontakty proti vodě a nálada se výrazně vylepšuje. Taxik nás v rámci ceny doveze zpět na hotel. Večer koukáme při kvasu na ruskou televizi, ale naše Nova je proti tomu intelektuální záležitost. Ráno svítí sluníčko, vše je veselejší, a jedem na další prohlídku do města tramvají. To je zážitek sám pro sebe. Tramvaj je sice natřená a z půlky polepená reklamními fóliemi, ale je jinak dírami po rzi viděl skrz naskrz. Koleje jsou tak hrbaté, že se jede max 30 km/h.
Potkáváme jednoho motocyklistu na Kawě ER 650 a tak z něj tahám rozumy, kde se scházejí místní motorkáři. Dělá nám čárku do mapy a my jedem do centra. Cestou potkáváme velké tržiště, a tak opouštíme tramvaj. Procházíme něco na způsob Sapy, a vedle obrovské hala s potravinami. Výběr opravu velký. U šikmooké slečny z Ujgurska si kupujeme černé brýle a podle doby co jsme tím strávili to vypadá, jako by jsme kupovali Karlštejn. V hale si dáváme oběd u Uzbeků, a je to fakt dobrota, pelmeně a baraninu. Navštěvujeme velký pravoslavný chrám a zapalujeme dvě svíčky. Jednu u boha otce a druhou u svatého Nikolaje, který je ochránce poutníků. To nemám ze své hlavy, musel jsem se poradit s místní autoritou, svíčkovou babkou. Pak už mizíme k divadlu, kde mají být motocyklisti. A fakt tu pár strojů stojí, hodně 400 ccm motocyklů z Japonska. Dáváme se do řeči a Alexejem , od Viraga 750 s výhružně vystrčenou bejsbolovou pálkou u zadního kola. Má na zádech barvy Vampirs Irkutsk, vypadá drsně, jak to má být. Je to fajn kluk, říká, že 30 kilometrů od Irkutsku byl sraz a hodně lidí tam ještě je. Kecáme o všem možném, a ještě jednou se ujišťujeme o přechodu do Mongolska a info nám potvrzuje. Pozdě večer nás vsune ke známým do auta a on na Viragu jede za námi na stotřicátýosmý. To je nová část Irkutsku, obchůdky, restaurace a je to designově hodně povedené. Jsou tam i staré původní domy, a to tomu dodává atmosféru. Budeme potřebovat dílnu a on nám ji rád půjčí i s vybavením. To je super. Dozvídáme se, že nedávno byli na srazu motocyklů v Mongolsku. A prý je v Mongolsku i dost bikerů. To zírám. Fotíme se u symbolu města, prý je to Barbr, něco jako tygr. (Doma zjišťuji, že to je opravdu Sibiřský tygr a má v tlamě sobola). O půlnoci se loučíme a ujede nám poslední tramvaj, domů přicházíme v půl druhým značně uškobrtaný. Ráno chrníme svorně do půl jedný. Ani se nám to nechce věřit. Jdem na Agrydu se domlouvat ohledně motocyklů. Nějakou dobu si vysvětlujeme postoje, ale byli tam komunikační šumy a zaplatili jsme opravdu nákladní vlak. Dopočítává nám, co by stál rychlík a bylo by to o 33000 RUB víc. Vlak by měl přijet v 21.30 a budou nám volat. Ráno v 9 hod tam máme být vyzvedneme si Jawy a můžem pádit na Bajkal a do Mongolska. Jedem ještě na trh pro zásoby na cestu, máme tam už známou řeznici, má taky motocykl, Yamahu. Ptal jsem se jakou, odpověď byla:“ No přece červenou“. Jako bych slyšel mojí Martinu. Kupujem tvrdý salám, toho tady zas tolik není, klobásy, a ještě chceme kaviár. Chviličku váhá. Houkne na sousedku, aby jí pohlídala kvelb a vede nás na druhý konec haly, kde jsou ryby a kaviár. Má tam svou známou, a že nám dá kvalitní zboží. Doporučení je znát, dostáváme ochutnat několik vzorků červeného a černého kaviáru, beru ten červený, co jsem měl kdysi v Magadanu. Platíme 400 gramů za 2400 RUB ( 950,- CZK ) je to se slevou a navrch dostáváme kus uzený ryby. Stejně, jako kdysi v tom Magadanu. Jedeme na hotel, já dopisuju toho povídání, zítra už budem bez Wifi a v sedlech.
Ráno jsme nastoupený u skladu a samozřejmě, motocykly nikde. Dobrá zpráva je, že vagón je kdesi na nádraží a musíme počkat, až ho naposunují ke skladu. Po 3 hodinách už brbláme hodně nahlas, a tak vezmou ještěrku a vydávají se někam do kolejiště. Sláva, vrací se i s našimi stroji. Vybalujeme a nastrojujeme Jawu a Čízu bagáží. Od kluků ze skladu dostáváme výměnou za naše cestovní propisovačky pravou ruskou samohonku. A kupodivu, nebyla tak špatná ani teplá! Celou dobu tam s námi čekal Alexej. Když jsme hotový, vede nás do servisu. Je hned vedle prodejny, co jsme kupovali DID řetěz. (Je to sice DID, ale kvalita D, to je takový lepší číňan. Jiný není, musí tam a sloužit). V dílně je už pro mě připravená flexa a makám, až se ze mě čoudí. Doslova, venku je 35°C, a já jsem jen pod stříškou před dílnou. Zatracený gumový manžety na krytu řetězu. Konečně je zase vše na svém místě a můžeme vyrazit. Přijíždí i majitel dílna a tu samou cestu jel v loni na 250 Hondě. Vytahuji mapy a dostáváme fundované rady, jak vypadá cesta a čemu se vyhnout. Zároveň se dovídáme, že ten náš malý přechod pod Irkutskem nás neodbaví. Je pouze vnitrozemský, tj. jen pro Rusy a Mongoly. To je nepříjemné, znamená to jet přes Ulan-Ude a Ulánbátár a 1000 km navíc. A ještě přijdeme o dvou denní cestu pustinou okolo jezera.
Nedá se nic dělat a jedeme. Alexej nás ještě vyvede z města. Na půl cestě se s námi musí rozloučit, ztratili jsme spoustu času, než nám vydali stroje. Předává nás svému kamarádovi, který nás dovede až za město na výpadovku k Bajkalu. Silnice je pěkná, krajina hodně kopečkovitá, jedeme nahoru, dolu. Na jednom dlouhém sjezdu se mi přehřeje obložení zadní brzdy a skoro se zablokuje kolo. Musíme počkat, až to trochu vychladne, trochu povolím seřizovací matku a jedem dál. V podvečer přijíždíme k Bajkalu a ten nás vítá deštíčkem. Je pozdě, a tak sjedeme z hlavní a nacházíme miniplácek na břehu jezera. Za zády máme železnici s dunícími vlaky. V mrholení stavíme bydlení a vytahujeme kaviár z Irkutsku. Je to pořád úžasná dobrota. V noci nic moc, vlaky jezdí pořád s obrovským rachotem. Ráno balíme v nevlídném počasí a jedem na Ulan-Ude. Krajina je kopečkovitá, lesnatá a silnice slušná, i počasí se vylepšuje. Odpoledne vjíždíme do města a míříme do centra si prohlídnout největší hlavu Lenina na světě. Je fakt obrovská. Děláme si povinné foto a jedem někam najít motoshop. Chtěl bych vyměnit kufr za velkou tašku. Ten kufr je přeci jen velká váha samo o sobě a mě se do písku pouště s váhou nahoře moc nechce. Odchod, tedy obchůdek nacházíme, ale rolku nemají, hledáme ještě lovecké potřeby. Tady to vypadalo nadějně, ale taky nic pořádnýho nemaj. Žádná radost, musím do písku s tím, co mám.
Stáčíme se na jih a jedem k Rusko – Mongolské hranici. Jsme na nejvýchodnější části naší cesty, v podstatě se už jen vracíme. Ale je to domů sakra daleko. Čz a Jawa dvoutaktně vrní a tak si mažem dolu. Zatím je stále ještě slušný asfalt a kilometry ubíhaj. Zastavuje nás sluníčko nad obzorem a Míra na navigaci nachází za kopcem jezero. Je to místní koupací oblast a rekreantů je tu dost. Vzhledem k velikosti jezera to ale není problém. Stavíme stan a jdem odmočit naše cestovatelská těla. Voda super, ale komáři opravdu ruských rozměrů. Bleskově vyprat a honem pod moskytiéru a odtud, z bezpečí se družíme s vedlejší rodinou. Ráno, už bez komárů, balíme a míříme na hranice. Lesy se prohlubují a osad ubývám silnice stále velmi pěkná, široká a bez kamionů, skoro. A jak si tak jedem, míjíme značku 70km ubírám trochu, pak 30 km a vedle cesty je parkoviště s několika kontejnery a pár policajty a vojáky. Mají tam dvě auta, tak po nich pokukuju, jestli nás chtějí taky zastavit. Nic tomu nenapovídá, policajt si mává pendrekem podle nohy, a to je celé. Významně na něj koukám a lehce gestikuluju: co jako? Stále mává pendrekem u nohy, tak pomalu pokračuju a koukám, co bude dělat Míra. Ten na něj taky kouká, lehké gestikulace a pomalu jede za mnou. Asi jen namátková kontrola, dávám modrý gas a jedem si k hranici. Asi po 6-ti kilometrech je poslední městečko před hranicema a musíme natankovat a koupit olej do benzínu. Nevíme, jak to bude za hranicí v Mongolsku. Jen co zasunu pistoli do nádrže, přiletí na pumpu UAZ po dvou kolen a se skřípěním brzd se z něj sypou automatčíci s kalašnikovama. A hádejte, co? Všechny hlavně míří na nás. Ruky věrch! Kapitán nám sebere pasy. Že jsme nezastavili na kontrolním bodě a ujeli polici a pohraničníkům. Když už mi dovolili dát ruce dolu si vysvětlujeme, co se stalo. Žádné hlídce jsme neujeli, vždyť tady žádná nebyla, jen lesy a silnice. Ujasnili jsme si, že to fakt bylo těch 6 km zpět. A stále jsem tvrdil, že nás rozhodně nezastavovali. Prý pendrekem. Zas nechápeme. No a pak nastalo maňáskové divadlo, kde jsem předváděl ruského policajta a potom jak zastavuje Policie ČR. Ruský policajt šmrdlá pendrekem u nohy dole a sovětský bystrý občan postaví žigula na přední a stojí. U nás, policista dá pendrek nahoru a výrazně ukáže na dotyčného hříšníka a pošle ho bokem a tam ho voholí o všechny prachy! Nakonec kapitán moji pantomimu pochopil, hlavně šli dolu, lidé si oddechli a my s nimi. Ale tak jednoduchý to není, záznam je na kamerách a musíme na posádku k veliteli na dořešení incidentu. Dotankujeme, kluci vojensky byli hodný a my jim slíbili, že neujedem. V konvoji za UAZem jedem do města na posádku. Musíme parkovat přede dveřmi, aby nás snímala kamera a kapitán jde za velitelem. Po půl hodince vychází a sděluje nám, že se hodně snažil, velitel to pochopil a můžeme se vrátit těch 6 km a absolvovat kontrolu podle předpisů. Ono to je zároveň předhraniční kontrola a bez toho záznamu by nás stejně na hranicích nevyřídily. Šahám do kapsy pro peněženku a reakce kapitána je jako bych vytahoval kapesní atomovou pumu. Jen žádné úplatky, proboha! Kampaň proti úplatkům jede v Rusku ve velkém. Beru tedy z kufru cestovatelské propisky a dávám mu je. Ani to nechce přijmou. Tak mu vysvětluju, že to není úplatek ale padarok na vstréču. Tak na to si je bere, ale dvakrát se rozhlédne kolem, jestli se nikdo nedívá. Ale má z nich evidentně radost. My konce konců taky, vypadalo to ze začátku na mezinárodní incident s vyhlášením války cizí mocnosti. Kontrola proběhla, samozřejmě nás seřvali, opět proběhla etuda s pendrekem v Rusku a ČR. Ale jedem na hranice.
Ještě si v městečku dáváme poslední pozdní ruský oběd a hurá k hraničnímu přechodu. Docela to jde a po jedenapůl hodince projíždíme zemí nikoho na Mongolskou stranu. Předjíždíme auta dopředu až k zavřené bráně celního prostoru. Jak tak stojíme a čekáme, z Mongolska vyjíždí postupně skupina terénních Toyot a houfují se za branou. A najedou od od nic slyšíme česky: „Ty vole, to jsou snad Jawy!“ A fakt ,Češi. Družíme se a mají sebou průvodce, Mongola, který žil leta v Čechách a tím pádem mluví pražsky. Honem vytahuji mapu a vyzvídám, která cesta napříč Mongolskem je nejsnažší. Radí jet jižní cestou, přes Gobi. Abychom ty motocykly tak moc nezničili a dojeli domů. Rada nad zlato. Konečně se otevírá brána, loučíme se a jedem k celnímu odbavení. To probíhá typicky po mongolsku. Všichni se honem nahrnou do kanceláří k okénkům a nastává boj, kdo strčí dokumenty celníkům nejdřív. Než to pochopíme, jsme na konci fronty. A užíváme si 2 hodiny dušení v chodbě ve 30°C. Vyplnění dokladů v mongolštině je taky fajn. Několika lidem se nás naštěstí zželelo a pomohli nám v tom. 3 hodiny dušení a můžeme konečně vstoupit do země. Ještě vyměnit ruble za Tigryky u veksláků a jedem. Hlavní silnice na Ulánbátár je rozměrově tak naše horší okreska. Proti ruské silnici na hranice podstatná změna. A taky je skoro bez aut. Opravdu, jedem sami zvlněnou zalesněnou krajinou a na každém horizontu máme nádherná výhledy. V jednom sedle je plácek pro náklaďáky, a tak tam zastavujeme a dáváme něco malého na zub, po hranicích vyhládlo. Vedle laviček a stolků je malý budhistický oltář pro obětiny od pocestných. Také já obětuji pár drobných pro zdar cesty. Asi po hodince jízdy nás zastavuje policie. Stojíme za dvěma auty a proti nám se řítí skupina terénních Toyot s majáky. Koukáme co se děje a v krajině letí jezdci na koních. Ta auta jsou doprovod, komisaři, lékařská služba apod. Tak sledujeme mongolské jezdecké mistrovství v přímém přenosu. Závodníci zmizeli v prachu a jedeme dál. 150 km před Ulánbátarem se kvalita cesty výrazně zhoršuje, přesně jak nám řekli na hranicích ty Češi. Samá díra. Všude jinde jsou silnice u metropolí lepší než v provinciích, tady je to naopak.
Slunce klesá za nízké horizonty a musíme najít místo na spaní. Před jednou vesnicí vidím kousek od silnice jutry. Jedem k nim, je lepší spát u lidí. Jste pak jejich hosty i když spíte ve stanu. Nikdo z obyvatel tam není, vracíme se na hlavní, kde stojí malá jatka. Rozehrávám plynulou mongolskou pantomimu na téma: můžeme u těch jurt támhle přespat?“. Z dlouhého monologu mongolštiny jsem uznal, že asi jo. Vracíme se k jurtám a stavíme stan. Fouká nepříjemný vítr a tak stavíme motocykly do L před stan jako větrolam. Mezitím přijíždí domorodci a jsou zpočátku odtažití. Rychle se kamarádím s jejich kavkazským ovčákem a ledy se prolomily. U jurty je pod plachtou nějaký motocykl, a tak jsou zvědaví na naše ČZtu a Jawu. S nastávající tmou zapadnou do jurt a společnost nám dělá jen ten obrovský kavkazan. Za podrbání a vylízání ešusu máme kvalitní ochranu po celou noc. Než sluníčko úplně zapadlo, nízké světlo předvádí skvělou podívanou. Inu, příroda je největší kýč. A s nocí se na nebi objevil měsíc v úplňku a s plujícími mraky si hraje na honěnou. Koukáme na tu krásu skoro do půlnoci.
Ráno jsme zase sami, pastevci odešli za stády hodně brzy. Snídáme ze zásob, tady u cest moc občerstvení není. Mraky se honí nízko, to nevěstí nic dobrého. Dojíždíme ke kraji Ulánbátaru a objíždíme ho po obchvatu. No, je to jej malá asfaltka, ale nejedeme centrem. Máme zpoždění proti plánu, a tak město vynecháváme. Začíná pršet. Zastavujeme a navlékáme nepromoky. Mezitím nás míjí skupina motorkářů na čínských 150-tkách. Podle oblečení taky turisti na vyjížďce. Jedeme naštěstí stále po asfaltu a leje a leje. Do toho se pěkně ochladilo, teploměr mi ukazuje 9°C! Kde jsou ty proklamované vedra? V pozdním odpoledni zastavujeme v malém bistru u silnice na oběd. Je plno, brzy jedna maršrutka odjíždí a my získáváme stůl. Objednáváme po mongolsku: kouknout, co jedí sousedé a na to pak ukázat obsluze. Funguje to v pohodě, jen nesmíte byt v restauraci sám. Pak je to loterie s jídelákem. Jak se to jmenovalo nevím, byli to nudle s masem a Míra měl něco na způsob pelmeňů. Bylo toho hodně, bylo to teplé a netekla nám voda za krk. Co víc si cestovatel může přát. Na závěr horký čaj s mlékem. Chodíme občas kouknout ven, zda se to počasí neumoudřuje. Nic. Z pouště vidíme přijíždět dvě 150-ky, evidentně nové. Když se řidiči vymotají z igelitů, co mají na sobě, vidíme dva staré chlapy – Evropany. Dáváme s nimi řeč, jsou ti Holanďani – důchodci. Koupili si tady nové stroje a jedou s nimi domů, do Holandska po ose. Mají na to čas. Jak jim ho závidím. Konec pohody v teple bistra, jdeme znovu do nepromoku a jedem dál. Mraky jsou až skoro na zem. Je to takový nečas, že ani auta moc nejezdí. Naštěstí pro nás. V podvečer někde v pustině u malé vesnice tankujeme, a já musím napnout řetěz. Už mi při akceleraci přeskakuje přes zuby. Na pastvině vidíme kluky, jak pasou stádo koní. Jedou ve dvou na čínském jednobuchu, řídí jednou rukou a druhou drží u ucha mobil. A my si tady hrajeme na adventure!! Kdysi se mongolové rodili v sedle koně, dnes jim do kolíbky dávají motocykl! Pokračujeme deštěm dál. K večeru se mraky začínají trhat a dojíždíme do města Bayankhongor, tankujeme a padá rozhodnutí, že tady přespíme. Ptáme se na hotel. Žádný tady není, ale máme to zkusit na letišti. Jeden místní nás tam dovede, ale letiště je zavřené. Dumáme, co dál. Přijede auto a světe div se, je to správce budov na letišti. Potvrzuje, že je to uzavřené, a tak zkoušíme, zdali by tady nebylo někde jurtoviště. Tam by jsme rozbili stan. Sláva, má lepší verzi, kousek odtud si prý můžeme jurtu pronajmout. Tak super, jedeme tam. Asi po kilometru cestou necestou je opravdu 8 jurt na pronájem. Majitelé, staří manželé, nám jednu přidělují a omlouvají se, že nevaří. Hostů je teď prý málo. Zabydlujeme jurtu, sušíme provlhlé šaty a starý pán nám ještě přinese chleby a něco zeleniny. Rozvášňuji vařič a Míra vyndává prkýnko a nože a jde kuchařit. Než se to dovaří, děláme lehkou údržbu strojů a mažeme po tom dešti řetězy. Zapadající sluníčko a mraky vytvářejí nad horským masivem nádherné divadlo. Po jídle využíváme dvou volných postelí k rozložení map a plánování další cesty. Pouští pojedeme přes městečko Altaj a Khovd a potom by jsme měli opustit planiny a dostat se do hor a k hranicím.
V jurtě jsme spali jako Budulínci a ráno nabalujeme vše na stroje a jedem oblázkovejma dunama do osady. Za městem už není asfalt a musíme terénem. Silnici už sice staví, ale ještě se po ní nejezdí, i když nový asfalt je už položen. Na každou stranu od silnice je tak 300 metrů vyježděných kolejí. Kolik Mongolů, tolik cest. Jen si musíš vybrat tu správnou. Nejraději by jsme na nový asfalt, ale vjezdy mají zahrazené, asi nejsme první s touto myšlenkou. Pak ale vidíme jeden použitelný vjezd a u něj stojí 3 auta a chlapi diskutují v kroužku. Míra jede první a vidím, jak se k tomu nájezdu blíží. Přes evidentní nesouhlas dělníků proniká na asfalt a jede vesele pryč. Nabírám stejný kurz – směr asfalt ale mám smůlu. Na mě se už stačili přichystat a vidím, jak se jim v ruce objevují montpáky a nějaké trubky. Přesila je zřejmá, dělám plavný oblouk a sypu si to gruntovkou. Závistivě pokukuju po Mírově Jawě, jak si to peláší novým asfaltem. Jak tak po něm čučím, přehlédnu, že v mojí koleji je polovyschlá louže plná bahna. Má to obří rozměry, a tak jen stačím přidat plyn a už jsem v bahně. První půlku se mi daří projet celkem elegantně, ale pak naberu v bahně schovaný šutr a je rázem po eleganci. Další půlka louže je zoufalý boj zůstat na motocyklu a neustlat si. Ještě nikdy jsem tak rychle nohama nežabičkoval, jako tam. Nohy mám do výše kolen černé od bláta, motocykl je zasratý až k sedačne, ale jsem na tvrdém a jedu dál. Ještě dalších 5 km mi klouzali boty ze stupaček, než to bláto zaschlo. Jestli mě viděl někdo z těch dělňasů, tak se řechtaj ještě dnes. Míra mi sice kus ujel, ale jeho pohoda netrvala moc dlouho. Neměli ještě hotové mostíky přes potoky a tak musel potupně dolů a pokračovat gruntovkou. Po 10 km zmizel asfalt, ale zůstal hotový násep s uválcovanou zeminou.
Tak jsme se na něj vyškrábali pár kilásků si užívali relativní pohodu. Pak jsme stavbu opustili a jeli jenom terénem po roletě. Ze samého drncání mi praskla vzpěra od plexi a vydávalo to naříkavé zvuky. Naštěstí je po pár kilometrech báze stavbařů a v ní autodílna. I přes nesouhlas ostrahy vjedu dovnitř a u hloučku dělníků si domlouvám svaření praskliny. Jeden vaří, dalších 15 se na to dívá. No klasika. Ale mám svařeno, rozdám několik cestovních propisovaček k všeobecné spokojenosti chlapů a prokousáváme se prachem dál. Pustina je již dokonalá, nikde ani živáčka. Po každé půlhodině boje s necestou musíme zastavit a trochu si oddychnout. Jsme zpocený jako myši. Postupně přicházím na to, že než se mordovat ve vyjetých kolejích po autech, je lepší si najít vlastní cestu. Vyjet bokem do pouště a jet úplně novou stopou. Na povrchu pouště je ztvrdlá krusta, která se proboří, ale jen tak do půlky hloubky pneumatiky. Trochu to plave, ale není to zákeřný a jede se tak docela pohodlně. Jen si musím dávat pořádnýho bacha na velké kameny a trsy velbloudí trávy. Jeden jsem přehlédnul a nakoplo mě to, že jsem letěl vzduchem jako oštěp. Naštěstí jsem se nezapíchnul a s mírně otřeseným sebevědomím jsem jel dál. Jasně že ta pouštní pohoda dlouho nevydrží. Vždy po pár kilometrech potkáme koryto vyschlého potoka a musím se potupně vrátit do autařskejch stop, protože to jinudy nejde projet. Jedeme obrovskou plackou, nikde nikdo a najednou kde se vzal, tu se vzal, vyrostl tu rozcestník.
Rovně, nebo odboč vlevo. Názvy v Mongolštině. Porovnáváme to s mapou, ničemu se to nepodobá. Každá navigace ukazuje jinam. Odbočit blbě znamená zajížďku minimálně 200 km. Pouští. Stojíme drahně času, ale nikdo nejede okolo. Jak tak čučím po okolí, vidím v dálce dráty telegrafního vedení. Vzpomenu si na začátek dnešní cesty, kdy vedle stavby silnice byli také dráty. Pojmenoval jsem si ji z legrace Telegraf road, jako píseň R.E.M a Poutníků. Zněla mi půl dne v uších. A jak se to teď hodilo. Říkám Mírovy, jedeme podle drátů. Tak jsme vyrazili podle drátů a po několika kilometrech se i navigace sjednotili na tomto směru. Mongolsko nám připravilo další chuťovku, jedem asi 20 km vyschlým korytem řeky. Velký kameny, naplavený hluboký štěrk, a nejhorší je naplavený jemný píseček. Leje z nás jako z vola. Zatím bez pádu, ale několikrát to bylo o fous. Konečně opouštíme řeku prachu a před náma se otevírá údolí a dole je jurtoviště. Sjíždíme dolu a dojíždíme ke kontrolnímu stanovišti s policajtama a šoumenem s postřikovadlem na zádech. Stojí před náma dvě auta a každému osprchuje kola. Ukazujeme policajtovi, že jenom projedeme louží s dezinfekcí a bude to dobrý. No nebylo. Nekompromisně nás nahnal k tomu šaškovy a ten nás osprchoval od hlavy až k výfukům. Smrdíme jako rasův pytel a policajti se potutleně smějou. Dojíždíme kousek k jurtovišti a dáváme oddych na kumys a trochu na odsmrdění po desinfekci. Po osvěžení jedeme dál, dokonce i po asfaltu. Ale jen za horizont, pak zase kraluje poušť. Jedeme další dvě hodiny, než narazíme na další vesničku, kde mají benzín. Tankujeme a dáváme lehčí občerstvení. Zastavuje u nás skupina Toyot LandCruiser. Jsme v Mongolsku a tak jsou všechny osazeny motorem V8. Šestiválce se tady nevedou. Chlapi jsou jako děti a hned si zkoušejí sedla našich strojů. To by tak nevadilo, kdyby každý nevážil bratru 150 kg!
Pro jejich široky bezprostřední úsměv jim to odpouštíme, evidentně vzpomínali na mladá léta. Přichází odpolední únava, a tak kupujeme místní energeťák. Trochu nás to nakopne a jdeme se prát s cestou. Pak už za celé odpoledne nepotkáváme živou duši. Slunce se kloní k obzoru, a to znamená najít místo na spaní. Do města to máme ještě 150 km a tam sichr nedojedem. Planina je placatá a bude nás vidět na kilometry. To není moc lákavá představa. Pak na obzoru uvidím jurtu. Tak odbočit z cesty a pískem se prodíráme tam, kde čekáme lidi. Dojeli jsme k jurtě, ale nikdo tu už není. Je zamčená a podle ohrady je jasné, že to jsou pastevci. Jsou se stády jinde, kde je ještě něco zeleného. Alespoň tu nebudeme vidět z cesty. Necháváme motocykly za zdí a za jurtou stavíme stan. Jakmile je hotové bydlení prozkoumáváme okolí. Jurta je zamčená, a tak nakukujeme dovnitř škvírou u dveří. Maj tam pěkný binec, a dvě polorozebrané čínské 150-ky. Jinam místo to je úžasné, v mírném svahu v kousek pod úrovní okolních ohlazených skalisek. Dobře chráněné před větrem. Vedle je půlkruhové kamenná ohrada pro ovce a koně, jak analyzujeme z bobků. A jak courám pískem, zaujme můj pohled něco známého, co kouká z písku. Světe zboř se, svíčka s nápisem PAL. Závan domoviny, tady v poušti. Inu, cesty obchodu jsou nevyzpytatelné. Zapadající slunce za skaliska na obzoru rozehrává úžasnou barevnou podívanou. A jak si tak užíváme samotu a západ slunce, najednou se na cestě pod námi v oblaku prachu hrne autobus – linka. Docela rychle, tak 70 km/h. Jak to, že se nerozpadne na těch dírách mi není jasné. A mizí kdesi k obzoru, doprovázen našimi nechápavými pohledy. Za půl hodinky stejný obraz, jen z protisměru. A pak už nic, jen sta kilometrů pouště okolo. Zvláštní pocit, připadáme si jako ty zrnka písku všude okolo. S přicházející nocí se zvedá vítr a jsme rádi, že nás kryjí okolní skaliska. Tak dobrou.
Ráno balíme pouštní ležení a jedeme tam k obzoru, kde večer mizeli autobusy. A je to stále dokola. Horko, kamení, písek a dřina. Potkáváme první potulné velbloudy. Vůbec se naší přítomností nenechají rozhodit, a klidně stojí a čekají až okolo nich přeprdláme. Na oběd se zastavujeme v malém jurtovišti. Matka s dcerou nám připravují na hovnokamínkách jídlo a my se bavíme se synkem školního věku v tradičním oděvu. Chlubí se nám motocyklem, má 250-ku, je to mezi místními borec. Jedeme dál pouští a odpoledne se stane zázrak. Najíždíme na asfalt!! Míra ho samou radostí líbá a upalujeme v pohodlí do dálav. Jsme na silnici v podstatě sami, skoro nic nejezdí. Tato část Mongolska je opravdu pustá. Vedle silnice stojí kopec a na něm jakýsi památník. Sláva, alespoň nějaká kultura.
Odbočujeme a musíme do prudkého kopce. Mírovy se tam nechce, a zůstává dole. Jedu až k sochám na parkoviště a až nahoru jdu spořádaně pěšky. Je tu hodně soch, docela obřích. Hinduistické modlitební vlaječky a nápisy vytesané do podstavců soch. Bohužel jen v Mongolštině. Podle koní a válečníků usuzuji na nějakou historickou bitvu. Podle barvy žulových bloků to není moc staré. Je odtud pěkný výhled po kraji. Nafoceno, pokocháno a jedu dolů. Cestou nabírám Jawu a pokračujeme na západ. K večeru dojíždíme k vesnici s benzínkou a plníme nádrže a kanystry. Chceme ještě pokračovat, ale pohled na slunce říká, že by to nebylo moc rozumné. Hledáme ve vesnici hotel, ale nic takového nevidíme. Zastavujeme u jedné paní, moc lidí venku není a sondujeme situaci. Mluví na rozdíl od nás jen mongolštinou, ale přivolává dcerku školního věku a ta vládne trochu angličtinou. Můžeme přespat u nich, mají volný pokoj. Jdeme se na to podívat, je to jednoduše zařízené, asi jako celá ves. Postele tam jsou, jdeme do toho a jídlo nám taky udělají. Jen potřebujeme ze sebe spláchnout pouštní písek, koupelnu nemají. Vedou nás do zavřené školy, jsou prázdniny, a z mírný poplatek si užíváme radost teplé vody ve sprchách u tělocvičny. Cestou zpět pozorujeme provoz ve vsi. Auta tu jsou značně opotřebovaná, je to chudý kraj. Jeden Hyundai je extra zdevastovaný, šmajdá mu každé kolo, něco skel mu také chybí a každý plech je pomuchlán. Ale furt se to pohybuje vlastní silou. Je ještě vidět, a tak děláme pravidelný servis, mažeme a dotahujeme řetězy a tak. Ráno, po snídani jedem asfaltkou dál. Schválně počítám auta, co nás míjí v protisměru. Do poledne jsem na čísle 11vozů! Fakt šrumec. Zastavujeme na pravidelnou cigaretku na odpočivadle. Tady je to jen pruh asfaltu, oddělený zídkou od silnice. Jinak tu nic není, jen malinká kadibudka. Něco posvačíme a suroviny v břiše se posunou dolů a žádají si vypustit. Beru toaleťák a jdu k budce. Míra má stejný nápad, ale bohužel jsem ho předeběhl. Jen co přidřepnu a vystrčím zadek, všechen bodavý hmyz z širého okolí se usadí na mám pozadí. A štípe a štípe. Jsem bezbranný, a tak jen nadávám jako špaček. Vystřelím z té mučírny ještě s kalhotama na půl žerdi. Míra se na pláni řechtá, až nemůže popadnout dech. Jeho nic nebodá, všichni bodavci byli na mě!! To se mi ty hygienický návyky pěkně vyplatily. Odjíždíme od té mučírny a moc pohodlně se mi nesedí. Přijíždíme do městečka Khovd. Dáme jídlo a po výjezdu přijde nepříjemné překvapení. Asfalt končí, silnice je ve výstavbě. A tak jedeme vedle stavby rozježděnou prašnou cestou plnou velkých kamenů. A musíme uhýbat těžkým náklaďákům za stavby. Zastavujeme na místě, kde už je nový úsek i s asfaltem hotový a vjezdu brání hliněný val. Dumáme, zda by jsme tam nějak přetáhly stroje a pokračovali pohodlně dál po asfaltu. Přijíždí 2 KTM, jednoválce s Kanadskou SPZ. Sundávájí helmy, je to starší manželský pár na cestě po Asiji. Ptáme se na ten asfalt a prý za rohem není most. Tak smůla a musíme mezi náklaďáky. Jedeme podle řeky údolím mezi horami. Je to řehole, za náklaďáky jsou oblaka prachu. Dojíždíme dva za sebou a Mírovy se je povede předjet po vedlejší koleji. Já už to nestihnu a trpím za nimi. Několikrát se je zkusím předjet, vyrazím z oblaku prachu a mám před sebou chladičovou stěnu protijedoucího kolosu. Fuj, honem zpátky. Takhle to udělám dvakrát, a pak rezignuji a ploužím se s odstupem za nimi. Občas křižujeme už hotovou silnici a na jednom křížení stojíme a odpočíváme. Přijíždí nafrknutý čínský náklaďák, který má již svá nejlepší léta za sebou. Přijíždí k náspu nové silnice a kousek pod vrcholkem mu dojdou síly a motor zhasne. Tak to znovu nahodí, odcouvá a zkouší to znovu. Zase nic, a opět couvnutí, rozjezd a zdechnutí. Motor už na ten kopeček nemá sílu. Koukáme na něj a po čtvrtém marném pokusu ho zanecháváme jeho osudu a pokračujeme v cestě. Opouštíme údolí řeky a míříme do hor. Jede se údolím, kde středem vede stavba silnice a z obou stran jezdí těžká technika a také naše malé motocykly. Protože tyhle obslužky nemají žádný základ, jsou plné velkých kamenů a hlubokého prachu. Jízda v tomhle sajrajtu je fakt obtížná. Jedete skoro pořád ve stupačkách a moje klouby se tomu výrazně brání. Únava je větší a větší a musíme dělat častěji pauzy na odpočinek. Když se trochu vzpamatuji, můžu také vnímat okolní přírodu. Hory jsou úchvatné.
Až ta silnice bude hotová, bude to krásný kochací kus cesty Mongolskem. Zatím je to jen prach a kamení. Při odpočinku v jednom sedlu koukáme na stavbu v délce údolí a sledujeme pohyb techniky. Támhle bagr, buldozér, tady se plíží přetížený náklaďák se zeminou a tudle jeden vůz leží na boku s vysypaným nákladem. To se dostal moc na kraj, a utrhla se krajnice pod jeho nákladem. Všichni jezdí okolo, jako by se nic nestalo. Asi mají náklaďáků dostatek. Náladě mi to nepřidá. Asi kolem třetí odpoledne zastavujeme na jedné násypce a mám už všeho plný brejle. Tělo bolí tak, že mám skoro slzy v očích. A když se podívám do dály a vidíme přes několik průsmyků jen stále stejnou stavbu silnice, přepadá mě silná trudomyslnost. Míra je na tom sice fyzicky lépe, ale optimismem také nesrší. V takových chvílích si nadávám, co jsem si to doma u mapy, v klidu kuchyně, spískal. Musím to vyřvat hodně nahlas do hor, musí to ze mě ven. Někde hluboko v mozku víte, že se nemůžete sesypat úplně, to mi ještě pud sebezáchovy nedovolí. Ten převržený náklaďák je jasný signál. Zasypou tě tady a nikdo po tobě ani nevzdechne. Ale nedá se nic dělat, musíme dál. Tohle byl jeden z krizových momentů cesty, na to dlouho nezapomenu. Pomalu klesáme níž a terén je trochu snesitelnější. Nebo si zvykáme, či kombinace obého. Při jedné pauze vidíme v dálce přijíždět prachem dva motocykly. Když se dostanou blíž, nestačím se divit. První jede FZ 6 a za ní chopper od Kawasaki s Ruskou značkou. Názorná ukázka, že cestovat se dá na každém stroji. Trochu mi to načechralo už tak dnes poškozené seběvědomí. My si hrajeme na adventure a enduro, a oni vezmou choppera a jedou. Rusko, země neomezených možností a drsných motorkářů! No a my jedeme dál. Míra, jedoucí v předu po nějakých kilometrech v prachu náhle odbočí na sotva znatelnou cestu, v podstatě jen vyjeté dvě koleje. Nadávám do helmy, co to vyvádí za kokotiny. Ještě, že nemáme komunikátory, to by jsme se pěkně pohádali. Takhle jedu se zatnutými zuby za ním, a ani nevím, kam. V podstatě objíždíme obří skalní hřeben, hlavní vede zprava a my jedeme šoustkou vlevo. Po nějaké době se uklidním, a tím, že po téhle místní nejezdí těžká technika, se jede docela v pohodě. Tak alespoň něco. Vjíždíme do malé vesnice s velikou návsí a na ní jídelna. Už jsme něco takového potřebovali jako sůl. Ze samého boje s nástrahami cesty jsme zapomněli na stravu. A ono také nebylo dřív kde. Hory jsou pusté, bez vesnic. Jídlo objednáváme po Mongolsku, kouknutím do kuchyně a ukázáním na daný hrnec, nebo na talíř sousedů. To funguje. Dávám si místní ploché nudle se skopovým masem a trochou zeleniny, je to pořádně mastné a syté. Míru uchvátili vařené taštičky, něco jako ruské pelmeně. Porce dostáváme opravdu bohatýrské. Ty útrapy cesty na nás asi museli být vidět. Po jídle je hned nálada v teamu veselejší, i klouby bolí míň. Tak do sedel a na návsi po nás zůstávají jen modré obláčky. Sjíždíme do širokého údolí, jen jsme na jeho špatné straně, hlavní vede naproti. Dno širokého údolí vyplňuje zvláštní krajina plná vyjetých boulí a bažin s vodou. Jedeme po vyjetých kolejí, brodíme hluboké louže, a nakonec to končí na malé, podmáčené loučce. Několikrát málem utopíme sebe i s motocykly, když se půda pod námi začne propadat. Zatím jsme to vždy zachránili rychlou reakcí a plnou jedna. Když se nám to stane již asi po desáté, začínám propadat beznaději, že na tu hlavní nikdy nedojedeme. A při tom ji stále vidíme kousek před sebou. Pak nás zachrání nějaký Žigulík, kterého se v zoufalství chytneme. Dovedl nás na hlavní a sláva, tady je už asfaltka. Sice stará, rozbitá, ale jede se po ní pohodlněji a netrpí tolik stroje a jezdci. Z přicházejícím se šeřením dojíždíme do městečka Tssannagur, posledního před Ruskýma hranicema. Hledáme hotel, moc jich tady není, a ještě je asi období svateb. Ve dvou hotelech svatby byli, a nás tam nechtěli. Když se koukám do zrcátka, tak se jim ani nedivím. Jeden místní motorkář nás dovede k starému paneláku a tam je ještě volný pokoj. Po ubytování koukáme z okna a na střechách se houfují nějací velcí dravci, rozpětí křídel mají hodně přes metr. Je to zajímavá podívaná, ale únava se projevuje a spíme jako podťatí. Ráno odjíždíme bez hotelové snídaně, byli jsme rádi, že vůbec spíme. Jedeme po asfaltu do hor nad město. Projíždíme menší průsmyky, kde asfalt vede kousek pod vrchol, vlastní paso je šotolinové a pak zas pokračuje asfalt. Před jedním pasem zastavujeme a na kamenné zídce děláme snídani. Odděluje cestu od pastvin a v dálce vidíme skromný domek pastevců. Okolo se tyčí hory, svítí slunce a lepší kulisu pro snídani si nemůžeme přát. Občas se k nám přiletí podívat velký dravec, co to tu jako v jeho revíru děláme. Jedem dál k hraničnímu přechodu, zatím po asfaltu. Projíždíme poslední vesnicí a tam asfalt končí. Do hor k přechodu jedem podle potoka a jezírek po hnusné roletě. Poslední kilometry v Mongolsku nám dávají co proto. V poledne jsme konečně na hranicích, kde nás vítá kolona aut. Tu s elegancí sobě vlastní předjíždíme a stojíme rovnou u zavřených vrat. Celníci jdou na oběd, a tak máme spoustu času. Vedle nás stojí Německý mladý pár s Landroverem s vlekem a v kabině mají dva psy. Klasicky malého a velkého. Dáváme řeč, drbeme psiska a závidíme. Jsou na cestě půl roku po Ásii, ukončili zaměstnání a cestujou. Kousek za námi stojí zle pošramocený Landcruiser. Hodil to někde přes boudu a je vlečen na laně. Jsou to Rusové a prý byli v Mongolsku jen jeden den a musí se předčasně vrátit. Střecha nad řidičem je pěkně spláclá, a tak se ptám na řidiče. Má zlomenou ruku a je trochu potlučen, jinak v pohodě, zubí se na nás. No, byl jsem trochu rychlejší, nó… Po hoďce a něco se otevře brána a začíná lov na razítka. Celkem to jde a po další hodině odjíždíme do země nikoho, do Ruska. Jedeme docela dlouho do hor, po asi 4 km v sedle je malinká budka a kamery. Ruský pohraničník si napíše naše SPZky a čísla pasů a můžeme jet dál. Zatáhlo se, okosilo se a poprchává. Fíčí ledový vítr. Po dalších pár kilometrech konečně dojíždíme k Ruské celnici.
stěžuju celňákovi na zimu. Jen se chechtá, že tohle je nejstudenější místo v okolí. Prý už tu měli i sníh! Teď v létě! Je tady o 13°C míň než na mongolské straně. Tak honem pryč, dolů do údolí. Sjeli jsme do širokého údolí a i teplota se vrátila do normálu. A jedeme po asfaltce, budiž Rusko velebeno. Krajina je u hranic dost pustá, žádné známky života. Jen po okolních hrách se honí bouřkové mraky a doufáme, že se k nám nepřiblíží. Působí to tady dost tísnivým dojmem. Ko Jsme tady jen s jednou partou Němců ve dvou teréňákách, sami. Jdeme do budovy vyplňovat celní formuláře. Ještě k tomu dělám tlumočníka a překládám z ruštiny do němčiny a češtiny. Výsledek je, že to všichni májí hotové a já to přepisuju 3x !
Při prohlídce motocyklů si ukám na hodinky a blíží se šestá. Doufám, že dojedeme někam do civilizace, abychom ještě stihli nakoupit zásoby a taky bych chtěl doplnit kredit na ruskou SIM kartu. Na poslední chvíli před šestou vjíždíme do malého městečka, Míra běží koupit zásoby a já hledám, jak doplnit kredit. Nic nevidím, a tak jdu k partě mladých lidí u zaparkovaných aut a ptám se na pomoc s kreditem. Jeden z těch kluků se mi věnuje a ptá se, jakého mám operátora. Ukazuji SIMku a ptá se, za kolik chci nabít. Tak 500 rublů, já na to. A máš je? Vytahuji z peněženky pětikilo, jeho prsty se rozeběhnou po displeji telefonu a najednou cink, na mém stroji je kredit 500 Rublů plus. 5 minut a je hotovo, super. Jak jednoduché, když potkáš ty správný lidi. Po Mongolsku je Rusko úžasná země, kde vše funguje normálně, včetně obchodů a kde se člověk domluví. Míra ulovil zásoby a pokračujeme do vnitrozemí Altaje. Vjíždíme zase do hor. Ale ZELENÝCH hor! To je proti Mongolským vyprahlým horám nádherná změna. Vypadá to tu jako v Alpách. Hlavy si můžeme ukroutit, jak nasáváme tu krásu. Zastavujeme u prvního kempu, kde se dá postavit stan. Je zde jen pár hostů, majitelé ještě kemp dostavují. Místa mámě nepřeberně. Za pár rublů stavíme stan uprostřed louky a pro vodu chodíme dolu k lesíku k prameni. Po vrcholcích okolních hor chodí bouřky a jen doufáme, že tam i zůstanou. Ráno při snídani si Míra postavil sedátko doprostřed louky a dlouho se kochal pohledem na horské velikány. Musíme dál. Jedeme po pěkné silnici a napojujeme se na řeku Čuja, která se po čase vlije do veletoku Ob. Dravá řeka, horské údolí, vysoké štíty nutí každou chvíli stavět a fotit. No prostě, krása střídá nádheru. Nebejt to sem tak daleko, jezdím na Altaj každý rok. Pomalu se dostáváme z vysokých hor do nížiny a řeka se uklidňuje. Všude jsou resorty, pensiony a kempy. Tohle je rekreační oblast pro mnoho obyvatel Rusy. Na jednom tržišti dáváme prdelní přestávku a zaujal nás stánek s produkty z medu. Vozit med na motocyklu není bezpečné, zato medovina, to je jiná. Má na výběr z mnoha příchutí, jednu ztrestáme hned u motocyklů, druhá bude na večer. Další den plný zážitků je za námi a hledáme něco na přespání. Na naší straně řeky je plno. Tak to zkusíme na druhém břehu. Musíme tam přejet po historickém dřevěném mostě, který se platí. I motocykly. Má dva pilíře a je pěkně prověšený. Připadá mi to jízdu po horské dráze. Jsme na druhé straně, ale je to tu stejné, hotel, pension, kemp, vše plné. Když už to chceme vzdát, usměje se na nás štěstí, a nacházíme zapadlý kemp, kde se ještě jeden stan vejde. Stavíme tábor, jdeme do restaurace na jeden šašlik a večer zakončíme s medovinou. To se to spí, sakra dobře. Ráno musíme zpátky na hlavní přes starý placený most, nepomáhá nám ani tvrzení, že jsme jeli včera a prodejce tvrdil že je to platba za oba směry. Zaplať Kamile, doba je zlá, jak praví klasik. 100 rublů dnes již nic není, jen ta pruda vytahovat peněženku z útrob kombinézy. Jedeme po proudu a tady jede turistický průmysl naplno. Je to tak přelidněné až běda. Projíždíme Bijskem a míříme na Barnaul. Musíme zajet do centra Barnaulů protože Mírovy v poušti odešel foťák do věčných lovišť. A bez fotodokumentace to nejde. Jedeme do centra najít prodejnu s elektronikou. Adaptujeme se na velkoměstský provoz, spousty aut a lidí. Taky na to, že se stojí na semaforech, dává se přednost na hlavní a tak podobně, což jsme v Mongolsku úspěšně zapomněli. Konečně skrze zácpy a vedro nacházíme obchod a noříme se mezi regály. Výběr až zas tak velký není, je vidět, že všichni fotí už na mobily. Míra má vybráno a jde se platit. U kasy koukám do jednoho regálku a mají tak kameru GoPro Sesion – to je ta malá kostička. Já mám standartní model a to je poměrně velký obdélník a musím ho mít na boku přilby. U Sharka Evoline to jinak nejde. A tahá mi to přilbu na stranu. Tenhle malý model Sesion jsem chtěl koupit už doma, ale se všemi možnými slevami jsem se nebyl schopen dostat pod 6000.- CZK. A tady na mě kouká za skříňky s cedulkou SKYDKA – 9999 Rublů. To je 4900.- a volá kup si mě. No jo, tolik ale v kešeni nemám. Smutně to říkám Mírovy. Ten se na mě udiveně podíval a pravil „Ty nemáš kartu?“ No jó, já jsem ale hlupáček, a už mažu k pokladně a dělám ještě jednu tržbu. Ptám se na záruku. Ta je pochopitelně celosvětová, odpovídá děvče za kasou. A tak mám GoPro z Ruska!
Musíme se ještě vymotat z centra a pokračujeme na jih na Kazachstán. Máme to bratru 330 km. Jede se nížinou, kterou vytvořily řeky vlévající se do Obu. Je vedro a moc to neutíká. Ještě ke všemu se mi něco stalo v elektrickém systému, nějaké přepětí a odešla LED přední žárovka. Takovou věc tady neseženeme, a tak beru za vděk obyč H4. Hlavně, že to v noci bude svítit. Přes den jedu jen na obrysovky a diódové posiční světla, abych byl vidět. V pozdním odpolední se vzduch jen tetlí horkem, jedu celých 104 km/h přede mnou dlouhá rovina, která končí křižovatkou do T. Když jsem na dokluzovou vzdálenost, zavřu heft a nechávám stroj dojez ke křižovatce. A to byla školácká chyba. Vycvičené ucho dvoutaktáře zaznamenalo rychlý úbytek otáček, ruky automaticky vystřelí po spojkové páčce a je zadřeno. Kdybych vyřadil, bylo by to v pohodě. Ale rozžhavený motor bez dodávky maziva a chladiva v podobě mastné směsi prostě drhne, až se zadrhne. Na vymáčknutou spojku dojedu na T-éčko , odbočím a u stanoviště policie dobrzdím. Okamžitě mi v mozku proběhne myšlena: to jsi pěkný idiot, takhle debilně zadřít motor před Kazachstánem, 10000 km od baráku. No, než dorazil Míra, zkusím to našlápnout a k mojí velké úlevě motor vrčí. Chlubím se tou pitomostí a rozhodujeme se, že dnes už dál nejedeme. Ať si motory oddechnou. Policistů se ptám na možnost ubytka a ukazují mi, že za pár kilometrů bude město a tam je i hotel u silnice. Tak tam jedeme a já jsem jedno velké ucho. Naštěstí jsem zadření podchytil včas. No, nebylo to poprvé, co se mi dvoutakt zadíral. Ale stejně jsem nervózní, jako sáňky v létě. Po 10 kilometrech je benzínka a shluk obchůdků, a na kraji je i slíbený hotel. Městečko Alejsk je kousek od křižovatky. Platíme si pokoj, jako bonus máme motocykly zaparkované v garáži s kobercem. Ráno se budím a něco je jinak. Chci se posadit a vstát, ale ono to nejde. Zablokovali se mi záda. To je nadělení.
Ještě, že je tady připojení, volám přes WhatsUp na všechny stran, co s tím. Manželka má se zádama bohaté zkušenosti. Radí několik cviků a chodit. No tak cvičím, jak se dá. Dnes tedy nikam nejedem. Připlatíme si ještě jednu noc a celé odpoledne chodím podle silnice a střídavě cvičím. Když jsem se ptal na recepci na ordinaci doktora v Alejsku, jen na mě nechápavě paní hleděla. Tady a ordinace? Není. No a kde máte první lékařskou pomoc? No přece v Barnaulu! 150 km zpět. Tady si fakt každý rozmyslí marodit! Volný den využijeme k vyprání všech věcí, když už je tady pračka. Míra mi během mého pochodového cvičení opraví elektriku na ČZ. Nemám sice polohu parkovacích světel, ale svítím tou H4, co jsme koupili. Parkovačky nahrazuji přídavnýma pozičkama LED. Večer záda vypadají nadějně, ráno se ukáže. Celou dobu se o nás děžurnyje starají jako o vlastní, včetně vyvařování. Žaludek si mlaskal blahem. Ráno opatrně pohybuji tělem a můžu stát a chodit. Sláva, uvidíme co na to tělo za jízdy. Hup do sedel a jedeme dál na jih. Dopoledne jsem napnutý, jak se ozývá motor po zadření a co udělají záda. Na oběd se zastavujeme v jedné zapadlé vesničce na trase. Po dobrém jídle se jede veseleji, záda i motor drží a mě se zlepšuje nálada. Až na hranice se nic zajímavého neděje.
Hranice s Kazachstánem jsou docela v pohodě, hodně nám pomáhají ruské celní doklady z Rusko Ukrajinské hranice. A když vládnete ruštinou, hned se vám otevírají brány do celního prostoru. Takže auta předjedeme a jsme na řadě. Provoz na celnici je malý a jsme rychle odbaveni na obou stranách hranice a jsme v Kazachstánu. Zatím je krajina lesnatá, trochu kopečky, a tak se pěkně jede. Provoz od hranic mizivý. Jedeme směrem na Semipalatinsk a potom dolů na Almati. Je to jedna z hlavních průjezdních tras po Kazachstánu a také kvalita silnice je dobrá cesta pěkně ubíhá a brzy jsme v Semeji, jak se dnes jmenuje Semipalatinsk. Jen ho štrejchneme po obchvatu. Tady někde v poušti měli Rusové atomovou střelnici. Snad nebudeme v noci svítit! Pod městem se zastavujeme v autobazi na jídlo. Stojí tady docela dost kamionů, tak by měli slušně vařit. A taky že jo. S plným břichem koukám na parkoviště, s čím jezdí Kazachstánští kamoiňáci. Upoutá mě starý Ural v provedení sedlový tahač 6X6, s amatérsky zvýšenou a prodlouženou kabinou. Musel už objet zeměkouli 2x, ale je vidět, že se o něj majitel stará. Evidentně dobrý model na zdejší cesty. Pokračujeme dál na jih a zatím po asfaltu. I když se jeho kvalita pomalu zhoršuje. Asi 100 km od Semeji v jedné vesnici je objížďka z hlavní po vsi. Prašná cesta, plná děr, no fuj. Konečně jsme zpět na hlavní. Jsme sice na asfaltu, ale jo to zoufale rozbité. Evidentně ho pokládali v 1. pětiletce CCCP, a pak se toho cestáři do dneška ani nedotkli. Kličkujeme a drncáme se tak max. 40 km/hod. K večeru potkáváme zájezdní hostinec a uznáváme, že potřebujeme sprchu a postel. Je plno, ale jeden pokoj ještě volný mají. Honem do sprch a pak dolů do jídelny na večeři. Jídelna je velká, ale je v ní pěkně narváno. Po chvíli čekání se nám daří urvat místo. Zkoušíme si objednat, ale dost dlouho nechápeme místní systém. Konečně učiníme objednávku, ale jsme upozorněni, že to bude nějakou dobu trvat. Fakt je tady hukot, hodně projíždějících se tu zastavuje a také je plně obsazen hotel. Jak tak čekáme, všimneme si hostů, kteří sem tady nezapadají. Podle oblečení motocyklisti. Dáváme se s nimi do řeči. Je to manželský pár z Itálie. Jedeme se podívat ven na jejich a naše stroje. Paní jede Betu Alp4,0 a manžel má 690 KTM. Jen nám nejde do hlavy, jak to že jsou v půlce Kazachstánu a oblečení i motocykly mají jako ze žurnálu. My jsme zaprášení a zabahnění až za ušima. Furt mi to nejde na rozum. Kecáme u večeře a postupně se dovídáme že jsou to 40-cátníci a pán je původem z Polska. No a to, že jsou tak čistí je to, že si motocykly nechali přes jednu polskou firmu do Dušanbe. Oni potom přiletěli letadlem. Dojedou na Bajkal, odletí a motocykly jim posléze Poláci přivezou zpět do Itálie. Ušetří hodně času a prachu. Beru si kontakt na tu firmu, to by se mohlo ještě v budoucnosti hodit. Při hovoru nás varují před stavem silnice, co pojedeme. Hlavně varují před pruhy. Nějak jsem to v překladu polsko-italsko- angličtiny nepochopil. Že bude něco špatně ale bylo jasné.
Ráno se loučíme a míříme rozdílnými směry. My na jih, oni na sever. Zpočátku je silnice s horším starým asfaltem, který se rozpadá. A dost děr. Jede se pomaleji ale ještě se to dá. Furt mi leží v hlavě to varování Italů před pruhy. No, kolem poledne jsme se dočkali. Jsou to pruhy přes celou šířku silnice, tak 15 – 20 cm široké a 10 cm a více hluboké. Vypadá to, jako by to kdysi byla betonka a později na ní položili asfalt. Beton se v průběhu věků scvrknul a dilatační spáry se zvětšily. Je to zoufalství, nedá se to objel, jen to vzít napřímo. Strašné rány do podvozku. Každých 10 metrů další rána. A stále ve stupačkách, abychom těm chudákům motocyklům odlehčili. Rychlost se snižuje na cca 30 km/h. a vůbec to nevodsejpá. Kam až dohlédnu na obzor, stále stejná zoufalost. Do toho ještě obří díry. A kličkující náklaďáky, které hledají trochu sjízdnější stopu a na nějaké motocyklisty vůbec nehledí. Několikrát se stane, že jak úpěnlivě čteme díry v silnici a koukáme jen kousek před sebe, zvedneme s podezřelým zvukem oči a koukáme do chladiče Kamazu čí Uralu. A oni neuhnou ani neuberou. Zoufale pak zachraňujeme zdraví a stroje šílenýma kličkama na hranici pádu. Půlky mám sevřené, že bych mohl štípat 12-ku kulatinu. Furt a furt dokola, kilometr za kilometrem. K tomu vedro, 40 – 42°C. a žádný stín. Step. Pustina. Když stojíme a trochu dáváme odpočinout motorům, kolenům a rukám, není se kde ukrýt před palčivým sluncem. Až k obzoru placka se zoufalou silnicí. Propadám defétismu. Ale stejně zas sednem na ČZ a Jawu a jedeme dál, nic jiného se nedá dělat. Pomalu se prokousáváme do středu Kazachstánu do oblasti jezer. Ze silnice je nevidíme, ale jejich přítomnost prozrazují porosty rákosí, a ještě více se propadající silnice. Míjíme druhé jezero a u silnice se objevuje zemědělská usedlost. U plotu roste několik stromů a poskytují vzácný stín. Zastavujeme, odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Usedlost je na malé vyvýšenině v jinak placaté krajině a vidíme i na jezero. Naproti je malý odstavný plácek s rákosovým záchodem. S radostí přijímám jeho stín. Zastavuje u mě starý ZiL s vlekem a jeho řidič kontroluje podvozek soupravy. Všechno no tom vrže a skřípe. V duchu mě napadá, co nás asi čeká dál, když i řidič ZILu dělá po projetém úseku kontrolu vozu. Tajně jsem doufal, že už se ta silnice musí vylepšit. No, asi né! Vracím se do stínu k ČZetě a z usedlosti přichází starý pán a vypráví o těžkém životě tady. No nic, jedeme dál. Obavy ze stavu silnice se naplnili. Půda oblasti jezer je podmáčená a silnice se za spousty let prodá. Díry jsou obří a příčné prahy ještě širší. To už snad bylo lehčí jet po Mongolské poušti, než tohle tady. Jsme utahaní jako koťata, zaprášení a vyklepaní a vysušení jako tresky. K večeru dojíždíme do městečka Žanama. Je pozdě, potřebujeme sprchu, jídlo a postel. Zastavujeme na náměstíčku u jedné restaurace. Ptáme se na jídlo a pokoj. Majitelka asi tak 45 – ti letá dáma, říká, jídlo není problém, ale hotel rekonstrujeme, no jděte se podívat. Jde s nám jedno děvče a ukazuje pokoje, kvalita, no dejme tomu. Ptáme se na sprchu, ale prý teď nefunguje. Ale máme si zajít na konec náměstí, tam je prý hotel lepší i se sprchama. Dáme na doporučení a jedem tam. Pokoje jsou pěkné tak jeden berem, ale nevaří. Ubytováváme se, projedeme sprchou a tělesně i duševně osvěžení se vracíme na náměstí do té první restaurace Erlan na večeři. Jídlo vynikající, pivo taky a potom si k nám přisedne majitelka a povídáme si o životě. Obsluhuje zde i její dcera, typuju 20 let. A právě k mladým rodinám jde její vyprávění. Má radost, že Kazachstán má silnou mladou generaci, ve které je móda velké rodiny. 4 až 5 dětí je běžné. To mě překvapuje, to se jinde ve světě moc nevidí. Neberu Arábii a Afriku, to je jiný svět. Další překvapující info z oblasti průmyslu. Za druhé války odsunuli Sověti před Wermachtem průmyslové závody za Ural a hodně jich skončilo zkončilo právě v Kazachstánu. Ale nikde jsme na rozdíl od Ruska neviděli zpustlé zrezivělé fabriky. Kazachstán prý vyráběl kde co, ale po rozpadu SSSR továrny zkrachovali a zavřeli. A všechno, co bylo železné prodali politici do Číny jako šrot. Tak se paní hodně zlobila. Ale díky mladým se prý do budoucnosti dívá optimisticky. Seděli jsme hodně pozdě do noci. Občas zastavil linkový autobus, vyhrnuli se cestující a paní je obsloužila a zase si přisedla i s dcerou a povídali jsme. Ptám se na silnici, paní lomí rukama, že je to hrůza. Ale ať přijedeme za 2 roky, to už prý bude hotová nová. Stavějí ji na zakázku Číňani. Ale ještě kus pojedeme po té hrůze. Fajn večer se skvělýma lidma. Ráno vyjíždíme trochu se zpožděním, moc se nám na tu rozbitou silnici nechce. Roubíky do úst, klapnem tam jedničku a jde se na to. Cesta někdy trochu lepší, už si myslíme, že máme to nejhorší za sebou. Pak se to zase zhorší a furt dokola. Kolem poledne již potkáváme vedle rozestavěnou novou cestu, bude to něco na způsob dálnice 2 a 2 pruhy. I krajina se zvlnila a blížíme se k horám. Konečně se i trochu zlepšila silnice, příčné pruhy zmizely. V podvečer se blížíme k Almaty a najíždíme na dálnici. Bože, to se to najednou jede! Na obzoru se tvoří bouřka a samozřejmě se hrne naším směrem. Do toho funí šílený boční vítr, a tak zastavujeme na autobusové zastávce a chvíli vyčkáváme. No, jsem do nepromoků. Jasně, že nás ta bouřka jen tak lízla. Nepromoky dolů a jedem dál. Honíme se s posádkou jedné dodávky Mercedes. Z kopce jim ujedeme a ve stoupání jsou zase rychlejší oni. Když se takhle míjíme po čtvrté, už na sebe máváme, fotíme se za jízdy, slečna na sedadle spolujezdce si točí s námi videa. Fajn rozptýlení na nudné dálnici. Míjíme přehradu Kapčagaj, oblíbené výletní místu obyvatel Almati. Blízká přítomnost bývalého hlavního města se projevuje rozšířením dálnice na 4 a 4 pruhy, okolo jsou samé obchody a kasina. V podvečer vjíždíme do Almaty a hledáme kde složíme hlavu. Jedem už hodně dlouho, ale pořád žádný hotel nevidím, a provoz sakra zhoustnul.
Zastavujeme u jednoho autoservisu a ptám se na nějaký levný hotel. Chvíli se nám to snaží vysvětlit, ale nakonec jeden z nich sedá do auta a vede nás do hotelu osobně. To by jsme sami nikdy nenašli. Hotel slušný, potkáváme tu i několik účastníků Mongolrally. Ráno musíme najít servis, kde by jsme mohli udělat větší údržbu strojů. A taky centrálu DHL. Už při příjezdu do města jsem měl od McGivera textovku s trekovacím číslem balíčku s náhradními díly. Ty jsem objednal ještě z Alejsku, když jsem si rovnal záda. Potřeboval jsem jednu 6V baterii ( mám v ČZ dvě šestky spojená na 12V ), řetěz, gumovou nohavici krytu řetězu a plastové zakrytí sekundárního kolečka. McGiver to slíbil koupit. A kdo mi to doručí – no přece DHL. McGiver tam pracuje, jeho přítelkyně taky a Mírova partnerka též. Takže jasná volba. Psal jsem mu, kdy budeme v Almati a mělo to tam přijít akorát. Ráno jdeme do ulic a musíme najít nějaký servis, kde nás nechají trochu tvořit na stojích. Přichází ke slovu technika a Google maps mám ukazují několik servisů v okolí. Jeden vybereme a jdeme tak. Trefili jsme se na první dobrou. Rodinný podnik, kde je majitel o něco starší než já, paní dělá účto a starší syn parťáka. Mají karosárnu, lakovnu a specializují se na opravy automatických převodovek. To už je vyšší dívčí. Vím, že mám jeden prasklý drát v zadním kole a řetěz je díky prasklé nohavici a písku pouště Gobi na konci života. Domlouváme se, kde si můžeme zaparkovat stroje a na nich dělat. Cokoliv budeme potřebovat, stačí si jen říci. Necháváme všechno zbytečné na hotelu a na lehko jedeme do centra, do kanceláře DHL. GPS a několik dotazů místňáků nás dovedou před kancelář. Jdu k přepážce, dávám číslo zakázky. Ano, je to tady, praví úředník. Tak honem, vydejte mi to. Ale to prý nejde, až za dva dny. Lamentuji, že už tak máme skluz proti plánu (díky čekání na motocykly v Irkutsku). Úředník se nechá oblomit, prý by to urychlilo, kdybychom si balíček proclili sami na letišti. No jasně, jedem tam. Pán ještě zavolá na letiště do oddělení DHL, že tam přijedeme a aby nám pomohli. Na odlehčených motocyklech se kličkuje mezi auty jedna radost. Musíme projít několik kontrol, dostáváme se totiž až na pojížděcí plochu, kde má DHL sklady. Slečna o mě ví a začíná úřadovat. Po hodině a půl, deseti podpisech a paklu formulářů je hotovo a podává mi celní papíry. No dobrá, a kde je balíček? „Ten tady není“ praví s úsměvem. Mě málem trefí. „To jsem tedy právě proclil NIC?“ Vždyť mám tracking number, v centrále to potvrdili, tak kde je chyba? Vše mi slečna odsouhlasuje, ale balíček zůstal ve Frankfurtu. Prý se jim roztrhla zásilka a část balíčků tam zůstala. Samozřejmě že ten můj taky. „No a kdy to přiletí?“ se ptám. Ráno to je tady a dopoledne si to v centru vyzvednete. Ach bože, ať je to pravda! Jedem tedy zpět do servisu a uděláme vše, co se dá a až vyzvedneme balíček, tak to dorazíme. První jde na řadu drát v zadním kole a přezout zadní pneu. Vyndám kolo, zuju gumu a nestačím se divit. Jeden drát je pryč, to jsem viděl. Ale dalších 16 drátů je prasklých u nyplů. To je důsledek příčných drážek na silnici ze Semelu. Jen se divím, že ten zadek nešmajdal. A ložisko v kole je rozpadlé, bez klece a většiny kuliček. To má na svědomí písek z Gobi. Měním ložiska, Míra přeplete kolo a další musíme dodělat po přivezení balíčku. Večer se procházíme po Almaty, dáváme si gurmánské hody v restaurace kousek od hotelu. Využil jsem hotelové služby k vyprání, a hlavně zašití mých motocyklových jeansů, které se neodvratně poroučejí do věčných lovišť. Tuhle cestu musí ještě vydržet a k tomu je potřeba odborná ženská ruka. Sice na mě paní v prádelně koukala trochu udiveně, zřejmě to nepatří k běžným požadavkům hotelových hostí, ale zmákla zašití perfektně. Almaty je krásně staré město, kde atmosféru umocňují stromořadí na bulvárech ale i ve vedlejších uličkách. V horkém létě poskytují tolik potřebný stín. A zavlažovací kanály osvěžují vzduch. Ráno dojdeme pro motocykly a jedem znovu na centrálu DHL. Mám v ruce celní dokumenty a jdu k přepážce. Podám je úředníkovi a ten po mě chce pas. A sakra, ten jsem nechal na hotelu. Vyrazili jsme opravdu nalehko, teď vidím, že až moc. Naštěstí vedlejší pracovník si na mě pamatuje a potvrzuje mojí identitu. Platím ještě nějaký poplatek a konečně držím vytoužený balíček s náhradními díly.
Hup na ČZ a jedem do servisu dokončit opravu. Cestou potkáváme samoobslužnou myčku, která má aktivní pěnu, a tak uděláme z motocyklů sněhuláky. Myje to perfektně, evidentně to tady kvůli ekologům neředí. Když už se v těch herkách musíme vrtat, tak ať nejsme jako čuňata, jen co k nim při blížíme. Po návratu do servisu s nablýskanými motocykly Míra sedá do auta se starým pánem a jedou na trh koupit ložiska, co jsem měnil v kole. Měli jsme sebou jen jednu sadu, tak raději doplníme zásoby. Dokud jsme v civilizaci. Vyměním co je potřeba, ještě zavařím držák nosiče kufru a mám hotovu. Míra se stále nevrací, tak se koukám chlapcům pod ruce, jak rozebírají a opravují automatické převodovky. To se mi často nepoštěstí, se takhle něco dozvědět z praxe. Povídám si s paní majitelkou o životě, jak to bylo složité za Sajuzu, co jim Rusové dělali za naschvály, co v padesátých letech a jak mají radost ze současnosti, kdy mohou pracovat na sebe a daří se jim. Míra je se starým pánem už dlouho pryč. Přemýšlím, co se mohlo stát. konečně přijíždějí a mají ložiska. Museli objet všechny 3 velké trhy ve městě, kde se prodávají autodíly, než uspěli. A město je velké. Tak, jsme hotový, loučíme se s těmito nesmírně srdečnými lidmi. Bylo to pro nás potěšení s nimi chvilku žít. Dáváme Jawu a ČZ na hotel, máme ještě kousek odpoledne volno. Když se tak na sebe koukám do zrcadla, vidím že to chce údržbu i našeho zevnějšku. Ptám se na recepci na holičství. Chvíli nechápou, co to chci. Tak nastoupí čeština spolu s pantomimou a recepční se rozzáří – „salón krasatý“- vyhrkne. To zase čumíme my, pak pochopíme a řehníme se dohromady. Tak „salón krasatý“. Jedem po bulváru dle rady a opravdu se trefujeme. Sedí tu u dveří recepční a dvě kadeřnice pracují na hlavách dvou dam. Koukají na nás jako bacil do lékárny. Slušně pozdravím a ptám se, zda taky umí holit fousy. Chvíli se pochechtávají, prý že to zkusí. Odsunou jednu objednanou dámskou hlavu a usazují si nás na křesla. Stále se lehce pochechtávají, evidentně tady chlapa nikdy nezkulturňovali. Nepodařilo se mi zjistit, kam chodí v Almaty chlapy s fousama. Krásní a voňavý jedem ještě na procházku městem a na opulentní večeři. Kdo ví, kdy se takhle dobře budeme mít.
Ráno nabalíme zase všechen ten náš cestovatelský bordel na stroje a jedem se podívat na kaňon Šaryn. Hladce vyjedeme z města a najedeme na dálnici směrem na východ. Jedem po ní skoro sami a je čas koukat okolo. Almaty leží pod vysokým horským hřebenem Zalijskyj Alataj, který dosahuje do 4778 m n.m. Výhledy jsou nádherné, motor si vesele bručí svoji dvoutaktní píseň a svět je v pořádku. Jedem kolem 100 km/h a těch skoro 200 km rychle uteklo. V Šeleku odbočujeme na jih na AH-5 do hor. Tohle už dálnice opravdu není. Zatím to je ještě ucházející asfaltka, později sjíždíme na E-011 na Askay. Tady to už ČZ poskakuje jako mladé kůzle. Při větším propružení slyším podezřelý zvuk, jak se šoupe pneumatika po plechu. V jedné vesničce velím zastavit a musím se na to kouknout. Prošoupat novou gumu by nebylo vhodné. Pneu je příliš na pravé straně a škrtá o blatník. Tak všechno odstrojit a musím přehnout posedlový rám doprava. K tomu potřebuji páku nebo nejlépe dlouhou trubku. Ale kde ji tady v té chudé vesničce najít, když každý kus materiálu je desetkrát využit, než se vyhodí. A tak čmuchám po zpustlé zahradě vedle silnice a bůh se nade mnou smiloval. V hromadě větví a jiného harampádí objevuji rezatou rouru a má i správný velký průměr. Juchů!! Míra drží Čízu u hlavy a já přerovnávám podsedlové trubky do požadovaného tvaru. Takže je sundaný zadní blatník a kolo. Při kontrole, jak jsem přehnul rám, zjišťuji vakl na rozetě. To znamená ložisko v háji. A taky vidím důvod posunu kola vpravo. Někde v servisu v Almaty vypadla rozpěrka mezi kolem a rozetou. V jeden momentě jsme tam museli přesunout motocykly, aby mohli vyjet s autem z dílny. Původně se s ním hejbat nemělo, a tak jsme posunovali ČZ bez zadního kola. A tehdy se ta rozpěrka někam zakutálela po dvoře. Prvně musíme řešit to ložisko. Kouknu do levého minometu, kde vezu náhradní díly a ložisko je na světě. Pomocí sekerky ho vyklepneme a už se rozehřívá vařič. Rozetu nahřejem a šup, ložisko tam spadne úplně samo. To je pohoda, tetelím se blahem, jak nám to jde. Ale jen do okamžiku, kdy chci rozetu namontovat zpět. Čep rozety tam spadne jako do jeskyně. Ložisko je sice nové, krásně usazené, ale má vetší vnitřní průměr – je na jiný ročník rozet. A jsme v háji. Co teď, tady v té díře po granátu. Potupně vybíráme z odpadu to staré ložisko, vymyjeme ho benzínem a musíme ho vrátit zpět. Potřebujeme vazelínu, abychom ho hodně zaplácali a nějakou dobu to bránilo průniku prach dovnitř. Než dojedeme někam, kde se dá koupit správné. Zastavuje u nás obytńák s kazažskou značkou a pán se nabízí s pomocí. Ale ložisko ani vazelínu nemá. Jak tak koukám okolo, vidím, že se k vesnici blíží Mercedes s obytnou nástavbou. Sotva mávnu rukou a myslím si, že mě řidič nemohl vidět, rozsvěcují se brzdová světla, a autu zastavuje. Letím k němu, má Německou SPZ. To vypadá nadějně. Zdravíme se, vesele šprechtím a poptávám ložisko. No to bohužel. Tak alespoň vazelínu, škemrám. Pán se usměje, otevře boční schránku a vytáhne obří plechovku s vazelínou. Vyčistím plechovku od paštiky a dostávám vrchovatě. Ještě chvíli povídáme, odkud a kam jedeme a máme podobnou trasu. Jen pán s paní jedou v poněkud větším luxusu. Tak Danke a Gute fahrt. Někde a někdy naviděnou, ( to jsme netušili, že se ještě potkáme). Zaizolovat ložisko německou vazelínou a montujeme sestavu dohromady. Jen mi chybí ta rozpěrka. Bez ní se dlouho jet nedá. Ale z čeho ji na silnici udělat? Míra se rozsvítí, šáhne rukou do vaku a vyndá to staré ložisko z kola, co jsem měnil v Almaty. Rozbíjíme sekerou vnější kroužek, kuličky pryč ( tedy do vaku – raději) a z vnitřního kroužku je teď rozpěrka. Kolo šup dovnitř, brzdy, záchyt reakce a sakra, další průšvih. Rozpěrka z ložiskového kroužku se o 5 mm širší než originál. A tím pádem nevložím mezi kejvačku a brzdový štít levou rozpěrku. Potřeboval bych ji o těch 5mm odsoustružit. Hezká teorie, tak doma na dílně je otázka pár minut. Tady jsem v háji. Koukám na tu rozpěrku a přemýšlím, čím ji nahradit. Sakra, velká matice by měla ten požadovaný rozměr. Jen ji sehnat. Jdu za pánem z kazašského obytňáku. Vysvětluji co potřebuji. Chápe, ale nemá. Ale dává radu nad zlato. „ Zastav si nějakého Kamaze, ty vozí všechno“. Tak hurá k silnici. Za chvíli vidím na horizontu typickou siluetu. Neohroženě stojím vprostřed silnice a rukou velím – STOP. Kupodivu mě Kamaz nepřejede na placku a staví spořádaně na kraji silnice. Mám v ruce matičku M6 a vysvětluji, že potřebuji tak M14. Řidič se usměje, vytáhne zpod sedadla obří bednu ze směsí šroubů, matek a různých dílu. No, hledej ,moloďěc! Beru M14 a radši i M16, člověk nikdy neví. Šofér dostává za odměnu dvě moje cestovatelské propisky a s hubou od ucha k ucha mizí v oblaku prachu. M 14-ka padne jako ulitá ke kejvačce a máme kolo správně upnuté. Jen se posunulo do leva. Tak zase musím přehnout ten podsedlový rám zpět a ještě trochu doleva. Rovnám a vyrábím rámy 30 let, tak to zas není taková problém. Když mám pořádnou rouru, je to brnkačka. Slunce se posunulo na obloze a stromy už nestíní. Makám jen v kraťasech a leje ze mě jako z vola. Náš obytňákový Kazach nám přinesl meloun, moc děkujem. Chvíli dáváme pauzu a krmíme se. Zastavuje u nás malý Opel Corsa s polepy Mongolrally. A Českou SPZ. To zíráme, tady v pustině na konci Kazachstánu a Češi. A ještě ke všemu vystupuje moc hezká slečna s klukem (ten mě tak moc nebral). Slečna je z Čech a partner ze Švícarska. Nabízejí pomoc, ale mechanicky jsme v podstatě hotoví. Tak jenom povídáme, kdo kam a jak. Jedem z opačných směrů a tak si můžeme předat nad mapou info, co nás čeká a jaké nástrahy na cestě budou. Ještě se dovídáme podrobnosti o tom, co to vlastně je ta Mongolrally. Pojem jsem znal a jen mlhavě věděl, o čem to je. Tady máme info z první ruky. Je to v základu cestování, dobrodružství a hlavně charita. Hodinku příjemně pokecáme, ale slunko nám vzkazuje, že den se krátí. Srdečně se loučíme a my dumáme jak dál. Kousek od nás je Kaňon Šaryn, který jsme chtěli vidět. Takový Kazašský Grand Canyon. Tak jedem. První kilometry jsem jako na trní, ucho mám jako plácačku na mouchy a poslouchám každé šustnutí z podvozku. Ale celkem nic se neděje, Číza upaluje a já se postupně uklidňuju. Užívám si krásy hor, ke kterým se blížíme. Čím jsme dál od dálnice a výš v horách, tím se zhoršuje kvalita asfaltu. Alespoň to pořád je asfalt. Odbočujeme z hlavní na prašnou ke kaňonu. Gruntovka by tak moc nevadila, ale stavějí tu novou asfaltku a jedeme stavbou, rygolama, roletou a písečnými loužemi. Dojíždíme k budce se závorou a musíme platit za vjezd. Sakra, civilizace a cestovní průmysl dorazil i sem. Tohle tady loni nebylo. Je už zavřeno, ale obsluha nás za poplatek pouští dovnitř. Musíme jen svatosvatě slíbit, že nepojedem dolů, do kaňonu. A to jsme původně měli v plánu. Všichni říkali, že autama se dolu nesmí, ale motocykly se tolerují, když neděláš bordel. Dali jsme slovo, jedem tedy po hřebeni nad kaňonem a otevírají se úchvatná panoramata. Dojedem na plac, kde je několik přístřešků a zaparkovaných aut. Jeden přístřešek zabavujem. Celkem slušně funí a přístřešek spolu s nataženou naší plachtou dělá ten vítr snesitelným. Zabydlujeme přístřešek a dáváme něco na zub. Mezitím přijíždí další auto a z něj se vykutálí 3 slečny, podle řeči z Polska. Ha, Slovani, tak se družím. Ale ony nahodí batohy a cestičkou sestupují dolů do kaňonu. Na jeho konci teče řeka Šaryn a je tam kempovací základna. Chtěli by jsme tam taky, ale dali jsme přece slovo. A slovo dělá muže, alespoň občas. Beru foťák a jdu dokumentovat tu krásu. Na focení mám ideální nízké, zapadající slunce. V poledne by to byli fotky o ničem. Jen musím pospíchat, slunce mizí rychle k obzoru. Ráno to bude zase nasvětlené z druhé strany, už se na to těším. Jsme nahoře sami, nikde nikdo, jen vítr hvízdá ve skalách. Má to teď mystickou atmosféru. Ráno se ještě kocháme přírodními krásami skalnatého kaňonu. Dáváme strategickou poradu, jak dál. Je jasné, že se starým ložiskem, krytým jen vazelínou se v tomto prašném prostředí nemusím daleko dostat. Zákon schválnosti pravý, že se vždy něco rospadne v největší pustině. Tak se rozhodneme vrátit k dálnici, do prvního většího městečka Šelek a koupit nové správné ložisko. Není to zas tak daleko, asi 40 km. Tak jsem zpět. Z kopců to ČZetě docela upaluje a jsme poměrně brzy v Šeleku. Je to asi 6-ti tisícové městečko a projíždíme všech 6 obchodů s autodíly, ale 6205 ložisko nemají. A první dotaz prodejce je, „ Z kterého auto to je“ mají díly sortované po značkách vozů. Jsme na kraji města, u stanoviště maršrutek – taxi a nálada je na bodu mrazu. Pokud ho zde neseženem, budeme se muset vrátit 200 km do Almaty, kde ložisko koupíme jistě. To je zajížďka na celý den. Sakra. Vezmu ložisko do ruky a jdu k řidičům, zda něco nevymyslíme. Chlapi mudrujou, mudrujou, ale žádný nápad nemají. A pak se jeden na to ložisko podívá a řekne „ Philco ford“. Koukám na něj jako by spadl z višně, než mi to dojde – pračka! No co? Včera že měl doma opraváře a tohle ložisko mu měnil na bubnu pračky. Tak honem, kde je ten opravář? No přece v Almaty. A jsme tam, kde jsme byli. Ale pak se někam zakouká do dáli a ptá se mi, zda jsme byli v traktorce v kolchozu. No, nebyli, to nám nikdo neporadil. Tak kudy tam? Začíná mi to vysvětlovat, ale po 3 křižovatkách se v jeho návodu ztrácím. Evidentně to na mě muselo být viděl, tak povídá, nasedni, já tě tam hodím. Jedeme až na druhý konec městečka. To bych nikdy sám nenašel. Nenápadná brána do kolchozu a za ní prodejna náhradních dílů na zemědělské stroje. Vpadneme dovnitř, obrovský regál přes celou dlouho prodejnu a čtvrtka jsou jen ložiska. A za pultem starší paní v zástěře. Vyndám ložisko z kapsy, ona na něj z dálky mrkne a utrousí: 6023! Čumím jak tele na nová vrata. Správně! „A mě nádo pošipnik 6305“. Paní nehne brvou, popaměti někam šáhne a už přede mnou leží na pultě papírová krabička s nápisy v Azbuce a 6305. Mrknu na krabičku a ptám se:“ Zakrytyj?“ „ Kaněšna, moloděc“. Ta paní je k zulíbání. Platím směšnou sumu a nesu si ten poklad do taxíku. Cestou ještě vyzvídám po taxikáři, jestli nezná nějakou dílnu, kde by jsme si mohli udělat tu opravu. Jo, jedem. Cestou mi ještě vypráví, jak si tu Audinu, co s ní taxikaří, přivezl osobně za Švícarska. Ta by taky mohla vyprávět. Jsme u dílny ale to je taková sice čistá ale nevybavená dílny. Potřebuju brusku, flexu, případně svářečku! Jo, jedem jinam. Za dva bloky vjedeme do dvora, pěkný čurbec, ale v dílně dva kluci předělávají LandCruirea z 7 místné dodávky na 2 místnou se sklopnou korbou. Plechy, flexi, brusky, svářečka. To je přesně ono, co potřebuju. Domlouvám se, zda mě tady nechají si tu opravu udělat s využitím jejich vercajku. Jasně není problém, přijeďte. Tak šup do Audiny, dojedem na stanoviště, moc děkuju za pomoc a sedám s Mírou na oře a upalujeme do té dílny, než si to rozmyslí. Kdepak, nerozmysleli, všechno půjčili a pomohli. Fajn chlapci. Máme hotovo, i tu dlouhou rozpěrku jsme zkrátili, ČZeta má zase fabrické parametry. Je vedro, pot z nás leje. Kluci se tak na nás koukají, „ Nechcete se osprchovat ?“ Bože, no jasně. Vedou nás na druhou stranu dvora, kde je konstrukce se 3 mi stěnami a nad ní se tyčí vodojem ze zásobníku vzduchu z nějakého Zilu. Ten je natřen načerno a v tomhle vedru je teplá voda zadarmo a hned. Jak primitivní, leč jak účinné – slovy Nika Cartera z Adély co ještě nevečeřela. Osvěženi na těle i na duchu se loučíme a opět dělají nelíčenou radost moje cestovatelské propisky. Na konci Šeleku zamáváme taxikářům a vracíme se na trasu. V další vesnici, co se táhne podél silnice si dáváme pozdní oběd a jedem dál. Míjíme odbočku ke Kaňonu Šaryn a míříme na Kazašsko – Kyrgyzské hranice. Stále stoupáme do hor po ucházející úzké asfaltce. V jednom stoupání, pěkně prudkém, přejíždíme tahač s návěsem a na něm bagr. Sotva se sune, má toho plné zuby. O kus dál máme na mále zase my. Vyjedeme zpoza horského převisu a proti nám vládní kolona s majákama. Poslušně jedeme ke kraji, ale jedno přední doprovodné auto na nás najíždí tak, že to vypadá jako by nás chtěl srazit do pangejtu. Minul nás o milimetry, idiot jeden. Snad si myslel, že se kvůli němu zakopeme metr pod zem nebo co? Ještě kilometr to rozdejchávám. Projíždíme poslední město před hranicema a lepší silnice vede doprava a navigace nás táhne přes mostek na šotolinu. To přeci nemůže být silnice na hraniční přechod. Ale GPS si stále vede svou a tak posloucháme. Jak jsme vyjeli z města, vjíždíme do stavebních prací. Kazaši staví novou silnice k hranicím a my zatím musíme trpět na průjezdu stavbou. Což znamená, že vedle budoucí nové silnice jen buldozerem vyhrábli drážku a v tom se plácejte, jak umíte. Strašný, samý volně ložený velký vejčitý kameny, CŽeta po tom skáče jako splašený stepní kozel. Sakra, kdo to má udržet v ruce? Jedem v tom už 10 km a hranice furt nikde. Musíme dávat pauzy, leje z nás jako z volů. Údolí se svírá, to bude vytoužená hranice, si myslím. Prdlajs, ještě nikoliv. Klejeme mezi zuby a probíjíme se vpřed. Konečně hranice. Najíždím na násep s asfaltem 20 metrů před závorou, zastavuju a odkládám propocenou bundu. To byla šichta. Vzápětí dorazí i Míra a jen co rozepne bundu, už na nás volá celník. Honem, honem jeďte na odbavení. V duchu si myslím „ Aby si se nepo..ral“, ale celníkům na východě se neodporuje. Tak tlačím Čezetu za závoru. Pas do ruky a jdeme k okénku. Bum, razítko honem k druhé závoře. Tam už stojí Kyrgyzští celníci a tady strašně spěchají. Fofrem k dalšímu okénku, buch razítko, do batožiny se ani nemají snahu podívat. Furt v poklusu. Jedem, jedem, pobízejí. Bránu celního prostoru za námi už zavírá celník v teplákách. Co ten fofr, ptám se. „Víš kolik je hodin?“ No 18.30 a co? „My máme hranice otevřené jen do 18. hodin. A támhletomu autu, co přijíždí, vyřiďte, že je už zavřeno“. Tak proto ten fofr. Oni na nás vlastně byli strašně hodní, jinak by jsme museli spát před hranicema a čekat do rána. Nicméně, tohle byl rekord, co asi nikdy už nepřekonáme. Projít hranice postsovětských zemí za 15 minut! Ještě, když za námi zavíral Kyrgyz bránu, mu lichotím – vy alespoň tady na rozdíl od Kazachů máte asfalt. Nic na to neřekl, jen se tak nějak potutleně usmíval. No tak se vydýcháme a jedeme k horám na obzoru. Asfalt nic moc ale pořád proti té Kazašské strastiplné gruntovce je to dálnice. Sice s dírama, ale to se v pohodě objede. Jsme na té silnici samy. Míříme k hlavní pod horama, kterou by jsme měli pokračovat k jezeru Isik-kul. Jak tak koukám na tu hlavní, vidím na ní auto a zdá se mi, že se za ním práší. To je asi už přelud, vidím prach už všude, utěšuju se. Po chvíli jede auto z protisměru a zřetelně práší. To už se mi fakt asi nezdá. Sakra. A dojíždíme na křižovatku a opravdu, ta hlavní je prašná a pořádně rozbitá. Mám toho dneska už plný brejle, dál se mi nechce. Proti nám je krásné, zelené údolí s potokem a kterého stojí několik vleků se včelíma úlama. Jedem k těm včelařům. Míra souhlasí, taky nesrší energií. Jede první a sjíždí na vyjeté koleje k včelařům. Ale k mému údivu je míjí a míří do kopce k pasteveckým usedlostem. Nadávám do helmy jako špaček. Jak zastavíme, nadávám i nahlas. Máme toho dneska opravdu dost, a tak se poprvé na cestě zhádáme jako psy. Ale utéct od sebe nemůžem. Jedem se k maringotce dovolit, jestli si tady u nich můžeme postavit stan. Dospělé obyvatele maringotky nenacházíme, a tak naši prosbu přednášíme dětem různého stáří. Zkoušíme to různými jazyky, nakonec dojde na pantomimu. Máme souhlas a vracíme se kousek dolu k motocyklům. Louka je zdupaná kopyty krav a je problém najít místo bez kravinců a ještě k tomu rovné. Potichu stavíme stan a vybalujeme na noc. Mezitím se zpoza kopce vrací stádo ovcí s jezdcem na koni. Á, otec rodiny žene stádo domů. Dovede ovce k maringotce, prohodí pár slov s dětma a zamíří k nám. Objede nás dokola, moc přátelsky nevypadá. Zastavuje a tak zkouším ruštinu. Je to starý pardál, pamatuje Gagarina jako pionýra, a tak rusky umí. Vysvětluji, že jen přespíme a ránu jedeme dál. Nic neříká, jen si nás poměřuje. Zubím se přátelsky od ucha k uchu. Snad to pomůže. Tak dobrá, můžete tady zůstat. A přijďte k nám na kumys. Tak jo, jak dostavíme, přijdeme. Ledy jsou prolomeny. Míra se na ten kumys tváří trochu nedůvěřivě, ale jdeme k rodině. My jsme si trochu odfrkly, a stavbou ležení se uklidnili vášně. Zase dobrý. Docházíme k maringotce, která už nemá kola, je tady asi na stálo. Kromě kol, nemá taky okna, otvory jsou překrytý igelitem. Před vchodem je suchý nízký strom a na jeho větvích jsou navlečený za ucha hrnce, pokličky, hrnečky a kusy sušícího se masa. Taková venkovní kredenc se sušákem. Zdravíme se s hlavou rodiny a jako první musí být hygiena – poleje nám ruce konvičkou s vodou. Mezitím malá kulatá paní roztápí samovar a hlídá na ohništi velkou pánev, přikrytou pokličkou. Okolo se motá asi 5-ti letý klučina s monokůkem a pořád něco vyhlíží. Povídáme si s hlavou rodiny a kumys pořád nikde. Potom paní odnese samovar a vrátí se pro pánev. V malém svahu má 3 ohniště, zakopané do svahu se třemi různými průměry. Pro každou velikost pánve jinou. Nojo, trojplotýnka. Nezničitelná. A pán domu nás zve dovnitř na jídlo. A to Míra začne brát zpátečku, kouká na to sušící se maso na klandru a tohle že nedá. Tak mu říkám,“ Ty vole, tohle musíme sníst, spíme na jejich pozemku a dělali to pro nás. To by brali jako sakra těžkou urážku. Je to pilaf, to je rýže se zeleninou. Nic špatného.“ No, moc jsem ho asi nepřesvědčil, ale stařík ho už strká na schůdky do maringotky. Maringotka je předělená na dvě části, vlevo je ložnice a vpravo malá předsíňka, kde se zouváme. Vedle je koberec s nízkým stolem. Tady budeme sedět na zemi. Ještě že máme připraveno sezení u zadní stěny a můžeme se opřít zády o stěnu. To sezení na bobku nám moc nejde. Jídlo ještě není naservírované, a tak se povídá. Tohle je letní bydlení, bez vody – ta se nosí z potoka a bez elektriky. Taky největší radost jim dělá, když jim v motocyklu nabijeme mobil. Jinak by musely do vesnice. Na zimu se se stády, mají 200 ovcí a 8 krav, vracejí do vzdálené vesnice, kde mají dům. Bavíme se i cenách, jsou překvapení naší průměrnou mzdou. Ale když jim řekneme, kolik stojí v Praze bydlení, tak jsme v jejich očích zchudly. Ptáme se na cenu ovce. Tady ji prodá cca za 200 dolarů. Takže, tak moc chudí zase nejsou. Jen ty výdobytky civilizace moc nepotřebují. Od vedle se k nám připojí asi 8-letá dcera a nejmladší člen rodiny, 3-letý klučina. Jsou muslimové a před jídlem je modlitba. Tedy bez nás. Jídlo je připravené, pilaf krásně voní. V míse je natrhaný chleba, u kůrky trochu černý. Ptám se, zda si ho paní peče v těch ohništích venku. Kupodivu – ano. Asi chuťově nejlepší chleba za celou cestu. Když Míra vidí, jak mám boule za ušima, pouští se do jídla taky. Podle mlaskání mu evidentně chutná. Zešeřilo se a vevnitř přestává být vidět. Elektriku nemají a tak hostitel šáhne někam za sebe a postaví na stůl jednu svíčku. Takže máme večeři při svíčce. A vynikající večeři. K jídlu se nalévá výborný čaj. Nabízejí mi, abych si do něj dal rozmíchané ovoce. Zprvu odmítám, ale při druhém hrnečku to vyzkouším a je to výbuch chutí v mojí nevymáchané hubě. Na stole jsou ještě „vareniky“, ale ty se už do mě nevejdou. Starý pán ještě se ptá na naši výru. Vím, že je lepší se hlásit ke křesťanství, než vysvětlovat, proč jsme nevěřící. A tak moc nelžu, někdy ve druhé třídě mě mamka nechala v krásném kostele v Chrasti u Chrudimi pokřtít. Závěr náboženské diskuze je pro nás trochu překvapující, když hostitel rezolutně prohlásí „Stejně budete všichni musulmani!“ a basta! Vracíme se k normálním tématům hovoru, a hostiteli se strašně líbí naše enduroboty. Prý by se mu moc hodili na koně, když prší. Má sice vysoké kožené boty a do nich chodí v takových měkoučkých kožených botičkách, které má pořád na sobě. V těch vnitřních botičkách sedí i teď u stolu. Jsou to takové přezůvky. No, my jsme naše boty rezolutně bránili, domů to je ještě daleko. Furt po nich mlsně pokukoval. Je pozdě, děkujeme za pozvání a jdeme do stanu. Jsme pozvaní ráno na snídani. Tohle byl nejhezčí večer celé jedenapůl měsíční cesty. Bez elektriky, voda se bere z nedalekého potoka, vaří se na ohni venku ale dýchala z toho člověčina. A taková vyrovnanost těch lidí. Zalezeme s plnými břichy do spacáků a hned usneme. V noci mě probudí bubnování do stanové plachty. Sakra, to zas bude zítra dřina na rozmoklé gruntovce. Spím už jen tak na lehko, furt se převaluji. Zvedá se vítr a trhá to stanem. Ještě, že jsme to večer neodflákli a pořádně jsme zatloukly kolíky. Najednou dostanu pořádnou ránu do hlavy. Silnou, ale né tvrdou. Pořádně se leknu, je tma, prší a vítr trhá stanem a teď ještě tohle. Vyplašeně zírám do tmy a čekám, co se bude dít. Do mokra se mi nechce, a tak zůstávám ve spacáku. Někdo, nebo něco zakopává o šňůry od stanu. Panika dosahuje vrcholu. A do toho se ozve tiché „Bůůů“. No jo, zvědavé tele se přišlo podívat, co to je na louce nového. A kravka – mamka zkoušela ochutnat mojí hlavu. Asi v ní nemám seno, a tak jí nechutnala. Bože, to je úleva – žádní muslimští teroristi, jen muslimský krávy. Konečně je světlo, ale vůbec se mi nechce z tepla spacáku do mokré zimy. Ven mě musí Míra vytáhnout za palec u nohy. Balíme co nejvíc věcí uvnitř stanu, a nakonec stejně musíme do toho chcavce ven a balit stan za mokra. Hnus na entou. Na stráni vyráží na pastvu stádo s nejstarším synem hostitele na koni. I s druhým teenejgerem od sousedů a blbnou, jako by vůbec nepršelo a bylo vlahé slunné ráno. Inu, jiný oddíl. Zmoklý jako slepice jdeme do maringotky na snídani. Horký čaj léčí bolavou duši a sladké ovoce od večeře pohladí chuťové pohárky. Vyprávím noční zážitek se teroristickým teletem a hostitel se může umlátit smíchy. I paní domu se potichu uchechtává. Snídaně v suchu končí a my se loučíme. Boty jsme ubránili, žaludky naplněny a nakoukly jsme do prostého života pastevců. Dětem dáváme cestovatelské propisky a pán domu si řekl o peníze. Nebyl úplně skromný, ale dáváme mu všechny Kazašské Tenge, co jsme nestačili vyměnit na hranicích. ( ta hranice je tak malá, že tam nebyly ani žádní veksláci – jako na jediných hranicích v Ásii ). Nás to nebolí a jeho požadavky jsou bohatě uspokojeny. Urputný chcavec se během snídaně zmírnil na vytrvalý drobný déšť. Taky protivný. Sjíždíme mokrou trávou dolů z kopce na hlavní. To je s naloženými motocykly adrenalinový zážitek. Jsme na rozmoklé gruntovce a kličkováním mezi loužemi jedeme na východ k jezeru Issyk-kul. Hnusná mokrá cesta. Protijedoucí a předjíždějící náklaďáky nás vesele ohazují blátem, brzo si budu moci v klíně nasadit brambory, kolik bahna tam už mám. K poledne přestává lejt a jen občas mží. To už je lepší. Předjíždí nás obytný náklaďák a koukám, že má Německou SPZ-ku. Že by? A opravdu, rozsvěcejí se brzdové světla a vůz se skřípěním zastavuje. Je to ten Německý pár, co mi dal vazelínu před kaňonem Šarin. Zdravíme se jako starý známí, převeksluji se z ruštiny na „šprechtění“, a vyprávíme si zážitky. Ptám se, jestli taky jedou na Pamyrskyj trakt. Zvedne obočí, „ Vy to nevíte?“ Vidí v mých očích obří otazníky. „No, včera tam zabili 4 cykloturisty, cizince, tak tento úsek vynecháme a pojedeme jinudy. Teď mi to tam nepřipadá bezpečný“. Děkuju za důležité info, my jsme bez spojení s okolním světem. Koukáme na sebe s Mírou rozpačitě, no máme ještě čas se rozhodnout. Srdečně se loučíme a Mercedes mizí loužema v dáli. On jede přímo, my kličkujeme jako zajíci. Přestává pršet, louže ustupují a máme tím pádem čas si taky všímat krajiny kolem. Jedem zelenýma horama, údolím kolem potoka. Krásná krajina a ty panoramata! Dokonce najíždíme na asfaltku, což značí blízkost civilizace. Dojíždíme k benzínce, plníme nádrže a dosušujeme svršky. Tady se dělí silnice. Jedna větev vede okolo jezery Issyk-kul jižně a druhá horem, severně. Jedeme na doporučení jižní cestou. Severní je kvalitnější, ale jsou tam na březích samé hotelové resorty a jezero vůbec nevidíte. Jižní cesta je horší, pustější, ale máte bezprostřednější kontakt s jezerem.
Jedeme tedy na jih, cesta se rozšiřuje a zkvalitňuje. Mažeme se to stovkou a můžeme se koukat po kraji. Na obzoru se to začíná černat po pár klidných kilometrech vjedem do bouřky. Tak zase do dešťovek. Je pozdní poobědě a vjíždíme do města Karakol. Na hustý provoz jsme si už nějak odvykli, musíme se rychle převekslovat, než nás nějaký náklaďák semele pod koly. Na výjezdu z města potkáváme hostinec, kde stojí dost aut. To většinou znamená dobrou kuchyni. Hrneme se dovnitř, teče z nás vody a obsluha na nás kouká s významně zdviženým obočím. Usazují nás na dřevěné židle, polstrované by jsme zamokřili. Dešťovky dolu a servírka se tváří spokojeněji. Objednáváme jídlo a doufáme, že venku přestane lejt. Jídlo dobrý, čaj silný, hřeje v žaludku. Pánbůh naše modlitby nevyslyšel a stále ždímá nízké černé mraky. Leje. Znechucení sedáme do sedel Jawy a ČZ a jedeme dál Kyrgyzstánem. Posunujeme se krajinou bez lidí a sic jsou mraky stále nízko, přestává z nich vypadávat voda. Hurá. Vpravo se leskne hladina jezera a na druhém břehu v dáli vidíme řadu hotelů na pobřeží. Za nimi je majestátní hradba hor, oddělující Kyrgyzstán od Kazachstánu. Občas míjíme malou vesničku. Sem tam malé městečko. Jinak jsme na silnici skoro sami. K večeru se musíme pohlédnout, kam složíme hlavu. Míjíme odbočku k jezeru a vypadalo to jako by se tam dalo kempovat. Vracíme se a jedeme vyjetýma kolejema v trávě k jezeru. Před ním je lesík nízkých stromu a před ním stojí protitankové dělo, která už slouží jen jako dětská prolézačka. Projedeme lesíkem a otevře se před námi oblázková pláž. Tady by to šlo. Na pláži stojí osamocený strom, větrem ohnutý do pozoruhodného předklonu. Tady asi musí fučet. Tak raději zůstáváme na kraji lesíka. Co kdyby se v noci přihnal vichr a odneslo by nás to zpět do Kazachstánu! Je zima, na koupel to nevypadá. Ani místní se do vody nehrnou. Se snášející se tmou pozorujeme roje světel na druhé straně jezery. Večeříme ze zásob a procházíme se po pusté pláži. Místní už odjeli k domovu, jsme tady sami a jdeme do hajan. Vichr se nekonal a tak ráno vstáváme na stejném místě, kde jsme ulehli. Ranní hygienu děláme v klidném jezeru, dál něž po kotníky to teplota vody neumožňuje. Najíždíme zpět na hlavní a jedeme ještě dopoledne na dohled jezera. Pak se odpoutáváme a míříme k vysokým horám na obzoru. Měli by jsme odbočit na jih, ale trochu se nám rozchází mapa se skutečností a každá z našich navigací má také vlastní názor na věc. Nějak to vezmeme citem a světe div se, jsme na správné silnici. Jedeme po velmi dobrém asfaltu směrem na Naryn. Vysoké štíty hor, zcela bez vegetace, perfektní silnice, minimální provoz a slunce nad hlavou, co by si cestovatel mohl ještě přát. Jsme už nějaký čas na cestě a tělo je trochu opotřebené, proto si ten pěkný asfalt tak užívám. Provoz je tady minimální, protože dál tato silnice míří do Číny. Kosek vlevo v horách má být jezero Son-kul. Je ve výšce 3000 metrů a všichni co ho navštívili opěvují jeho drsnou krásu. Dojíždíme na odbočku, co vede k jezeru. Sice se mi už moc do terénu nechce, ale prašná silnice vypadá slušně, a tak se rozhodneme k jezeru zajet. Přejedeme jeden menší hřeben a údolím stoupáme do hor k jezeru. Projíždíme několik vesniček a cesta je pořád slušná, protože zde nejezdí těžké náklaďáky. Ale v poslední vsi se vše mění. Za posledním domem končí silnice, dál se jede jen po vyjetých kolejích zaříznutých do svahu hory. A taku se prudce mění strmost cesty, jedeme jen na jedničku. Musíme se víc soustředit na čtení cesty, ale i tak si užíváme krásných výhledů do okolní hornaté krajiny. My se plížíme na jedničku a po jedné zátočině dojíždíme cyklistu. Naše ČZ a Jawa poskakují jako horské kozy, tak nechápu toho masochistu na bicyklu, který k tomu všemu ještě musí šlapat na nabaleném kole. A ještě se k tomu tváří, že ho to baví. Zvláštní druh, tihle cyklisti! Stezka, tohle již fakt není silnička, se vine po úbočí hory v mnoho serpentinách. Když už jsme na vrcholku hory a já si myslím, že tam bude jezero, stezka zamíří do dalšího údolí a znovu stoupá do nebes. Jedeme zářezem vzhůru a na loukách okolo se pasou stáda jaků. V televizi my tak velký nepřipadali, ale na živo to jsou pěkný hovada. A zdejší zvířátka mají specifickou zábavu. Jak k nim dojedete, a jsou nad vámi, tak se rozeběhnou a když jsou u vás, tak vás přeskočí a dopadnou pod cestu na svah. A dál dělají jakoby nic. Ještěže jede Míra jako první, a tak to vidím z první řady. Stát se to mě znenadání, tak se asi počůrám. (Míra pak po čase prozradil, že se mu to skoro stalo). A dělají to nepravidelně, mladí i staří. Prostě výborná zábava děsit motorkáře. Zajímavé je, že auta nepřeskakují! Dojíždíme k jedné serpentině a na malém plácku u pojízdného salaše necháváme vychladnout naše dvoutakty. Přeci jen jedeme na jedničku se skoro plným plynem dost dlouho. Jaci nás zvědavě okukují, a čekají kdy vyrazíme, aby byla zábava. Teda, jak pro koho. My zase pozorujeme tyhle obrovský hovada, jak se na 60°svahu pohubují s neuvěřitelnou grácií. Že šplhají nahoru bych chápal, ale jak ladně sbíhají po kouli dolu mě prostě fascinuje. Motory vychladli a musíme dál, k velké radosti jaků. Nás ale ta jejich hra moc nebaví, a tak dáváme jedna a hned dva a prcháme velkou rychlostí do kopce. Tak nevím, co je víc o držku, přeskakování jaků, nebo díry ve stezce. Do kopce se těm chlupatejm obludám moc běhat nechtělo a jsme opět na cestičce sami a můžeme zpomalit na bezpečnou rychlost. Cesta nahoru je dřina, ale sluníčko vesele svítí, tím že jsme vysoko v horách, je i přes to příjemná teplota. Konečně se na obzoru objevuje vodní plocha Son-kul. Jsme ve výšce 3000 metrů. Rozlehlé plochy jsou díky vodě jezera zelené a pasou se na nich stáda koní a ostatních užitečných zvířat. Dojíždíme k jezeru a pastevcům, co tu přechodně bydlí. Kluci puberťáci prohánějí koně, ty co na koně nedosáhnou, ze sportu po nás házejí kamení. Je to spíš sport, než opravdová snaha nás trefit. Zprvu jsem byl dost napaprčený, než jsem pochopil systém. Pak už jsme jim jen mávali. Posléze i ti kluci zamávali na pozdrav a rovnováha běhu světa byla neporušena. Objíždíme jezero a dumáme, jestli tady nezůstaneme na noc. Právě přijíždíme ke skupině jurt na pobřeží. Jsou evidentně na pronajmutí, podle několika terénních Toyot předními stojícími. Rychlá porada, ale slunce je ještě vysoko a máme velký časový skluz proti harmonogramu. Bože, ten čas je největší nepřítel cestování. Takže jedeme dál, sbohem nádherné jezero, snad někdy jindy.
Jezero má průměr kolem 18 kilometrů a dá se celé objet. My musíme odbočit k hradbě hor, které ho obklopují. Je to jediný výjezd, který nás povede směrem na Džalalabad. Dojíždíme do sedla ve výšce 3230 metru nad mořem. Tady je povinná zastávka. Cesta se klikatí po úbočí horských hřbetu Tian-šanu do údolí a ten pohled je dech beroucí. No posuďte sami.
Dolu se jede příjemně, silnice je širší, kvalitnější. Evidentně se tudy jezdí k jezeru jako hlavní přístupovou cestou. Klikatíme se po úbočí hor, postupně se objevuje kosodřevina, po ní už jsou lesy. Vedle teče potok. Když jsme už hodně dole, potkáváme 2 motorky. Kluk a děvče z Německa. Táboří někde nahoře u jezera a jeli si dolu pro dřevo na oheň na večer. Mají ho přivázané na bocích strojů XT 600. chvíli si povídáme a pak se rozjedeme na opačné strany. Pokračujeme dolů, a už tam skoro jsme a najíždíme na asfalt. Míjíme křižovatku a jedeme dál k řece pod horami, kde vede silnice. Ale navigace nás vrací zpět, na tu poslední křižovatku. Ale ta silnice, na kterou jsme měli odbočit je gruntovka. To přece nemůže být cesta na Džalal abad. Stojíme pod nemilosrdným sluncem a koukáme na tu cestu plnou rolety. Tak žádný asfalt, musíme se prát s roletou na štěrkem. Jedeme po roletě a učíme se jakou rychlostí to je optimální. Motocykl poskakuje jako mladý kůzle a mám dojem, že se musí každým okamžikem rozpadnout na prvočinitele. Jedem asi 40 km/h, tak se to začíná uklidňovat, ideální je 50, nejlepší by to bylo 60. To už zase je velký fofr. Krom rolety jsou na cestě louže sypkého štěrku, vletět do ní rychle je velké pravděpodobnost pádu. Míra zkusil jet 60- kou a málem si ustlal. V tom kvaltu by to bolelo. Musíme se držet na kraji kolejí, tam má roleta menší amplitudu vln. Jednu chvíli mě něco rozhodilo a já se dostal doprostřed silnice na hrby s velkou amplitudou a na plný plyn motocykl zpomaloval jak poskakoval až do skoro zastavení. No šílený. A tohohle hnusu máme před sebou skoro 200 km. To se nám ty naše veteráni musí zákonitě rozsypat na prvosoučástky. Jedeme širokým údolím a někde vedle nás teče řeka. Na obzoru se objevuje soutěska a silnice se odděluje od řeky a míří do hor. Na nějakou dobu jsme se zbavili rolety a jen kličkujeme mezi dírama. To je snesitelnější verze. Vyjedeme vysoko do sedla a máme krajinu pod sebou jako na dlani i s řekou a horami Tian-Šanu. Za tyhle výhledy to utrpení stojí. Jedeme dolu a sluníčko nám říká, chlapci, koukejte najít něco na spaní. Potkáváme usedlost a vypadá obydlená. Sjedeme z hlavní a jedem se zeptat na možnost postavení stanu u nich na louce. Rodina relativně pěkně oblečených lidí akorát odjíždí. Rusky tedy vyřídím povolení na stan a jsou v prachu. Zůstává jen paní se dvěma dětma a ta mi už oblečením k tomu stavení pasuje. Stavíme stan a naše zásoby jsou hodně hubené. Jdu se zeptat do stavení, zda ba nebylo něco do žaludku. Tady narážím na jazykový problém, paní mluví jen kyrgyzsky, a rusky to moc nedává. Ale vezme mobil a volá té paní, co odjela. Je to majitelka a ona jen spravuje statek. Rusky se domlouváme, že bych chtěl něco k jídlu. Co? No něco, cokoli, máme hlad. Slyším mnoho názvů jídel, co neznám. Zkusmo něco potvrdím, ještě tohle nebo tohle. Pak se ptám na cenu, no není to málo ale souhlasím. Později k večeru nás paní svolává dovnitř. Seznamujeme se s dětma a pak přinese dvě mísy, že by to nasytilo regiment vojáků. Už chápu tu cenu a taky, že když jsem myslet tohle nebo tohle, paní majitelka pochopila že oboje. To praskneme. Ale je tak dobré, že do stanu fakt kutálíme. Děláme ještě poradu nad mapaou, jak dál. Máme týdenní zpoždění proti plánu, a ještě ty mrtví na Pamyrském traktu. A trajekt přes Kaspik, kde buď jedete hned, nebo čekáte 7 dní, než se loď vrátí z Baku. Začínáme uvažovat, že úsek v Tádžikistánu ten slavný Pamyrskyj trakt vynecháme a objedeme to zkratkou přes Uzbekistán. To je těžké rozhodování. Jsme nalomeni to objet, ale ještě máme den na rozhodnutí, tak to oddálíme. Ráno jsme ještě pozváni na snídani. Srdečně se loučíme a jedeme dál horama. Sjedem do jednoho údolí a potom se šplháme přes další horský hřeben na obzoru. Cesta je dlouhá a těžká, stále stoupáme, přejíždíme časté závaly. Jsou sice už průjezdné, ale jen po vyjetých jedněch kolejí po autech. A louže hluboké s protékajícími potůčky. A po druhé ruce hluboký sráz. Stoupání je nekonečné, taky lezeme z 1300 metrů do 3000! Za každým dalším úbočím očekávám sedlo, ale stále jen klikatice vzhůru. Je to opravdu pustý kraj Kyrgyzstánu, za celé odpoledne potkáváme jen 2 náklaďáky a 2 osobáky. Jinak jen prach a kamení. Konečně jsme v průsmyku, kde je malé jezírko a socha orla v nadživotní velikosti. Dáváme zaslouženou pauzu a koukáme do dálav. Počasí je skvělé a tak vidíme tu klikatici dolů a pak dopryč údolím. V pozadí další hřebeny a teprve někde na obzoru je Džalal abad. Kochací chvilka končí a musíme dál. Spouštíme se dolu a zpočátku to jde. Po několika serpentinách se cesta prudce zlomí a je to krpál dolu jako hrom. Předkem se vzhledem k šotolině moc brzdit nedá a zadní brzda není moc účinná. Šlapu na pedál tak zuřivě, že mi praskne zesílení na nártu boty. Jak by se mi to rozeběhlo, musel bych z motocyklu fofrem vyskočit a domů to dojít pěšky. Vlevo skála a vpravo set metrový sráz někam dolů, kde protéká potůček. Brzdím i vočima. Krpál se zmírňuje a už se to dá ubrzdit. Klesáme dolů a zvyšuje se teplota. Najednou se zpoza zatáčky mezi skalisky proti nám vyřítí enduro, a za ním další. Zastavujeme a jedem se pozdravit v této pustině s dalšími motocyklisty. K našemu překvapení to je parta kluků z Izraele. Bylo mi divný, jak by se sem, tak daleko od domova, dostali. Záhy mi to objasňují, mají pronajaté stroje a jedou z Oše. Jedou celkem nalehko, a tak se jim to kraví. Milé setkání ve stínu několika málo stromů, co tu rostou. Jsme už dosela nízko a teplota je vysoká. Chvíli ještě kecáme, a pak se rozjíždíme opačnými směry. Po dvou hodinách jízdy konečně potkáváme civilizaci v podobě roztahané vesnice. A mají zde tu otevřený obchod. Dokupujeme pití a něco na zub. Od snídaně jsme nejedli a je po třetí. Těžká šotolina z nás vycucává energii. Jsme na asfaltu, ale ten končí s koncem vesnice. Pokračujeme šotolinou podle řeky, jednou nahoru, pak zas dolu k řece. Nakonec sjíždíme k poslední vesnici takovou úvozovou šoustkou a jsme na asfaltu k Džalal abádu. Jet tu trasu opačně, tak bych asi navigaci nevěřil, že hlavní silnice na Naryn je tahle vesnické polňačka. Jak se na tom motají kamiony mi není jasný. Jsme v menším městečku a v první benzíně musíme tankovat, jsme skoro na suchu. Dofukujeme také pneu na vyšší tlak, pojedeme už jen po asfaltu. Projíždíme Džalal abad a napojujeme se na hlavní trasu na Oš. Je podvečer, slunce již nepálí a tak se jede vesele. K mému velikému překvapení potkáváme podle silnice hodně domorodců, co uklízejí odpadky v pangejtech. To je na Asii nebývalý jev. Jinak se plastové odpadky válí úplně všude. Konečně v podvečer vjíždíme do Oše. Ale nějak se nám povede sjet z hlavní trasy a navigace nás vede starým městem, jedna tržnice střídá druhou. Mraky lidí, auta se míjí o milimetry, neustále se doprava zasekává. Motory se hřejí, nervy pracují a hranice nikde. Kličkujeme starým městem hodinu a konečně stojíme před bránou hraničního prostoru. Auta jsme samozřejmě předjeli všechny. Hodíme motocykly na stojánek a jdu vyjednávat s vojákem u brány. Nejdřív moc nereaguje, když zjistí, že jsme cizinci, a ještě mluvím rusky, pouští nás do hraničního prostoru. Chodník je plotem oddělen od vozovky a tam se tísní davy. Drobný přeshraniční podomní obchod jede ve velkém. K nám jde policejní důstojník, bere si naše doklady a jdeme k pasovákům. Důstojní s vojákem rozhrne místní se slovy: „Pozor, to jsou turisti“ a vyčistí nám prostor u okénka. Je to sice prýma, ale když vidím ty davy odevzdaných místních je mi to trochu blbý. Vzpomenu si na davové scény na Německo České hranici v osmadevadesátém. Pasy máme zpět a jdeme k motocyklům. Máme počkat na celníky. Zatím sleduji cvrkot na hranici. Lidé jsou jako mravenečci. Na zádech nosí neuvěřitelné náklady, stará babička má na zádech přikurtovanou obří lednici, sotva to uzvedne a po kouskách se posouvá k Uzbekistánu. Pračky se nosí běžně. Evidentně musí být v Oši výrazně lepší ceny než u Uzbeků. Po dlouhé době přichází celní důstojník a chce po nás celní deklaraci z Bělorusko – Ruské hranice. To už je tak dávno, že nevíme, zda ji máme. Musíme ji najít, aby se zrychlilo naše odbavení. Platí tady obchodní a celní dohoda s Ruskem. Naštěstí jsme ten dokument nevyhodili. Nenapadlo mě, že se to může ještě k něčemu hodit. Trvalo to vše dlouho, ale oficíři byli velmi korektní a vstřícní. Nová vláda to s otvíráním země turistům myslí vážně a tohle je důsledek. Přednost na hranicích, rušení víz, a ochota úřadů. A hory Kyrgyzstánu jsou nádherné a turistikou nedotčené. Jen by měli dělat větší propagaci své země v Evropě. Konečně máme všechny papíry v pořádku a otevírá se před námi brána do nové země. Je jedenáct, tma jako v pytli. To už se jet nikam nedá. Popojedeme na velké parkoviště s trhem na Uzbecké straně a dumáme, kde složíme hlavu. Sedneme si do jediné restaurace, po pozdní večeři se něco musí vymyslet. Ptáme se na hotel, ale číšník záporně vrtí hlavou. Stan se tady taky nedá kde postavit. Jíme dobrou večeři, jen nevím, jak se to jmenuje. Vybrali jsme to v jídeláku systémem na něco ukaž a oni něco přinesou. Trefili jsme se dobře. Sice je nám s plným břichem lépe, ale spaní stále nemáme vyřešené. Bavím se s číšníkem, zda by se nedalo přespat tady u nich. Jde se poradit s majitelem. Přichází s dobrou zprávou, máme počkat, až se restaurace zavře a pak tu můžeme složit hlavu. Uf, to se mám ulevilo. Je po půlnoci, ale na nějakou zavíračku to furt nevypadá. Vedle nás je hlouček místních trhovkyň. V rukách obří štosy bankovek, které přepočítávají a dávají na hromádky. Potom si je si je podle nějakého systému přerozdělují. Prostě organizovaná skupina babek. Je půl druhé, víčka nám již padají a máme dojem, že na nás všichni zapomněli. Když už propadáme defétismu, přichází náš číšník a vede nás dozadu za budovu restaurace. Je tam takové zbořeniště, ale v rohu stojí malé pódium se stříškou, na kterých se tady stoluje po turecku, se vším na podlaze. Ukazuje nám kousek vedle, kde je kohoutek s vodou a o kus dál jsou záchody s umývárnou, bezplatné. Super, víc nepotřebujeme. Mažeme pro motocykly, rozbaluji spacák a ve vteřině usínám.
Ráno využijeme zázemí volně přístupné toalety s umývárnou. Rádi by jsme posnídali, ale všechny restaurace a obchody jsou zavřené. Tady se žije v noci. Bohužel je zavřená i směnárna. V noci nás nenapadlo si vyměnit peníze. Nocleh nám zcela zaplnil kapacitu harddrivu. No, tak jedem a něco najdem. Silnice od hranic je rovnou 4 proudová, kvalitní a nová. V prvním osídleném místě stavíme na doplnění zásob a výměnu peněz. Večer v hraniční restauraci jsme ještě platili Kyrgyzskými Somy. Nyní potřebujeme Uzbecké Somy. Spojujeme snídani s obědem a jedeme dál na Taškent. Jsme ještě poměrně vysoko v horách a teplota je příjemná a slunce vesele svítí. Taky se trochu změnila skladba aut. V Kyrgyzstánu převládali Žigulíky a Moskviče jsme nepotkali. Tady, u Uzbeků jsou zase vidět z postsovětských aut jen Moskviče v různém stanu opotřebovanosti. Žígo žádné. Většinou jsou auta plně obsazená a při předjíždění na nás osádky vozů vesele mávají a zdraví. Je to příjemné zpestření jinak nudného přesunu. Trochu je tady problém s benzínem. Uzbeci mají velké zásoby zemního plynu, a tak všechny auta včetně náklaďáků jezdí na plyn. Byli jsme před cestou varováni, že tady benzín na pumpách není a musí se kupovat od překupníků z plastových kanystrů. Ale doba se posunuje a Uzbeci se otevírají světu a už není takový problém u velkých pump benzín najít u stojanů. Jen se člověk a motor musí smířit s oktanovým číslem 80. Zatím motory neprotestují a tak jedeme vesele po kvalitních 4 proudovkách dál. Před námi se zvedá vysoký hřeben hor. Někde musí být průsmyk, sinice se prudce zvedá a míříme vzhůru. Rozšiřuje se o další pruh pro pomalá vozidla, a tak se tam uklízíme. Blížíme se k hlavnímu městu a mění se tím i skladba aut. Většinově převládají Deavoo, mají zde výrobní závod a ovládají trh. I nová auta jsou už z výroby udělané na CNG. Stoupáme serpentinami nahoru a občas se musí podřadit na trojku. Konečně jsme na vrcholu a vjíždíme do tunelu, chráněného armádou. Tunel je 2+2 pruhy, nový a dlouhý. Konečně jsme venku a stavíme na velkém parkovišti s úžasným výhledem na hory a údolí klesající k Taškentu. Silnice pod námi se vine v mnoha serpentinách dolu údolím. K tomu slunečné počasí, zkrátka krásný den. Padáme těmi serpentinami dolů a začíná se oteplovat. Jedeme přes Angren a Olmaliq. Města se ve velkém zbavují staré zástavby z dob sovětské éry a staví nové obytné domy. Země je uklizená bez obvyklého bordelu na veřejných prostorech, jak to známe v Asii. Za mě byl Uzbekistán největší překvapení ze všech zemí, co jsme projeli. Mají nového presidenta vzešlého z přímé volby, otevírají se světu, je tu uklizeno. Nevidíte rozpadlé průmyslové komplexi. Všechny nějak fungují, jsou udržované. Tady se peníze za nerostné bohatství země vracejí zpět. A ve městech my máme problém jet rovně a nenabourat. Nejhezčí holky z celé cesty jsou Uzbečky. Jak je země ještě relativně chudá, jsou holky i starší ženy štíhlé jako proutek. A většinově se nosí tradiční šaty, které jsou dlouhé až na zem a hodně vypasované. A kupodivu je nosí i hodně mladé holky. A sakra jim to sluší. Xkrát jsme málem nedobrzdili, jak jsme čučeli po okolojdoucích kráskách. V Olmaliqu tankujeme a trochu klábosíme s místními. Spokojení lidé. Říkají, že první vláda nebyla moc demokratická, ale povedlo se jim odpoutat od Ruska bez nějakých velkých zvratů a že se ekonomika pomalu ale stabilně zlepšuje. Byl z nich cítit optimismus a radost ze života. Odpojujeme se od hlavní trasy na Taškent a jedem na Samarkand a Bucharu k Turkmenistánu. Je znát, že jsme odbočili z nejvytíženější trasy na hlavní město. Sice jedeme stále po 4-proudé komunikaci, ale asfalt pamatuje ještě Brežněva. A tak se jezdec musí víc soustředit na čtení silnice. Neb díry přicházejí v nepravidelných intervalech, zato stále. Zároveň jsme už nízko, v pouštních oblastech a teplota se krutě zvedá. Je pozdní odpoledne a na jednom tržišti u rozbočky silnic se zastavujeme na pozdní oběd. Sedíme venku pod plachtou, tady se to vedro dá ještě jakštakž vydržet. Majitel restaurace občas vezme hadici a pokropí rozpálený asfalt. Jak se jídlo jmenovalo nevím, ještě že měli na jídeláku obrázky a uměli rusky. Po jídle si ještě koupíme kus melounu a pak už fakt musíme k motocyklům pod pálící slunce. Jedem dál nížinou, silnice je už jen 2-pruhová a začínají se objevovat zvláštně naložené náklaďáky ZIL se slámou. Balíky se s rostoucí výškou rozšiřují až přesahují šířku korby tak o metr na každé straně. Jeden ZIL se před námi komíhá z leva doprava tak, že zuřivě přidávám a doufám, že mě ten náklad nespadne na hlavu. Po nějakých horkých kilometrech zastavujeme na pumpě a musíme tankovat. Je tady docela mumraj, zastavují se tu autobusy a lidi se motají všude. Po naplnění nádrží si jdeme sednout pod plachtu a vypít něco chladnějšího a kupujeme si kus melouna. Vůbec se nám nechce dál pokračovat v tom vedru, ale Samarkand si nechceme nechat ujít. Cesta bez zvláštních příhod, jen se mi nějak nezdá chod motoru. Jedu a mám stále natažené ucho. Nejsem si jistý, ale jako bych slyšel drobné detonace. S ubíhajícími kilometry si začínám byt jistý, že se něco děje. Když potřebuji akcelerovat, zvuky se zvětšují. V podvečer už je to opravdu hnusné, jednu chvíli motor drnčí až skoro vynechá běh. Trochu ubírám, je to lepší. Jsem nervózní jak sáňky na podzim. V malém údolí u potoka je motorest s parkovištěm a tam zastavujeme. Konsultuju to s Mírou a jemu se to od posledního natankování děje taky. Už to někde taky zažil, je to dané špatným benzínem a vysokou teplotou. Oktanové číslo sichr nedosahuje deklarovaných 80 oct. Přemýšlím, jak pomoci chlazení a říkám si, že bych odstranil polní lopatku. Jen na ní nějak nemůžu najít jiné místo. A vyhodit se mi ji taky nechce, domů je ještě daleko. Nakonec ji s těžkým srdcem nechávám na místě a jedem dál. Jak jedem, učím se novou strategii, jak si nezničit motor detonacemi a dojet do Evropy. Při rozjezdu jedu na plný plyn, aby se motor ochladil čerstvou směsí a pak uberu a jedu na natažené lanko od plynu na hranici detonací. Bohužel ta hranice leží někde na úrovni rychlosti 75 km/h. Víc ani nudli. Spíš míň. Tohle vychytat mi trvá asi 70 km. Tempo přesunu se nám trochu zpomalilo, ale jedem. Samarkand máme stále před sebou a sluníčko se kloní za obzor. K městu dojíždíme už za tmy a mě přestalo svítit hlavní světlo. Jedu jen na přídavné světla, a moc toho dopředu nevidím. V tom hustém příměstském provozu to je pocuc. Držím se Mírova koncového světla jako klíště. Konečně někdy kolem 9 hod jsme v centru. Tady hledáme ubytko, co Míra našel v Bookingu. Jsme na adrese, ale po hotelu ani vidu ani slechu. Ptám se party místních, hotel že né, ale že nás ubytují. Jdeme se na to podívat, je to 6 patro, bez koupelny a motocykly by stáli venku. Tedy, nosit bagáž na 1. noc tolik schodů se nám nechce. Jeden z těch chlapů nás vede uličkama někam jinam. Je to pension s uzavřeným dvorem, motocykly budou uvnitř a my v pokoji v 1. patře s koupelnou. Sláva, bydlíme. Teď honem spláchnout ve sprše prach cest a nervy z detonací motoru a jdeme najít nějakou restauraci. Vyjdeme na hlavní třídu a po pár krocích koukáme na velkého havrana sedícího na plůtku. Aby neuletěl, je přivázaný za nohu špagátem. Funguje jako poutač restaurace, a tak i přes značně pokročilou hodinu vpadneme dovnitř. Krom dvou stolků je již všude prázdno, a tak se ptám, zda mají ještě otevřeno. Jistě, sedněte, není problém. To nás překvapilo, čekal jsem spíš vyhazov, než vlídné přijetí. Objednáváme si a rozhlížíme se kolem. Všude po stěnách i v prostoru od stropu visí ptačí klece a opeřenci. Většina jich je už v této pozdní době zakrytá látkovým přehozem. Ale několik jich vesele zpívá a jeden nad námi zvědavě vystrkuje zobák skrz mříže. Je tu taková veselá atmosféra. Když se najíme, nějakou dobu to trvalo, přinesou z venku živý poutač – havrana. Posadí ho na lavici kousek od nás a zavážou provaz. Míra se jde s ním spřátelit, nese mu kus chleba. Havran do něj trochu klovne a uraženě se otáčí a odhopká na druhý konec lavice a demonstrativně zasune zobák pod křídlo. Gesto více než jasné. Můžeme se umlátit smíchy. Je půl dvanácté, když vyjdeme ven a rozhodneme se jít na prohlídku starobylého města. Jsme kousek od historického centra, a v této noční době to je příjemná procházka. Teplota je snesitelná také díky zavlažovacím kanálkům, co přivádějí vodu ke stromům podle bulváru. Památky jsou moc hezky nasvícené, couráme se zde skoro sami. Na jednom náměstíčku před vchodem do mešity potkáváme zaprášenou Pandu 4×4 s logy Mongol rally. Užíváme si noční atmosféru a na pokoj přicházíme až někdy po druhé. Ještě stihneme vyprat, když je ta příležitost a do rána to sichr uschne. Ranní start máme logicky zpožděný a leniví. Vyjíždíme předpolednem. Jak se vymotáme na hlavní bulvár, kterým jsme večer přijeli, míjíme ty nejznámější historické stavby. V noci jsme je minuli o pár metrů. Byli zastíněny novými domy a my šli opačným směrem. Chtěl bych je vidět, ale čas je proti nám a jedem směr na Bucharu a Turkmenistán.
Dnešek je jen přesunovací den. Objíždíme Bucharu a dál se probíjíme k Turkmenistánu. Vedro a zhoršující se silnice. Je vidět, že jsme daleko od centra moci a taky že v této pouštní oblasti již není moc ekonomického potenciálu. Tak proč opravovat komunikace. Tím, že se naše maximální rychlost blíží max ke 70 km/h, cesta se vleče. Ještě v ostrém slunci přehlídnu obří díru. Vznikla pod koly kamionů, cestáři ji jen zalili térem. Kamiony ten měkký tér vytlačili ven a na konci vznikl skokanský můstek, tak 20 cm vysoký. Na něm jsem se s Ćízou vznesl, a 2 metry letěl vzduchem. I Raška by mi musel ten styl závidět. Podvozek dostane tvrdý úder. Byla to taková hyba, že mi málem vypadly plomby v zubech. To mě na dlouhou dobu probralo z latergie. Jen doufám, že se nic nenalomilo. K večeru jsme kousek od hranic a dojíždíme k odstavnému parkovišti pro kamiony před hranicema. Zahneme taky, spát před hraniční závorou není žádné terno. Tady jsou alespoň lidi, voda a snad i nocleh. Jdeme do jediné přízemní budovy, kde je umývárna, restaurace a pár pokojů na pronájem. Mají naštěstí ještě jeden volný a hned si ho najímáme.
První radost je vletět do sprchy. Pod vodu jdu v triku i kalhotách a vyperu všechno, včetně sebe. Rozkládám vyprané součástky na kandelábr, a v podvečerním vedru to rychle schne. Kontrolujeme motocykly a zjišťuji, že ta nabraná díra se neobešla bez následků. Mám vyražené simeringi v levé vidlici. Nové sebou nemám, a tak musím být opatrný a vrátit zpět ty původní bez poškození. Za přihlížení pár řidičů se mi to daří, doufám, že to vydrží. Chybějící tlumičový olej doplňuji olejem 2T. Jiný stejně není v dosahu. Servis je zdárně u konce a jdem na jídlo. Po nasycení se začíná družební večer s řidiči kamionů. Parkoviště je skoro plné a stále další soupravy přijíždějí ža už musí zůstat na silnici. Na jednom návěsu jsou na plachtě reklamy nějaké české firmy ze Strakonic. Že by krajan? Ale né, SPZ je kazašská. Jen se původně německý návěs posouvá se stářím dál na východ. Nakonec skončí jako potrava vysoké pece někde v Číně. Po západu slunce je příjemně, a tak se dobře pije pivo a kecá. Řidiči jsou družní a povídáme si o životě u nás a tady. Jedem starší chlapík je hodně sdílný a mluví dobře rusky. Ptám se, co jede za trasu. Vyjíždí z Kazachstánu s přepravníkem na auta a jede v podstatě stejnou trasu jako my. Dál pokračujeme stejně do Turkmenistánu a pak se naše trasy dělí. Oni před Ašchabadem odbočí do hor a projedou Írán do Bandar e abbas, tam přepluje trajektem do Emirátů. Někde u Dubaje si naloží sám 7 – 8 aut a jede zpět. Ptám se, jak dlouho ta trasa trvá? Prý podle situace na hranicích 29 až 33 dní. A pak máš kolik volna? Je zaměstnanec, žádný OSVČ, tak mi vytanou na mysl podmínky EU řidičů. Ze zvyklostí našich krajů jsem si tak tipoval na 14 dní až 3 týdny. Prý, je doma u ženy a dvou skoro dospělých dětí dva tři dny a jede na novo. To je síla. Když vidí můj udivený výraz, říká: „Takhle žiju za volantem 30 let, zvykneš si. No a za ta leta to mám vychytaný. V téhle zemi mám jednu milenku, v další druhou, tam třetí, a tak se ta trasa dá dobře přežít!“. A šibalsky mrkne. Během večera se družíme víc a ukazuje fotky rodiny. Míra kouká na foto manželky a vyhrkne: „Sakra, ta je krutopřísná! To už se nedivím, že je doma jen na tři dny“. Trochu mi dá práci to diplomaticky přeložit, ale chlapík se jen směje, až se za břicho popadá. „ To víš, ve dvaceti jsme oba vypadali jinak!“. Objednává porci melounu a řeč plyne dál. Uvolňuje se nějaké parkovací místo a ze silnice najíždí další soupravy. Pak jede tahač s prázdným návěsem bez postranic a na něm sedí u hořícího ohníčku skupinka chlápků. Ohýnek na železném plátu vesele plápolá, kamion jede a jim to vůbec nevadí v družné zábavě. To zase zíráme my! Tlacháme pozdě do noci. Vypráví se životní příběhy, příhody z cest, co kdo jak opravoval na kamionu a tak. Tohle jsou přesně ty momenty, kvůli kterým cestuji. Kluci se trousí do kabin svých tahačů a my jsem do spacáku v pronajatém pokoji. Ráno chceme být na hranicích hned jak otevřou, v 8 hodin.
Ráno jsme opravdu v 8.00 nastoupený u hraniční budovy, ale davy se tady nekonají. Na Uzbecké straně jsme vyřízeni rychle a korektně. Tak sbohem Uzbekistáne, pohodová zemi a největší překvapení na celé cestě. Projedeme zemi nikoho a jsme před Turkménskou celnicí. Tato země je nejtuhší diktatura ze všech postsovětských republik. Táta president, Gurbanguli Berdymuhamedov to drží pevně v rukách. Poslední 3 roky Turkméni nedávali žádná turistická víza. My jsme jedni z prvních, kdo po letech dostali alespoň transitní vízum na 5 dní. Celnice je prázdná, a tak nám dá práci se zorientovat, do jakého okénka jít první a kam pak dál. Naštěstí přišli nějací Uzbekové, a tak se jim vydáváme po stopě. Zasekáváme se jen u pojišťováka. Musíme si udělat místní povinné ručení a úředník chce 10 dolarů do každého pasu. Docela nás to překvapilo, je to striktní požadavek a řečený natvrdo. Jinak nemůžeme dál. Čekal bych to spíš u celníků, ale pojišťovák? Nevíme, jak to mají domluvené, možná skončí úplatek u někoho úplně jiného. Nedá se nic dělat, vkládáme bankovky do pasu. Platíme ještě poplatek za víza, celkem to je dost drahá sranda. Táta president si nechá za návštěvu své země dost zaplatit. Konečně máme všechny razítka a do pasu nám bouchnou kýžené vstupní razítko a jdem k motocyklům. Chceme ještě vyměnit peníze, ale u celnice není jediný směnárník. Ani oficiální, ani neoficiální. To je první země, kde nejsou veksláci na hranici. Nojo, diktatura, to známe. Jedem do vnitrozemí, ono se něco najde. Silnice je opravdu kvalitní, to se nedá s uzbeckou stranou vůbec srovnat. Jen si musíme dát bacha na navátý písek z pouště. Asi po 20 km se blíží první lidské obydlí. Přijíždíme k obrovskému kruhovému objezdu, kde se dá odbočit do městečka Farap. Ještě než k ní dojedeme, blíží se odbočka na M37, což je páteřní silnice po Turkmenistánu. A na odbočce je policejní kontrola. Zastavuji u policistů, kontrolují nám doklady a ptám se na možnost výměny turkmenských manátů. Prý ať popojedeme za budku a počkáme. Policista bere telefon a někomu volá. Tak čekáme a jsem zvědaví, zda nás zatknou, nebo budeme mít vyměněno. Přijíždí Nissan offroud, v něm dva kluci tak 30 tet. Berou si nás dovnitř a začínáme jednat. Chceme měnit Eura, dolary spotřebujeme na lodní lístek. To veksláci nechtějí, „Dejte dolary“. Jsme pevní v názoru, tak ustupují a jsem jednat o Eurech. Chceme měnit každý 30€. To je jim málo. Musíme minimálně měnit 50€ každý. Jinak nic. Tak vytahujeme bankovky. Kluci odpočítávají 750000 manatů a podávají nám vysoký štos bankovek. Koukáme na tu hromadu a vytahujeme naší přepočítávací tabulku a kontrolujeme si kurz. Veksláci na nás kouknou, pak rychle šáhnou k nám a seberou nám pakl bankovek. Než se nedějeme, jsme bez peněz. V první vteřině mě popadne vztek, takhle se nechat napálit. Ale kluci jsou solidní, uklidňují nás a znovu přepočítávají bankovky. Podají nám půl miliónu a říkají: „Tohle je oficiální kurz, co by jste dostali v bance ve městě“. A pak mi podají těch zbylých 250000 se slovy „A tohle je od nás bonus, za černý kurz, ničeho se nebojte“. V klidu nás pak nechají si to porovnat s naší tabulkou kurzů a mají pravdu. Přátelsky se loučíme, oni mizí k městu a my si cpeme ten balík do skrýší. Tohle mě dostalo. Policajt ti zavolá černé směnárníky s lepším kurzem, než dá státní banka. ( Jiný typ směny se tady ani jinak udělat nedá, to známe z doby socialismu v Čechách). Tady v nejtvrdší diktatuře na postsovětském prostoru! No tak jedem dál. Silnice je čtyřproudová, nová a prázdná. Jen naše veselé dvoutakty a sem tam nějaké auto. Přejíždíme nový most přes dravý, mohutný tok řeky Amudaryji. Vedle vidíme ještě starý silniční most a za ním jsou ještě dva železniční. Jeden moderní a pak starý portálový, nýtovaný most. Ten starý mě zaujal tím, že je pěkně udržovaný a natřený. Během cesty se o něm ještě něco dovíme. Ale to až později. Po 20 kilometrech končí ta nová čtyřproudovka a jsme na původní staré silnici. Ta tu bude ještě ze sovětských dob. Ze 4 pruhů se jezdí jen po dvou, druhé dva jsou jen vybagrované v poušti. Dodělat je už Rusové nestihly a místní s tím evidentně nespěchají, do Ašchabadu je to hodně daleko. Zemní práce se za socialismu odflákly a po letech se silnice prosedla, že připomíná hřbet velbloudy. Dvouhrbého. Drabaře. Mnohahrbého. Tak se pohupujeme sedmdesátkou na vlnách a vedro na nás útočí. Jedeme pouští, jen sem tam kopeček velbloudí trávy, jinak nic. Ani auta. Jen se modlím, abychom to tady v tom vedru nezadřeli. Ale naše stroje, poctivě připravené v hlubokých temnotách našich dílen, drží. Zato my se už sotva držíme řídítek. Přistihuji se, že za jízdy poklimbávám. Takový maxi mikrospánek. To je vo hubu. Na obzoru se objevuje vedle silnice zájezdní hostinec v asijském stylu. Doufám, že to není fatamorgana. Nebyla, fakt tu stojí občerstvovna. Na placu před jídelnou je jen jedno auto a naše dvoutaktní trhače pouštního asfaltu. Vevnitř příjemně šumí klimatizační jednotka. Objednáváme si čaj a nějaké ovoce. Na jídlo v tom vedru nemáme ani chuť. Nemají tady stoly a židle, ale takové malé pódia s ohrádkou, na kterých se sedí v tureckém sedu a jídlo se servíruje doprostřed. Zabíráme pódium nejblíž u klimatizace a hltáme chladný vzduch všemi póry těla. Vytahujeme mapy a koukáme na plán cesty. Zabloudit se tady nedá, dojedeme do města Mary a tam odbočíme doprava na Ašchabad. A zase jen rovně, až na konec země, do přístavu Turkmenbaši, ke Kaspiku. Jsme v restauraci sami, pomalu nás zmáhá únava, a tak se natáhneme na koberec na pódiu a na hodinku si dáme siestu. Zdá se mi o Elefantentreffen a sněhu. Budík nás vrací do reality. Musíme dál. Teploměr stále ukazuje 42°C. Zapínáme se až ke krku, aby ten horký vzduch k nám nemohl. Našlapujeme stroje a jedem na Mary. Nudnou cestou pozdě odpoledne odbočujeme v Mary z jihovýchodu na severozápad. V malé resturaci u zavlažovacího kanálu doplňujeme kalorie a tekutiny. Jídlo je dobré. Po pauze jedeme placatou pouštní krajino na Ašchabad. K večeru řešíme, kde složíme hlavu. Stavět stan není moc rozumné, v poušti jsme vidět na kilometry daleko. Tak zastavujeme na kamionbázy a jsem zkusit se ubytovat. Máme úspěch, čisté prostředí hotelového typu, kuchyně funguje a mají Wi-fi. Sprcha a jdeme do jídelny. Ptám se na heslo na Wi-fi, abychom dali vědět domů, že nás nesežrali lvi. Heslo mám, ale nemohu se připojit. Ptám se na radu mladého číšníka a prý musím mít VPN-ku. Internet je blokovaný. No jasně, diktatura. Přeci lid nemůže mít nezávislý zdroj informací. To se prezidentům nehodí. Tak mi pikolík ochotně nainstaluje VPN, ale stejně se nemohu připojit. Moří se se s mojím Iphonem, ale bez úspěchu. Omlouvá se, že s Androidem to jde bez problému, ale Iphony mají nějaký softvérový blok. Tak jsem zase bez připojení. Nemůžeme ani volat, T mobil nemá smlouvu s místním poskytovatelem sítě. Izolacionismus v praxi. Ráno mažem odpočatí po trase. Benzínky jsou celkem v slušných rozestupech, jen kvalita oktanového čísla stále nízká. Motory detonují a tak musíme udržovat tempo těsně pod hranicí detonování, tady se tu přeci jen posunulo malinko výš. Můžeme už mazat suprových 73 km/h! Jedeme podle hraničních hor s Íránem. Tak je se alespoň na co koukat. Potkáváme údržbu dálnice, vytrhávají rostlinky, co se snaží vyrůst na náspu dálničního tělesa. Model je stejný, chlap šéfuje a práci dělají ženy s motykou, tady ještě v uzbeckých typických šatech. Sluší jim to i s motykou. Jedeme dál a vedle dálnice vede i železnice. Občas závodíme s vlakem. Osobáky vítězí, ale nákladní vlaky s ropou porážíme! Napůl cesty do hlavního města se odpojují kamiony na celnici Lotfabad do Íránu. Silnice osiří. Jízdu oživí jen časté policejní kontroly, kdy všichni předpisově zastaví, i když na dálnici nejsou žádné brány ani závory. Jen budka s několika nudícími se policisty. Většinou se na nás jen z dálky kouknou a mávnou. Plavte dál, smraďoši. A tak tam klapneme jedničku a jedem. Neodvážíme se nezastavit. Stejně jako místní. V poledne vjíždíme do Ašchabadu. Město je moderní, široké bulváry, nové domy. Objíždíme ho po obchvatu, který vede novou výstavbou. Vše v neoantickém slohu. Na nových budovách jsou reklamy světových firem. My máme ropu a plyn a jestli chcete u nás obchodovat, tak si musíte pronajmout nové budovy, co nechal postavit táta president. Ale je fakt, že to vypadá hezky. Okolo města jsou zavlažované pole a teplota klesla o příjemných 6 stupňů. Dali by jsme oběd, ale tohle je obchodní čtvrť, téměř bez života. Restaurace nikde. Do centra se nám nechce a tak jedem dál. Míjíme odbočku doprava, do pouště na Dasougaz, kde je jediná zajímavost Turkmenistánu – Brána do pekla. Jenže nás tlačí čas, platnost víza a je to 150 kiláků pouští a na konci je poslední úsek těžký písek. To by jsme do večera nestihli. A zajímavý je tento hořící bývalý vrt ložiska plynu v noci. Rusové tento podle nich nevýrazný zdroj plynu prostě zapálili a nechali vyhořet. Vždyť tam skoro žádný plyn není. No a on hoří již asi 30 let. Tak s těžkým srdcem míjíme odbočku a pokračujeme k Kaspickému moři. Za Ašchabadem v jednou malém městečku konečně nacházíme restauraci a dáváme si jídlo. Jsme jediní hosté, tady se žije až večer, když zapadne slunce. Dál jedeme opět pouštní krajinou, zmizeli závlahy a teplota opět stoupla na 42°C. Na dálnici již potkáváme víc velbloudů než aut. A ťava složitá ( v překladu ze slovenštiny – velbloud dvouhrbý – drabař, pro lingvisty – ťava jednoduchá je velbloud jednohrbý – dromedár), má vždy přednost. Nikoliv právní ale hmotnostní. A tak jak vidíme dva hrby, uhneme. V podvečer stavíme na jedné policejní kontrole u odbočky do vesnice. U policejní budky je i malý obchod se smíšeným zbožím. Kupujeme pití na cestu a za obchodem stojí několik motocyklů, většinou čínské výroby. Jeden stroj se ale vymyká, je to ruský Iž 350, dvouválec. Stejná koncepce jako naše Jawa a ČZ. Okukujeme stroj, přichází majitel, pochválíme si motocykly a on našlápne Iže a přes dělicí pruh mizí do dálav. Motor mu běží luxusně, evidentně je po GO. Uznale pokyvujeme hlavama a sledujeme mizející proužek modrého dýmu. Slunce ještě není úplně na obzoru, ale mapa nám říká, že dál je jen 100 km pouště. Ptáme se policistů, jestli náhodou není ve vesnici hotel. Na kraji vesnice jsou vidět moderní dvoupatrové budovy, tak co kdyby? Kupodivu policisté odpovídají kladně a posílají nás k těm novým budovám. No je to klasický Potěmkin. Na kraji, kde je to vidět z dálnice jsou ty nové budovy. Podle vlajek sídlo úřadů a státní správy. A hotel. Dál vzadu jsou klasické křivolaké domky místních. Zastavujeme před hotelem, jdem se podívat dovnitř. Ohromná hala, kde se nudí mladá recepční. Ukazuje nám pokoj, má sprchu, a tak to berem. Kupodivu můžeme zaplatit i manaty. Těch máme hafo. Krom jednoho kluka jsme v celém dvoupatrovém hotelu jediní hosti. Nebýt to státní podnik, již by neexistoval. Na kraji vesnice vidíme nějakou menší továrnu, to bude asi zdroj občasných hostí. A my. Po sprše si sednu venku a v příjemném podvečeru koukám po okolí. Jediný život tady představuje osamocená kráva, co se pase mezi těmi vládními budovami na troše trávy. Za ní následuje pes, co čeká, až z krávy něco vypadne. Jinak nic. Absurdita dokonalá. Přichází také vyvoněný Míra a jdem si najít nějakou restauraci. V prázdném tržišti se zavřeným obchodem je kupodivu restaurace s majitelem. Jen mi k té novostavbě nesedí ta plechová pec na dřevo, evidentně přenesená z původní stařičké špeluňky. Dáme něco na způsob šašliku, na tom se s naším jazykovým vybavením jsme schopni domluvit. Starý pán už toho z ruštiny už taky hodně zapomněl. Uvnitř mají mouchy letecký den, a tak si sedneme ke stolu ven a užíváme si západ slunce a vůni na ohni grilovaného masa. Než bude jídlo hotové, vytahujeme mapu a diskutujeme jak a co v přístavu. Všechny články, co jsme na toto téma četli, se shodují, že nejdůležitější je hned při příjezdu najít modrý domeček. V něm je veliké kniha, do které se musíte zapsat. Jinak se na palubu nedostanete. A zapsat se musíte hned, protože jak se naplní kapacita lodi, udělá se do knihy tlustá čára a musíte počkat 7 až 8 dní až se trajekt vrátí z Baku. O technickém stavu lodí se také vyprávějí legendy. A nejsou positivní. Něco jako Titanik ve výslužbě. Ponorka v záběhu. A tak. Jízdní řád taky neexistuje. Buď máte kliku a jedete hned, nebo uvidíte na obzoru jen kouř z komína a víte, že máte týden neplacené dovolené v přístavu. Jakmile se odbavíte, už nemůžete do města, ani pro potraviny. Takže se musíte zásobit dopředu, nebo držet nedobrovolnou dietu. Proto si šetříme zbytek slivovice. Není nám jasné, jak se pozná ten správný modrý domeček. No, to se uvidí zítra.
Ráno opouštíme takřka soukromý hotel a noříme se do náruče pouště. Pánbůh nás má rad, přifouknul na oblohu mraky a zakryl palčivé slunce. Jedeme opuštěnou krajinou, kde už nejsou ani velbloudi. Krom ťav zmizeli i benzínky. Odpoledne se to projeví jako velký problém. Jedu, nádrž se prázdní, zapínám reservu a začínám se potit. Na obzoru jen písek. Pak zapínám i druhou reservu, to už štípu osmičku drát. A dochází k nevyhnutelnému, motor s posledním vyfouknutím modrého obláčku ztichne definitivně. Stojíme v poušti, v nicotě a kromě větru nikde nic. Míra ještě něco benzínu v nádrži má a přichází na poslední reservu jenž představuje benzín ve vařičích. Vyždímáme oba vařiče, dá to necelý litr paliva. Motor vesele zadvoutaktuje, a odplivne si zbytek oleje. Jedem na natažené lanko od plynu prachem pouště k vytouženému moři. Jedu s nataženým uchem, zda si motor nezakucká naposled. Ale svatý Kryštof, patron pocestných (naše rychlost tomu se podobá) se nad námi smiluje a nechá nás dojet na poslední benzinové výpary do města Balkanabat, kde nás na vitá pumpa s benzínem. Taky to mohla být pumpa bez benzínu. V těchto bohem a aláhem opuštěných krajích to je běžný jev. Plníme nádrže a vařiče a zvesela mažem k již nedalekému Turkmenbaši. A pak se na obzoru objeví mořská modř. Přes náhlou prudkou pouštní bouři a velkými písečnými jazyky sjíždíme dolů do přístavu. Jedeme předměstím a hledáme tu správnou odbočku k vytouženému modrému domečku. Pak se před námi otevře pohled na zátoku s přístavem a nám spadne brada. Místo nějakého dřevěného domečku vidíme ultramoderní architektonický krásné budovy portu a odbavovací haly. Zastavujeme před monumentálním průčelím na obřím parkovišti. Jawa a Číza vypadají jako zrnka písku na poušti. Necháme je stát suverénně přímo u hlavního vchodu a jdeme dovnitř. Tohle musel projektovat nějaký světový architekt. Všude mramor, ale vkusně sladěné barvy a design, křišťálový lustr v obří vstupní hale, sklo a chorm. V našich motobagančatech a pouštním pískem ošlehaných adventurahadrech tu vypadáme jako bacil v lékárně. No, nenecháme se rozhodit a jdeme k recepčnímu stolu ve tvaru rybí kostry. Skvělý design a hezká slečna za ním. Na její zvídavý pohled odpovídám, že by jsme se rádi přeplavili do Baku. Odesílá nás směrem ke kancelářím lodní společnosti. Jsme napnutý jako struna na stradivárkách, kdy ten trajekt fakt pojede. Super, prý zítra. To je rána, jak nám spadnou ty šutry ze srdce. Kupujeme lodní lístky za 185$ a vyplňujeme formuláře. Máme v ruce hromadu papírů a hrneme se ven. Uniforma nás silným hlasem vrátí zpět, musíme ještě zaplatit naloďovací poplatek. Zase formuláře o našich strojích světových značek. A šup, 20$ k pokladně. Jak tam dojdeme, pošlou nás k jiné. To už začínáme bublat jak přetopený papiňák. To to nemůžou dát do jedný ceny, kokoti. Ale to by vypadalo, že jsou drahý, a tak to maskují několika dalšími poplatky. Proč dvě pokladny v různých částech rozlehlého komplexu, mi taky hlava nebere. Máme spoustu manatů, tak je jdem zkusit do směnárny vyměnit za dolary, byť to asi bude blbým kurzem. Ve směnárně prázdno, musíme si směnárníka ulovit někde za barem. Má více funkcí. Moc lidí tady fakt není, spíš skoro nikdo. Směnárníka máme, ale namaty na dolary nejde vyměnit, jen opačně. Jasně, z turistů se musí dolary vyždímat. To známe ze socialismu taky. Tak zpátky ke kase a vypadne z nás dvacka tvrdé měny. Konečně fertig a jdem se ubytovat. Uznali jsme, že stavět stan na prázdném parkovišti by asi neprošlo, a tak zkusíme nový designový hotelový pokoj. Máme každý v ruce deset lejster A4 na jednu cestu trajektem + celní odbavení. Jdeme na recepci a domlouváme pokoj. 50$ za noc je sice darda, ale máme ještě plné kapsy manatů. Při placení opět překvápko, jsme cizinci, tak musíme platit v dolarech. Jó, cizinec není našinec, za ty prachy budu chrápat tak, že nikdo okolo oka nezamouří! Máme klíče od pokoje a jsem odstrojit hajtry. S bagáží se hrnem k výtahu a pohledy personálu se změnili. Jsme vážení platící ubytovaní, tak máme úctu i přes zanedbaný vzhled. Pokoj opravdu luxusní, první cesta samozřejmě do sprchy. Vyfešákovaní, navoněný konečně něčím jiným, než olejem M2T jdeme do restaurace na jídlo. Obsluha jsou mladí lidé, jídelák v ruštině a angličtině, ale stejně raději nakukujeme do „várnic“. To je sichr. Jídlo super a jdeme na bar. Alkohol samozřejmě není, jsme v muslimské zemi, ale Míra je kafař a už má absťák. Usedáme na barové stoličky, Míra zamilovaně kouká na obří naleštěnou kafemašinu. „Tohle je profi stroj, bratru na 200 litrů“ a vedle mlýnek na kafe, zvící rozměrů jícnu sopky. Přijde náš známí barman-směnárník a Míra poroučí: „ 2x presso“. Barman šáhne někam pod barpult, vytáhne krabici s neznámým obsahem a ptá se: „Chceš 2v1, nebo 3v1“? „ Nééé, já chci preso z týhle skvělý mašiny“. Bez mrknutí oka barman opáčí: „Chceš 2v1, nebo 3v1“? Míra vyvalí bulvy, že mám strach aby ho nekleplo, a domáhá se presa, raději již pantomimou. Česky k tomu huláká:“ Sakra vole, udělej mi pořádný presso z týhle mašiny, když ji vidím tady před ksichtem“. Barman hledí poněkud zmateně, tak vstupuji do děje, přeci jenom nejsem kafař s abstinenčními příznaky. Mojí ruštině rozumí víc, než Mírově rozhněvané češtině. Tak si povídáme, vypráví, jak byli měsíc na školení, že umí stroj rozebrat pomalu poslepu. Táta prezident nechal postavit port, koupit nové trajekty, kafestroje, vyškolit personál, ale nějak zapomněl objednat zrnkovou kávu! Chybička se vloudí, že. Překládám to Mírovy. Barman potěšen zklidněním situace opakuje otázku: „Chceš 2v1, nebo 3v1“? Míra s výrazem kardiaka před záchvatem hlesne: „ 2v1, kokote“. Při překladu se musím hodně držet, abych zachoval dekórum. Barman nasype obsah sáčku do hrníčků a otočí se k té naleštěné mašině. Zatáhne za páčku a napustí do hrnečků horkou vodu. Spokojeně odchází, bo úkol splnil. Míra jen nevěřícně kývá hlavou a při srkání té laskominy furt opakuje šeptem dokola Ty vole, oni mají mašinu za 200 litrů jako ohřívač vody“. Musím se chechtat jen vnitřně, jinak by mi taky mohl hrneček přistát na hlavě s razancí protilodní střely. Zatímco dopíjíme tu laskominu, se setmělo. Jdeme se podívat ještě naproti do odbavovací haly. V rozlehlém prostoru jsou řady sedadel obsazené rodinami, které také čekají do zítra na trajekt. Venku je upravený park se závlahovým systémem k jednotlivým rostlinkám. Polovina laviček je také obsazena čekajícími. Noc je teplá, vlahá, a tak se jim bude dobře spát pod hvězdami. Nikam nespěcháme a jdeme se ještě podívat nahoru na silnici. Nasvícené budovy září do noci jako diamanty. Vracíme se na hotelový pokoj. Krom nás jsou obsazené asi jen další 3 pokoje. Moc bych neprohádal, že to budou Ázerbajdžánci. Ti si tu cenu mohou dovolit. Ráno začneme snídaní v hotelové restauraci, tady nám dovolí platit v manatech. Po deváté přijde recepční, ať sebou hodíme, trajekt přijel a máme se jít na celnici odbavit s motocykly. Padáme jako střelení, aby nám to snad, probůh, neuplavalo před nosem. Projedeme masivní branou, hlídanou vojskem, do vnitřního přístavu. Není již cesty zpět. Zde parkují již kamiony. Postavíme stroje u nízké budovy celnice a jdeme se štosem lejster a pasy svádět papírovou válku s úředníky vlastnícími razítka. Před okénky již stojí kamioňáci, kteří nám radí, do které fronty nejprve a kam potom dál. Zlatí kluci, máme spoustu času se s nimi dobře seznámit. S jednou posádkou turkmenského kamionu se spřátelíme hodně, vodí nás za ručičku mezi okénky. Venku se pořádně rozfoukalo, trajekt prý čeká na moři na uklidnění větru, aby mohl bezpečně vplout do přístavu. Na cestě prosklenou chodbou vidím Míru u motocyklů hledat nějaký chybějící dokument. Přichází mohutný poryv větru a sleduji jako ve zpomaleném filmu, jak se rozvážně moje Číza naklání. Naklání se víc a víc, a k mému zděšení padá na bok. Míra, místo aby ji zachraňoval, letí někam do dáli. Sprintuji mezi chlapi ven a stavím Čezetu opět na nohy, tedy na hlavní stojan. Vyteklo jen trochu benzínu, jinak škody díky padákům veskrze žádné. Jen mi vrtá hlavou, proč to Míra nepostavil, když byl půl metru od toho a někam zdrhnul. Vrací se odkudsi z hlubin přístavu v ruce drží chumel zmačkaných papírů. Už už se nadechuji k vzteklému výpadu, když mě zarazí jeho ztrhaný výraz. Vysvětluje, že zrovna v ten mizerný okamžik si poskládal všechny potřebné doklady včetně pasu na sedlo a ten poryv mu je vytrhl z pod ruky a unášel je kamsi k moři. Díky bohu byl mezi mořem a molem plot, kde je všechny papíry, včetně pasu sezbíral. Lodní lístek přeletěl plot a rozplácl se jednomu vojákovi vo ksicht. Byl tak hodný, že mu ho vrátil. Nevím, co by jsme dělali, do odbavovací haly by nás už nepustili, to vojáci u brány zdůrazňovali. Byl zelenej jako sedma. No a bez pasu by to bylo tuplem v háji. Radši ani nedomýšlet. Odpoledne konečně vítr trochu polevil a trajekt dojel do přístavu k molu a vyvrhl ze svých útrob pár lidí a kamionů. Odpoledne ubíhá a stále se nic neděje. Máme čas se bavit s našimi novými přáteli od kamionů o životě v Turkmenistánu. Dovídáme se info o tom starém nýtovaném mostě přes Amudarju. Je někdy z konce 19-tého století a za druhé války byl velmi strategický. Přes něj vedoucí železnice vozila z ropných polí palivo oklikou ruským vnitrozemím na frontu. Byl tak důležitý, že Němci tak hluboko do týlu vyslali výsadkovou jednotku. Ta měla ten most vyhodit do povětří a zkomplikovat situaci na frontě. Němci odlovili místního člověka, který jim slíbil, že je k mostu dovede pouští. Jenže místo k mostu je dovedl hluboko do pouště, kde všichni, včetně jeho, zahynuli žízní. Je dodnes uctívaný národní hrdina. Od těch dob všechny mosty střeží armáda. Konečně v podvečer se můžeme nalodit do útrob trajektu. V sedm večer je všechno naloděno a stále se nic neděje. Kamioňáci mají v ceně kabinu, my jsme ve společné místnost, kde hbitě obsadíme poslední volná sklopná sedadla. Couráme po palubě a opět se potkáváme s kluky od velkých volantů. Ptáme se, zda nevědí, proč ještě neodplouváme. Prý se čeká ještě na jeden kamion, co je na cestě. Je mi to divné, ale jen do té doby, než se dovím, kolik stojí přeprava kamionu. Pro 5000 dolarů chápu, že rejdařství nějakou hodinu počká. Chlapy nás zvou k sobě do kajuy. Vytahují meloun, který briskně rozporcují. Kecáme a cpeme se sladkým melounem. Přichází řeč na tátu prezidenta a systém v Turkmenistánu. Pokud jsi Turkmén a máš v zemi trvalé bydliště, máš od státu plyn, elektriku, vodu, nájem, sůl a něco potravin zdarma. Pak už chápu tu podporu táty prezidenta. Za peníze z ropy a plynu si kupuje loajalitu obyvatelstva. A takový diktátor s dobrým marketingem je neporazitelný. Když se rozhodne, věci jdou jako na drátkách. Viz nový přístav a k němu se z Chorvatska koupili i dva nové trajekty. Loď je fakt pěkná. Žádné rezavé necky, jak to popisovali všichni cestovatelé na netu. Mezi řečí dojdeme i k Turkmenské bavlně. Prý je vzhledem ke klimatickým podmínkám nejlepší na světě. Ale kvůli ceně se všechna vyveze a zpracuje v Číně a Turecku. Tak chlapy nadávali, že trička a džíny z naší bavlny si musíme kupovat od Číňanů a Turků. Přidali k dokreslení situace příběh čínských výrobců oblečení. Jako všude na světě se Číňani rozmohly a šili v Turkmenistánu fejkové oblečení. A nehodlali platit daně, jako všude po světě. Po nějaké době to přesáhlo únosnou hranici. A táta prezident rozhodl, že do 14 dní musí opustit zemi. A tak se i stalo. Sice kluci říkali, že si pak asi měsíc nedalo v obchodech skoro nic koupit. Číňani všechno co se dalo, a mělo nějakou obchodní hodnotu skoupili a vyvezli, aby zachránili jinde bezcenné namaty. A teď prý už není v Turkmenistánu žádný Číňan. To by jinde asi neprošlo. Kluci jsou tak fajn, že nám nabídli i vysprchování se v jejich kajutě. Ještě si stěžuju na ten systém placeni hotelu v dolarech, a že máme spoustu Turkmenských manatů a žádné Ázerbajdžánské manaty. Obejdou ostatní řidiče a vymění od nich pro nás tu správnou měnu v dobrém kurzu. Je 23 hod, poslední kamion zmizel v nákladovém prostoru, a konečně vyplouváme. Ještě počkáme na palubě, dokud nezmizí světla přístavu ve tmě a jdem do společné místnosti k našim sedadlům. Na nich necháváme jen bagáž a se spacáky v podpaždí hledáme vhodné místo k přenocování. Horní paluba je opuštěná a pod jednou stříškou se na noc ubytujeme. Ještě jdeme do jídelny na večeři. Nacpeme si břicha, okoukneme cestující a pak už jen do spacáků. Hajáme do rána jako budulínci. Ráno nás sezve rozhlas na snídani, a pak už jen vyhlížíme Baku. K poledni se blížíme k pobřeží a lodní doprava pořádně zhoustne. Potkáváme také první těžební plošiny v moři. Po obědě na obzoru začínají vykukovat první věžáky ropného města. Jak připlouváme blíž, vidíme, že se v centru staví jako o život. Molo, kam přistáváme je dnes už staveniště a odbavení probíhá jen v kontejnerech. Jsme v podstatě uprostřed staveniště vysokých domů. Celní formality jsou celkem rychlé a po půl hodině od výjezdu našich motocyklů z lodi vjíždíme do města. Tento starý a skoro již zrušený přístav je v samém centru Baku. Petrodolary tady jsou sakra vidět. Jak na skladbě vozového parku, tak na budovách širšího centra. Po týdnu ježdění v poušti nám dává docela zabrat si zvyknout na tu městskou džungli. Připadám si jako vidlák ve velkoměstě. Poměrně rychle se vymotáme díky navigacím z centra a jedem předměstím podle moře dál. Míjíme i skoro dokončený nový trajektový port. Opouštíme poslední zástavby hlavního města a konečně tankujeme kvalitní benzín. Těším, že zase budeme moci pořádně zatáhnout za plyn a trochu vylepšit jízdní průměr. Jedeme dolu na jih po dálnici M2 na Alat, kde odbočujeme na západ. Jedem na Gruzii. Chtěli jsme se podívat do Svanetie a trochu si projet Kavkaz. Dál byl plán pokračovat přes Abcházii do Ruska, mrknout do Soči a pak na Krym. Těsně před naším odjezdem Rusko slavnostně otevřelo Kerčský most na Krym. Chtěli jsme být první Češi, co se po něm projedou. Potom juknout do Sevastopolu na Černomořskou flotilu a dál se procpat novou hranicí na Ukrajinu. Ještě než jsme vyjeli, jsem si ověřoval, zda je tato hranice propustná. Jak Ukrajinci, tak i Rusové tvrdili, že to bude vopruz, budeme tam dlouho čekat, ale projet se to dá. Kvůli tomu jsme si museli za 12000.- udělat busines vizum na rok s neomezeným počtem vstupů. Turistické vízum je jen na dva vstupy. Ještě z portu v Turkmenbaši a pak i z trajektu jsem kontaktoval známé na Ministerstvu zahraničí, a z ruské komunity v Čechách. Dotaz byl, zda jsou hranice na Krymu stále propustné. Z obou stran jsem dostal špatné zprávy, že v průběhu naší cesty se na této horké hranici stala nějaká přestřelka a pro cizince je hranice uzavřená. Pěkně mě to naštvalo, tak hezký konec cesty jsem měl vymyšlený, ale mezinárodní události nám plány změnili. Tím jsme museli upravit trasu a z Gruzie to vzít skrz Turecko a Balkánem domů. Zatím mažem prostředkem Ázerbajdžanu a je to placaté a po dálnici. Ani motor ještě nejde ideálně, byť s kvalitním benzínem se detonace zmenšili. V podvečer nacházíme ubytko v městě Yevlach. Přes Booking najedeme volný pokoj a když přijedeme na danou adresu, je tam jen zavřený dům. Pomůžou až sousedi. Zato pak si můžeme dát motocykly do široké chodby, kde jsou pod zámkem. Před odchodem na večeři děláme ještě údržbu strojů. Musím napnout řetěz a dostávám se již nadoraz a dál už napínat nejde. Takže se musí sehnat nový. Tady to určitě nebude, první možné město bude Tbilisi. Po očistě se jdeme projít a najít něco na zub. Tato část města je podivně prázdná a potemnělá. Nakonec jdeme docela daleko, přes železniční seřaďovací nádraží a tam teprve nacházíme takovou zašitou zahradní restauraci. Usedáme ke stolku a nad všemi stoly se pne vinná réva na podpůrné konstrukci. Šašlik mají skvělý a konečně si můžeme dát piva co hrdlo ráčí. Tady není islám dominantní. S pivem a místními se družíme statečně, že pak sotva překlopýtáme koleje k našim motocyklům a postýlkám.
Ráno, při tankování konečně můžu koupit octanbooster a nalejt ho do plné nádrže. Motor běží jako za mlada a je to radost ho poslouchat. Na konci Ázrebajdžánu zase vjíždíme do nižších hor a cesta je zajímavější. Kopce a zatáčky jsou veselejší, už jenom tou zelenou barvou. V poledne jsme na hranicích Gruzie. Není tady tak velký provoz, a tak jsme relativně rychle a korektně odbaveni. Do Gruzie nepotřebujeme víza. Ještě, než nás pustí do země, pohraničník nás upozorňuje, že si musíme sjednat povinné ručení v nějakém domku za celnicí. Normálně jsou tyto kanceláře součástí celnice. Vyjíždíme z celnice a koukáme po nějakém nápadném domečku, ale na Gruzínské straně je silniční provoz dost hustý a hlavně musíme koukat, co se děje na silnici. Autobusy, povozy, krávy a podobná zvířena nás dost zaměstnávají a nic nevidíme. Jedeme dál, nějak to dopadne. Sluníčko pěkně praží, a tak zastavujeme u tržnice vedle silnice na oběd. Sedíme venku, ale pod plachtou, která nás chrání před palčivými paprsky. Po jídle se Míra nějak necítí a uléhá na lavici. Potřebuje se trochu prospat. Courám se mezitím okolo a všude se tady sklízí vinná réva. Tak si u hodně starých prodejců kupuji bíle i červené hrozno, a přecpu se k prasknutí. Bože, to byla slaďoučká dobrota. Sedím pod stromem a tady si klimbnu. Po hoďce v limbu je nám oboum lépe a můžeme pokračovat v krasojízdě horama k Tbilisi. Konečně se pod námi objevuje v údolí řeky hlavní město Gruzie. Nebyl jsem tady dlouhých 8 let. Město se sakra změnilo a rozrostlo. Na první benzínce zastavujeme a při tankování se ptáme na motoservis. Majitel je motorkář a ví, kde to je. Zkouší nám to vysvětlit, ale je to daleko a my se v tom vyprávění ztrácíme. Musí nám udělat bod do navigace, to je jistota. Je to v samém centru města. Odpolední provoz je pekelně hustý. Jdeme hlavním bulvárem podle řeky. V jednom tunelu, v nějakých 80 km/h najedu na vodu kapající ze stropu. Voda je vápenná a Čezeta mi podklouzne v mžiku oběma kolama. Naštěstí se to chytlo, ale kdyby né, tak ten náklaďák za mnou by to neměl šanci ubrzdit. Fuj, to by moment. Za chvilku jsme pod mostem v centru, kde podle poskládaných motocyklů poznáváme ten servis. Dáváme se s klukama do řeči, ale 428 řetěz nemají. Zkoušíme z nich dostat info, kde by se ještě dal koupit. Chvilku se bezradně dohadují, až jeden radostně vyhrkne:“Káky by jej mohl mít“. Ostatní přikyvují a teď zase čumíme nechápavě my. To je takový místní paťák, co dělá leta Jaway, Čezety a Iže. Necháváme si opět udělat bod do navigace a loučíme se. Jedeme centrem, a navigace má nějaké mezery ve vzdělání. Šplháme od centra a od řeky do kopců a vždy na konci ulice jsou schody. Takhle to zkoušíme 3x jinudy, ale pokaždé nás zastaví v rozletu schody. Sice pokaždé jiné, ale pro nás nesjízdné. Až na čtvrtý pokus se to navigaci povede a jsme na plošině nad městem. Prosmýkáváme se uličkama, až jedeme dlouhou ulicí mezi ohradama a najednou hláška, váš cíl ze 200, 110 metrů a najednou jsme to přejeli. Tak zpět a znovu. Nic, nakonec vyjedeme z té ulice až na křižovatku a tak jdu do autoservisu se zeptat na „ Kákyho“. Moc nevěřím, že na mě nebudou koukat jako na pošuka. Ale jinou informaci nemám a ten řetěz fakt potřebuju. Kupodivu souhlasně pokývají hlavama a už nás navigují. Když starý pán vidí naše inteligentní výrazy, sedne do auta a vede nás tam. Že jede do jednosměrky, kterou jsme přijeli, v protisměru mě už tady ani moc nepřekvapuje. Ale zastaví v místě, kde nám navigace ukazovala ten správný bod. Jenže o kousek vedle je malinká ulička dlouhá 15 metrů dlouhá a v ní jsou tři domy. Jeden z nich je ten správný. To najde jen místní. Poděkujeme, a stařík zmizí v oblaku prachu a my zkoušíme zvonek. Přijde otevřít menší, štíhlý a šlachovitý pán, tak kolem 70- ti let. Je to opravdu místní legenda Káky. Něž vylovím své přání, ukazuje nám něco z motocyklů, Iže 350, Ural se sajdou po renovaci a všude hromady dílů na dvoutaktní stroje. Říká, že dřív bylo v Tbilisi 300 až 400 Jaw a Čezet. Dneska už jen 4 poslední kusy. A že s řetězem to vypadá bledě. Ale noří se někam do hlubin garáže plné kusů motorů. A s rozzářenýma očima nese něco v ruce. Krabička z tvrdého kartonu s nápisem Favorit, made in Čechoslovakia. Super, má to i správný počet článků. Když tak koukám na ten obal, ptám se, od kdy ji tady má. „Tak někdy z roku 1982“. To by tomu designu odpovídalo. Tak ten řetěz, veterán, se vrátí domů. Ještě nám ukazuje fotky, jak za mlada dělal gymnastiku, na vojně byl u paragánů, prostě železný dědek. Přejeme mu hodně zdraví, platím 50€ a jedeme z města. Stmívá se, a tak když na konci města vidíme hotel, zahneme do dvora. Je to takový americký styl. Vprostřed parkují auta a po obvodu jsou přízemní pokoje. Jeden si pronajímáme a po zkulturnění figur jdeme do sámošky nakoupit zásoby a najít restauračku. Obojí se podařilo na výbornou. Ráno vyrážíme po nové dálnici na Poti a pak do Batumi na Turecké hranici. Po dálnici se jede super, ale není celá zdaleka hotová, a tak se vracíme na starou cestu. Nějak se mi nepozdává zvuk motoru a ani výkon odspoda už není co býval. Zastavujeme na velkém parkovišti a okukuju, co je špatně. Dlouho nic podezřelého nevidím, až si Míra všimne, že mi vypadl šroub aretace tlumivky výfuku. Závada jednoduchá, ale tak malý šroubek, M4 nemám. Obcházím parkující auta a kamiony, ale takový drobek nikdo nemá. V příkopu najdu kus drátu a vracím tlumivku na správné míst a sichruju ji drátem. To vydrží až domů. Motor dostává zase ten správný dvoudobý zvuk a upalujeme k Turecku. Vprostřed trasy, v horách jedeme po staré cestě, nová dálnice se teprve staví. Je to utrpení, cesta je klikatá, rozbitá a plná dýchavičných náklaďáků. Předjet není kde, a i když se to povede, hned zase dojedeme jinou čmoudící dieselovou dýmovnici. Do toho pálící slunce, no žádná radost. Před Poti se konečně vracíme na dálnici a je to veselejší. Celá tahle oblast Gruzie u Černého moře je lázeňská, a dneska v ní mohutně investují Turci. Hotely, letoviska, zábavní parky rostou jako houby po dešti. Vůbec to tady nepoznávám. Přijíždíme odpoledne do Batumi a je to, jako by jsme vjeli do mraveniště. Kousek před hranicema zastavujeme na jídlo, abychom se na celní proceduru posilnili. Vedle stojí dvě BMW GS s Chorvatskou SPZ. Dáváme ses nimi do řeči, jeli taky velkou cest. Pobaltím do Leningradu, Ruskem za kamarádem na Krym. A potvrzují info o neprostupnosti hranic Krym – Ukrajina. Musí taky objet Černé moře a stejně jako my, Tureckem domů. Zvedají si od stolu dřív než my, loučíme se. Ještě chvíli posedíme a pak taky jdeme bojovat do mumraje na hranice. U Gruzínů vše v pohodě do doby, kdy chce celník vidět povinné ručení. No, nemáme. Argument, že jsme žádnou kancelář za hranicema ne našli nepomáhá a musíme zaplatit pokutu, jinak nedostaneme pasy. Potupně se řadíme do fronty, nejsme v tom samy. Nadáváme svorně s Turky, Rusy a ostatními na nelogický systém, ale bankovky z nás do okénka musí vypadnout. Tak, to by bylo. Jsme opět majiteli svých pasů a posouváme se k Turecké straně. Celnice se rozšiřuje a napustí celý celní prostor auty. Pak se všichni úprkem vydají k okénku celníků a pasováků. Předbíhání, strkanice, hádky, křik. Bože, kde je starý dobrý systém, co tu byl. Auta popojížděla od jednoho okénka k druhému, jako v jiných civilizovaných zemích. Tady je bordel jako na tureckém tržišti. Než pochopíme, že se slušností se tady nic nepořídí, ztrácíme hodinu času.
Pak musí nastoupit ostré lokty, pressing a nadávky silným hlasem. Po třech hodinách jsme konečně venku a potkáváme naše známé Chorvaty. Tak si ještě společně ulevíme od plic a jedem do vnitrozemí. Jenže se již setmělo a musíme někde složit hlavu. To je tady problém. Na jedné straně 4-proudovky moře a na druhé hory. Potkáváme kamionařskou bázi, jdeme to zkusit tam. Ale vyženou nás, že jen náklaďáky, moto že né. Jedem dál, nikde volný plácek. Dojedeme až do prvního města, Kemalpasa. Obcházíme hotely, všude plno. Pak už se zoufalství i drahé hotely. Plno. Jeden recepční nám říká, že tady všude je beznadějně obsazeno. Jsou prázdniny a lidé z Istambulu, Ankary a pod vyjeli na dovolené. Ať se zkusíme vrátit k hranicím, tam prý je kemp a mohli by jsme se někam se stanem vmáčknout. Vracíme se tmou zpět, ale kemp nevidíme. Jsme v poslední vesničce před hranicema, dál se vracet nemá cenu. Zastavujeme v jedné místní restauraci a starého pána – majitele se ptáme na kemp. Není. Ještě radí, že kousek nad restaurací někdo pronajímá chatky, ať to zkusíme tam. Plno, zkroušeně se vracíme zpět. Nálada na bodu mrazu, je skoro půlnoc a není kde složit hlavu. Sedáme do restaurace a jsme jako zmoklé slepice. Děda říká :“Dejte si něco k jídlu, a až odejdou hosté, něco vymyslíme“. Má pravdu, po dobém jídle je veseleji a u čaje čekáme na zavíračku. V půl druhé je konečně klid a pán nám ukazuje dětské hřiště vedle restaurace. Je tam zastřešený altánek se dvěma lavicema. „Dejte si motocykly mezi prolejzačky a lehněte si v altánku, do rána to nikomu vadit nebude“. Vybalujeme spacáky a jdeme do hajan. Pod námi sice stojí mešita a bude ráno prudit meuzin a od vedlejší skládky trochu smrdí rybina, ale spíme. Na smrad a rámus ještě nikdo neumřel. Ráno sice vstáváme o něco později, ale je přeci sobota. První maminka s dětmi na nás kouká dost nedůvěřivě, ale žlutá propiska vyklouzlí dětský úsměv a potom se už chichotá i mamka. Ani ten meuzin moc neřval. Jedem po pobřežní dálnici skoro sami, Turci vyspávají. Domov je už na dohled, co to je nějakých 3000 km! A tak trochu taháme za plyn, jedeme 105 – 107 km/h. To je skoro na plný plyn. Vlhký přímořský vzduch dvoutaktům chutná. Všude jsou města skoro prázdná a dojedeme do Ordu. Tady se něco muselo dít, od centra je zácpa jako hrom. Všechny 3 pruhy jsou ucpané. Chvíli stojíme, vůbec se to nehýbe, ale v tom sluníčku se to nedá. Tak kufry nekufry, šup mezi stojící auta. Jde to ztuha, pruhy jsou úzké. Pak někde před sebou uvidíme taky motocyklistu, jak se taky prodírá dopředu. Zasekl se, auta jsou moc u sebe. Hvízdnul to napříč na kraj silnice a když to ani tam nešlo, tradá na chodník. Když může on, tak my taky. Asi je to takový krojovaný zvyk. Po chodníku to už nejde a vracíme se mezi plechovky. Pomalu místňáka dojíždíme a když jsme za ním, spadne mi brada. Podle kličkování jsem myslel, že sedí na větším skútru. Ale né, panáček měl pod sebou GoldWinga!!! 1800 ccm. Takovýho frajera na Golďasu jsem ještě neviděl. Jedeme za ním, krásně nám dělá prostor, je jako ledoborec, tedy autoborec. Bohužel, po dvou křižovatkách odbočuje a jsme v tom zase sami. Prokousali jsme se tou zácpou a za městem byl zase klid. Jedeme na Samsun, ale slunce padá moc rychle. Tady se fakt spát na divoko nedá, podle moře je zastavěný každý metr. Takže musíme pod střechu. Jsme ve městě Ordu, a hledáme kam se uložíme. Zkoušíme několik kempů, všude plno. Nakonec najdeme volný pokoj v nóbl hotelu na pobřeží s vlastní pláží. A taky za patřičnou cenou. Ale po minulé noci si nevybíráme. Člověk se spálí jen jednou, tedy pokud není úplně degene. A to my tedy nejsme. Hotel je nový, krásný, ubytujeme se, motocykly stojí pod balkonem a my se vypereme i s prádlem. To pak pověsíme na super designový balkon. Náš pokoj nejde přehlédnout. Na dvoře stojí samá lepší auta, BMW, Audi, Mercedes a naše hajtry. Hned u vchodu je omašlované X6, a u brány vítá přijíždějící klaun na šíleně vysokých chůdách. Tady se slaví svatba. Jdeme se podívat na pláž a za hotelem je venkovní zastřešená zahrádka o velikosti hokejové hrací plochy. Taková typická turecká svatba. Bratru 300 lidí. My se jdem kochat západem slunce do vod Černého moře. Od vody už fouká studeně, do vody nelezem. Ráno sejdeme do jídelny na snídani. Svatebčané vyspávají, máme to skoro jen pro sebe. Švédské stoly se prohýbají pod množstvím dobrot. Jídlo v Turecku miluju. Přežerem se k prasknutí a mladé číšnice se jen usmívají. S takhle plným břichem nemůžeme sednout na odpočívající motocykly. Berem plavky a jedeme se pomořit do vln moře. Je krásně teplo, prostě idyla. Než oschneme a sbalíme se, je idyla pryč. Slunko vystoupalo víš na obloze a nemilosrdně pálí. Už vidím, jak se v tom vedru procpáváme centrem Samsunu. Naštěstí se za těch 7 let věci pohnuly k lepšímu a město objíždíme po novém dálničních obchvatu. Vede horama vnitrozemí, samá zatáčka, tunely, podle potoků. Krásná jízda, alespoň nevnímáme tolik to vedro. Po druhé hodině jsme už z toho vedra sakra unavený a bohatá snídaně taky opustila žaludek někam níž. Když uvidíme před sebou veliké parkoviště a u něj restauraci, je to jasné. Sedáme pod střížku na předzahrádce a odkládáme motohadry. Zastavuje tady hodně vozidel, mají docela fofr. Ale jídlo je naservírováno rychle a je skvělé. Jen se nám po něm nějak nechce na slunce. Tak ještě čaj, a ještě jeden. No nejde to natahovat donekonečna, musíme jet. Oblékáme se a zapínáme až ke krku, aby se ten horký vítr nedostal na tělo Outlast si s tím vedrem trochu poradí. Našlapávám ČZ, a nevěřícně koukám na teploměr na přístrojovce. Má měřit do 50°C, ale na displey je jen čárka. Je mimo rozsah a to i na druhé čidlo, které je ve stínu pod brejlema. Taková vedro nebylo ani v poušti. Za jízdy se neochladíte, od asfaltu jdou vlny vedra. Pomalu stoupáme do hor a napojujeme se na dálnici od Ankary na Istambul. Už jen drtíme kilometry. Jak se blížíme k metropoli, zahušťuje se provoz. Předjíždí nás tři Transity, mikrobusy, s neuvěřitelnejma čepicema bagáže na střechách. Péra zmáčknutá na doraz. Jen si pomyslím, jakou asi ty Tranďáky musí mít ovladatelnost v zatáčkách. Po 50 km roviny přicházejí zatáčky. A v jednom klesání a následné zatáčce je nějaký mumraj. Zpomalujeme a vidím u krajnice stát ty Transity. Ale jen dva. Černá stopy pneumatik mizí ven z krajnice a z hloubky pod dálnicí se nahoru hrabou lidé. Jeden z těch přeložených zoufalců neodhadl rychlost a vyletěl z dálnice a skončil hluboko v rokli. Muselo to být před malou chvilkou, ještě tady nejsou ani sanitky a policajti. Snad jsou všichni celý. Stojí u toho hodně aut, tak ani nezastavujeme a frčíme dál. Jak se blížíme k Istambulu, je dálnice víc a víc plná, až se zastaví úplně. Kousek před námi vidíme velkou pumpu a tak k ní sjedem. Stejně by jsme se dál nedostali. Koukám do navigace a do centra města to máme ještě 100 km a okolo je již souvislá zástavba. A z centra to je na západní stranu dalších 50 km. Průjezd Istambulem je ucpané peklo. Prodereme se ke stojanům, ať máme na průjezd touto megapolí plné nádrže. Všude je tak plno aut, že se ani naše dvě relativně malé motocykly nedají kam zaparkovat. Evropští Turci se vracejí po dovolených zpět do novodomovských zemí, nejvíce do Německa a Anglie. A zůstává po nich na parkovištích neskutečný bordel. Zastaví auto a jako první vyvrhnou z útrob kabiny spoustu kelímků, papírů, obalů a jiného bince. Ale nikoliv do popelnic, ale na zem. A jdou si dokoupit zásoby, aby to na další pumpě mohli opakovat. Jedem zoufalý zaměstnanec s obřím koštětem a dvoukolákem se to snaží uklízet, ale proti přesile přijíždějících aut nemá šanci. Je to neuvěřitelné, jak si dokážou zabordelit vlastní zemi. Znechuceně vyrážíme do zácpy a já si vzpomenu, jak jsem se vracel z Íránu a zadrhnul se tady v podobné zácpě s BMW R 1100 GS. Odstavným pruhem mě minul Turek na 1200 GS a jak mě uviděl, zastavil a počkal si na mě. GS-káři si musí pomáhat. A tak mi vysvětlil, že do toho odstavného smějí jen policajti, sanitky a záchranáři. Ale motocyklisti se tolerují, pokud nebrání průletu majákům. Tak mi povídá:“ Jeď odstavným, jen uhýbej policajtům, jinak to město neprojedeš ani do vánoc“. A to byl srpen! Tak jsem si na něj vzpomenul a už se šinu do odstavnýho a přidávám plyn. Musíme mít rychlost, abychom těm autům s majáky ujeli, nebo moc nepřekáželi. Po nějakých 30 kilometrech v úplně prvém pruhu se zácpa sama od sebe uvolnila a my krásně projeli do centra, mostem z Asie do Evropy a pak ven z megalpole, na Edirne. Takový malý zázrak. Evidentně se nad námi Alláh ustrnul. Takže díky, Alláhu akbar! Opět jsme se dostali za městem do vlny vracejících se Turků a na ní pluly Evropskou částí Turecka na Bulharské hranice. Hranice v pohodě, bez problémů v dobrém čase. 30 minut je jako nic. V prvním městečku za hranicema nacházíme azyl na noc v socialistickém hotelu, který pamatoval už lepší časy. Ale mají funkční sprchu, tak co by jsme hledali hnidy. Ve vlahý podvečer se jdeme projít na hlavní třídu, slupnout kebab a koupit si pivo. A užít si tu situaci, kdy sedíme na lavičce, koukáme po holkách, pijeme pivo na veřejnosti a nikoho to nepobuřuje. Už jsme skoro doma. Ráno vyrážíme na předposlední etapu. Někde v půli Bulharska nás opustí sluníčko a citelně se ochladí. Dolujeme teplejší vrstvy, abychom do Budapešti neumrzli. Večer se nám povede najít privát v podstatě na okraji centra, ale je to taková vesnice, oddělená od města vrškem s lesem. A žádný velký provoz. Super. A další den jen poslední etapa přes Slovensko domů. Možná by jsme to dali i na jeden zátah. Ale přijeli by jsme domů v noci a to se nám nechtělo. Tak volám kamarádovi Speedymu k Jíhlavě, zda by jsme u něj nemohli zakotvit. „No jasně, jsem na vás zvědavej, tak doražte“. A tak sedíme na náměstí na předzahrádce, lejeme do sebe české nejlepší pivo. K tomu něco slivovice a musíme se pochlubit co a jak jsme projeli. Musíme ty čerstvé zážitky někomu hned vyslepičit. Speedy je taky cestovatel, tak si to užívá. Ráno je trochu kalné, makovice se vzpouzí prudkému myšlení, a tak vyjíždíme trochu později. Ale nic nás už nehoní, a cestu šoustkama na Prahu si vychutnáváme. V poledne stavíme v Průhonicích na pumpě, lížeme Míšu a loučíme se. Pak se rozjíždíme po jedenapůl měsíci každý domů. Je to takový zvláštní pocit. Takovou dobu stále spolu a teď najednou nic, jsem sám. Koukám na denní počitadlo a je tam cifra 15500 km. K tomu ještě 5135 km v Transsibu a 270 km na trajektu. Měsíc a půl zážitků. A ještě 2 týdny by jsme potřebovali, abychom dali i tu M45 – Pamysrkyj trakt. Škoda, že to nevyšlo, ale zase máme se kam vrátit a tu cestu dokončit.
Byla to hodně zajímavá cesta. I když jsme museli z mezinárodně politických důvodů vynechat Kavkaz, Krym a ten Kerčský most, bylo to dobrý. A že nám čas a mladý, zblblý, islámští radikálové nedovolili projet Tádžikistán a Pamyrský trakt, no nevadí. Už se mi pomalu rodí v hlavě plán. Třeba si necháme poslat motocykly do Oše, a ten kus Pamyru si projedeme v klidu a pohodě. Domů by jsme mohli buď letecky, a nebo s motocykly po ose přes Kavkaz ruskou stranou. Podívat se do Dagestánu, Čečenska, na Elbrus a potom objet Azovské moře a Ukrajinou domů. Nebo nás ještě něco napadne. Projeli jsme 14 států, potkali se s lidmi nejrůznějšího vyznání, vzdělání a bohatství. Někdo měl hodně peněz a nevypadal echt spokojeně. Jiní měli z našeho pohledu prd, bylo na nich vidět, že jsou v pohodě. Když jsme potřebovali, všichni nám pomohli. Nikde nás neokradli. Jen jednou jsme museli dát 10$ do pasu, jinak vše korektní. Ani jednu pokutu jsme neplatili. Za což částečně může rychlost našich strojů. A Jawa i CŽ se drželi nad očekáváni dobře. Do motorů jsme nemuseli šahat, ty drobnosti, co jsme opravovali jsou sranda. Když uvážíme zatížení nákladem a tím, jaký terén museli projet. A obvyklá otázka – co ta sranda stála? Zhruba 78000.- Utratili jsme nakonec zbytečných 9000,- za bussines Ruská víza. To se nedalo předvídat. Pokud by jsme ty krymské hranice projeli, byli by to dobře utracené prachy. A jak tohle povídání píšu, prožil jsem si to ještě jednou. A vy všichni, kteří jste to dočetli se mnou až sem, máte můj obdiv. Že jste to vydrželi. Ale krátký to já neumím. Bylo tolik příběhů cestou, že je mi líto je nesdělit všem. Tak někdy příště na jiné cestě.
Michal Ponca, řidič ČZ 350.
http://leteckaposta.cz/362819296
